Článek
Při tom pohledu jsem si, milý deníčku, opět uvědomila, že nejsem zrovna psí člověk. Na psech mě fascinuje hlavně to, jak takový bernardýn pozná, že jezevčík je taky pes. Připomíná mi to jednoho pána velmi malého vzrůstu, který nám kdysi vyprávěl, že se mu moc líbí vysoké blondýny, ale když se pokusil jedné takové dělat návrhy, s údivem se na něj podívala a řekla: „To snad ani není biologicky možné.“
Moje tetička (ta s tím obočím, co jsem o ní už psala) mívala svého času jezevčíka, který měl ošklivý zvyk obskakovat lýtka každé návštěvy, která se u tety mihla. Člověku dalo dost práce zachovat dekorum a toho blbého psa ignorovat, a tetička navíc tuto snahu obyčejně zmařila tím, že psisko naprosto bezvýsledně umravňovala hlasitou výzvou: „Danečku, nesoulož!“
Ačkoli, mívali jsme kočku, která dělala něco podobného, když na ni přišly vášně. Zajímavé bylo, že dávala přednost mužům, pokud byli k dispozici. V nouzi nejvyšší se pak nabízela komukoli. Byla to taková ta perská dlouhosrstá odrůda, co se běžně tváří tak, že se bojíte, že vám ve spánku prokousne krční tepnu. Ale myslím, že za ten nevraživý výraz může spíš jejich splácnutý čumák než nevlídná povaha. Navíc jsou tyhle kočky obyčejně přešlechtěné jak habsburské arcivévodkyně, a tak mají dost práce zalícovat řezáky k tesákům, aby se vůbec nažraly. Krční tepnu nemají šanci trefit.
Ani ta naše nebyla zrovna nejrychlejší autíčko v autodráze. Občas ji popadl amok a pak lítala jako blázen po celém bytě a jednou spadla z kanape. Možná se vám to zdá nedůležité, ale co proboha za kočku zničehonic zahučí do mezery mezi opěradlem kanape a záclonama. V jednu chvíli v klidu podřimovala na opěradle a v druhou s děsným řevem zmizela za pohovkou. Vzápětí nastalo mrtvolné ticho, takže jsme chvíli mysleli, že je po kočce. Koukli jsme za kanape a kočka na nás čuměla jak myš z komisárku.
Můj muž, který tehdy ještě nebyl mým mužem, si vždycky myslel, že nemá kočky rád. Je tedy pravda, že tuhle konkrétně nebylo úplně jednoduché si oblíbit a poněvadž kočka taky nebyla moc družná, spojovala je vzájemná antipatie. Takže se asi nedivíte, že jsem poněkud zaváhala, zda jsem svého životního partnera volila dobře, když u nás jednou přespával a ve tři ráno mě probudil slovy: „Přines kočku.“
Bylo to docela znepokojivé, a takhle nad ránem nemá člověk zrovna jasné uvažování, ale než jsem stihla dospět k závěru, že tu chuděru chce rituálně obětovat bůhví jakým božstvům, doplnil svou výzvu slovy: „Je tady myš.“
Hele, vážně tam byla myš a přebíhala nám po zdi nad hlavou po slaměné rohoži. Tenkrát měl za postelí každý rohož a tahle myš (nechápu, jak se tam dostala, protože jsme byli v patře) po ní běhala tam a zpátky. Takže jsem přinesla kočku. Kočka myš samozřejmě nechytla – opakuji, byla to kočka, která jen tak spadla z kanape. Myš však měla na rozdíl od kočky standardní instinkty divokého zvířete a ty jí doporučily, aby dala na zbytek noci pokoj. Ráno jsme vypustili kočku z pokoje a šli lovit myš. Donesla jsem pastičku a navrhla jsem, že přinesu sýr.
Budoucí manžel se na mě podíval a s hlubokým despektem v hlase pronesl: „Víš ty vůbec něco o myších?!“
Když o tom tak přemýšlím, tak teda před svatbou evidentně nebyl moc zaslepený láskou, ale pravda je, že tu myš chytil na suchý chleba.
Já tedy o myších vím celkem dost. V osmi letech jsem byla v Biu Illusion na pásmu grotesek s Tomem a Jerrym. Nikdy jsem se tak nenasmála a nikdy jsem na to nezapomněla.
Navíc si myslím, že na ten sýr by ji chytil taky. Jednou jsme na chatě s kamarádkou chytily dvě myši na bábovku s marcipánem. Možná to zní marnotratně, ale ony tu bábovku objevily dřív, než jsme je chytily, a pak už si ji teda mohly klidně dojíst. Byla to taková ta pastička, co vypadá jako domeček, myš tam vleze, ale už nemůže ven. Odnesla jsem pastičku do polí za chatovou osadu a tam oba škůdce vypustila za úpěnlivého nářku mé kamarádky, která si dělala starost, jestli jim nebude zima.
Podotýkám, že byl srpen. Ne, kámo, zima jim fakt nebude, ale doufám, že netrefí zpátky.
Jednou jsem měla myš i v králíkárně. Králíkovi nijak zvlášť nevadila. Dokonce tam vyvedla mladé a žila tam v družnosti s králíkem, dokud jsem ji nevymetla i s podestýlkou. Jak už jsem se kdysi zmínila, milý deníčku, králíky mám v paliativní péči a upřímně, jejich dlouhověkost mě začíná poněkud znepokojovat. Už je to totiž trochu boj, jestli vydrží déle králíci nebo králíkárna. Měla jsem původně za to, že touhle dobou budou už jen blednoucí vzpomínkou na dětství.
Ale ne. Králíkům svědčí, všichni mají velikost malé kapybary, jiskru v oku, lesklou srst a nekonečný apetit.
Je to vážně zvláštní. Když jsem byla malá a o ty králíky se staral táta - proto je taky mám v paliativní péči - podědila jsem je - tak to bylo pořád samá myxomatóza, králičí mor, lepra, slintavka a smrt ze zlomyslnosti. V jednom kuse na něco umírali. Obvykle epidemie vypukla ve chvíli, kdy táta někam odjel. Jakmile se za ním zavřela brána, králíci začali kapat jak v bitvě u Verdunu. Každý den jsme nepietně přehazovali přes plot aspoň jednoho pošlého králíka. Bydleli jsme tenkrát na samotě, takže jsme si to mohli dovolit.
Jednu táta odjel na služební cestu v době, kdy se z nějakého podivného rozmaru rozhodl chovat ovce. Dvě ovečky a beránek. Ony to teda byly spíš dvě blbé ovce a agresivní beran. My jsme vůbec mívali smůlu na agresivní samce. I kohout byl takový kretén, že se na dvorek nedalo jít bez pořádného klacku, a nakonec skončil v kaldounu, protože si vážně nebyl ochotný dát říct. Taky jsme měli psa. Pes byl celkem v pohodě, akorát to byl vlčák a my se sestrou podcenily jeho vlčí geny.
To bylo tak, že táta odjel na služební cestu a máma si uhnala úžeh. Ležela v posteli a já se sestrou jsme šly obstarat hospodářství. Jak jsem otevřela psí kotec, ten blbec vyběhl do ohrady za ovcemi a začal je honit kolem dokola. Podotýkám, že nikdy předtím ani potom to neudělal.
Takže běžely tři ovce, za nimi pes a za psem my dvě a pokoušeli jsme se toho debila chytit. Ovce řvaly, pes řval, my jsme řvaly. Ten virvál probral mámu, takže vyběhla z domu v noční košili, obkladem kolem hlavy (měla ten úžeh) s ohromným deštníkem v ruce (deštník dodnes nikdo nevysvětlil). V té chvíli se nám se sestrou podařilo chytit psa. Držely jsme ho zuby nehty za kůži, pes vyl, vzpínal se a zjančené ovce pořád běhaly dokola. Zoufale jsme se snažili psa udržet a volaly jsme na mámu, ať ovce zažene do boudy. Jenomže ona, jak byla rozčilená z toho úžehu a bordelu, co jsme všichni dělali, nevěděla nic lepšího, než začít toho psa mlátit deštníkem, což pochopitelně vedlo k tomu, že se nám vytrhl a celá kratochvíle začala nanovo. Dodnes jí tento cholerický výstup s láskou vyčítáme.
Nakonec se nám podařilo do ovčí boudy zahnat aspoň toho psa, jenomže bouda sice měla dveře, které jsme za ním promptně zabouchly, ale v okně nebylo sklo ani mříž, a pes na něj zevnitř skákal tak usilovně, že hrozilo, že bude vzápětí opět v akci. Najednou se ukázalo, že přinést deštník byl vlastně výborný nápad. Otevřený jsme ho držely v okně, dokud nepřišel soused pochytat a zavřít ty pitomé ovce. Vypuštěný pes se pak vrátil do svého kotce, jako kdyby se nic nestalo.
Jo, mně nikdo nebude říkat, že o zvířatech nic nevím. Já si užila svoje. A nejen já.
Švagr, chlapec odchovaný městem, který, než si začal se sestrou, znal tak maximálně holuby na fasádách činžáků, dodnes vzpomíná, jak byl u nás nucen krmit prasata zbytkama, které táta dovážel z blízké hospody. V jednu chvíli k němu vděčné prase vzhlédlo od plného koryta a uprostřed čela mělo přilepené kolečko citrónu. To mu dodalo tak surrealistický výraz, že měl švagr chvíli pocit, že se zbláznil. Náš táta, milý deníčku, opravdu neměl v úmyslu dát své dcery nějakým slabochům.
A mimochodem, dobře švagrovi tak, ta perská kočka byla od něj.
