Článek
Hele, já vím, že tohle je docela běžný problém, je to lidské, prakticky všude, kam šlápla noha turistova, se to někomu stane, ale já jsem viktoriánská dáma, a některé věci já prostě nedělám! Už jenom představa, jak si lidé v tom autobuse navzájem předávali informaci, proč se čeká a pak… prostě nastoupíš?! A kouká na tebe i ten pěknej chlap, co vypadá trochu jako George Clooney, kdyby ho člověk nechal chvíli na dešti?
Vůbec nechápu, co na tom lidi mají. Vždyť je to akorát stres, moc kufrů, faraonova pomsta a vždycky se na něco zapomene, stojí to ranec peněz a nakonec se jenom lidi přesunou z jednoho konce světa na druhý, aby jim tam nadávali domorodci, když mohli docela dobře zůstat doma a nadávat na turisty sami.
Tuhle jsem byla osudem nucena vycestovat do zahraničí. Naštěstí (jestli se to tedy takhle vůbec dá říct) jsem jela stylem start-cíl dálkovým autobusem, čímž jsem se vyhnula stresu s letadly. Letiště mě děsí. Bojím, že někde uvíznu a už se nikdy nedostanu domů. Nerozumím pokynům, nevím, kam mám jít a co mám dělat. Já jsem přesně ten idiot, co při přestupu jde do špatné fronty, protože přece nepolezu někam, kde je napsáno TRANSIT, copak jsem náklaďák?!
Takže vylezu ven a pak se musím znovu odbavit, což se neobejde bez podezíravých pohledů úředníků (protože přece nemůže být někdo takový magor) a pobavených pohledů spolucestujících (hele, jede s námi úplný magor), když se znovu objevím v gatu.
Dálkový autobus se proti tomu zdá být jednoduché řešení. Stačí najít správné nástupiště, být tam včas a na zastávkách nevylézat, aby mi to neodjelo a nevysílali o mně večer reportáž na televizi NOVA.
Dobrá, to se dá zvládnout. Na druhou stranu to má spoustu dalších drobných zádrhelů a já vám je tady sepsala v reportáži, abyste věděli, do čeho jdete, pokud se k něčemu takovému odhodláte.
19.12 přicházím na příslušné nástupiště. Odjezd autobusu je plánován na 19.30. Na nástupišti už čeká pár spolucestujících. Všímám si především trojice kučeravých mladíků s olivovou pletí a divokým pohledem vykonavatelů krevní msty, na které dohlíží sveřepá stařena, od pohledu tak ostrá, že by jedním cvaknutím překousla krávě krční tepnu, kdyby ještě měla nějaké zuby. Takhle nějak si představuji Albánce.
Postaršího Asiata, snad Číňana, s ošklivou čepicí, který se tváří ztraceně a nejspíš neumí do pěti počítat.
Dvou velmi pohledných dívek, které vypadají jako modelky z OnlyFans, ale asi ho nemají moc dlouho, protože jinak by letěly letadlem. Albánští mladíci si jich všímají taky a stařena nevraživě vrže bezzubou dásní.
Manželského páru ve středním věku s takovým množstvím bagáže, že zřejmě stěhují nejen sebe, ale i sousedy. Ovšem podle toho, jak podezíravě se kolem sebe rozhlížejí, nejspíš stěhují jen ty sousedy.
Mladého muže s velkými sluchátky zcela ponořeného do hlasité konverzace s nikým. Konverzaci vede v němčině.
To bude dlouhá cesta.
19.37 přijíždí autobus. Vystupují dva řidiči, kteří vypadají jako týpci, kteří už po staletí posedávají před tureckými kavárnami, pokuřují a pijí silnou kávu. Soukromě si je pojmenovávám Šašlik a Kebab. Jejich jazyková vybavenost je nulová, ale nakládku cestujících i bagáže zvládají bravurně.
19.37 – 19.45 nastupujeme.
Měla jsem v plánu během cesty psát detektivku, ale když si sedám na své místo, je mi jasné, že budu ráda, když nějakou vraždu sama nespáchám. Mám sotva kam dát nohy, natož vytáhnout notebook. Kde jsou ty časy, kdy byly dálkové autobusy pohodlné?
Krvežíznivá rodina se usazuje na zadní pětisedačce.
Zmatený Číňan si zabydluje sedačku s bravurou doplňovače zboží ve vietnamské večerce. Když se mu konečně podaří správně všechno rozmístit na určená místa, ukazuje se, že jsem měla pravdu, neumí do pěti počítat, takže zabral špatnou sedačku. Je nemilosrdně vyhozen zadními dveřmi a vyzván, aby znovu nastoupil předními. Víc o něm už nevím.
Nastupuje skupina omladiny, která je vybavena dekami, proviantem a kytarou. Kytaru cpou do přihrádky nad sedačkami a moc se jim tam nevejde. Dívám se na to s pobavením, kterého budu později litovat.
Bohužel nemám místo u okna, zato mám výhled přímo na toaletu. Toaleta po otevření svítí jako mimozemská loď a podle toho, jak nejistě a neochotně tam lidé vstupují, soudím, že je tam opravdu čeká blízké setkání třetího druhu.
19.48 konečně vyrážíme směrem k německým hranicím.
19.49 první cestující jde na záchod
20.06 zatím jsme dorazili pouze do Revoluční ulice, ale v autobuse se už někdo zul
21.00 někdo příšerně kašle
21.25 zezadu se ozývají podivné zvuky, trochu se bojím, že albánská rodina začala brousit nože
21.27 kašel
21.32 sedmnáctý cestující jde na záchod
21.45 slečna vedle mě si maže ruce krémem s velmi pronikavou levandulovou vůní
21.48 musím si vzít brýle, začínám špatně vidět na mobil a trochu mi slzí oči
22.02 v autobuse je buď příšerně přetopeno nebo mi začalo klimakterium
22.03 pálí mě oči, ale pořád čumím do mobilu – co mám také dělat? V autobuse už je úplná tma, zato na záchodě je pronikavé světlo, což vím naprosto přesně, protože tam pořád někdo chodí. Tam musí někdo něco prodávat.
22.32 kašel
23.12 slečna vedle mě si opět maže ruce pronikavě vonícím levandulovým krémem.
23.13 už vím, z čeho mě pálí ty oči
23.30 Německo. Němečtí celníci nikoho nevyhodili, takže soudím, že albánská rodina včas schovala nože
00.13 kašel
00.17 vytahuji si z batohu nad hlavou nabíječku a při té příležitosti zjištuji, že kašle postarší pán s rouškou na obličeji. To nemohl zůstat doma? Vždyť tu všichni umřeme!
00.51 v autobuse je příšerné vedro, ale lidé kolem pospávají zabalení do dek, takže je to asi opravdu klimakterium nebo už mám horečku. Je tu snad sto stupňů. Teploměr zarytě ukazuje teplotu venku. To je mi opravdu potřebná informace!
01.05 kašel
01.47 nějaká slečna stojí ve dveřích osvětlené toalety, a snaží se vyvětrat ji směrem do autobusu. No, to si snad děláš srandu!
03.49 zastávka. Asi jsem na chvíli usnula. Přistupují další cestující.
03.51 Šašlik znepokojeně prochází autobus. Přemýšlím, jestli jsme ztratili podvozek nebo cestujícího, ale autobus jede dál, takže podvozek to asi nebude.
03.52 opět usínám.
04.00 padá na mě ta blbá kytara. Málem mě zabije, ale majitel je evidentně rád, že se jí nic nestalo. Haló pane, mám nejspíš zlomenou ruku, ale koho to zajímá?
04.12 nemůžu usnout. Bolí mě ruka a týpek přede mnou se pořád vrtí. Bylo by mi to jedno, ale má sklopenou sedačku, takže jeho poskakování je otravné. Navíc si stále německy povídá s imaginárním kamarádem. Přemýšlím, že nám oběma ušetřím trápení a uškrtím ho kabelem od nabíječky, ale vzhledem k tomu, jak je tu přetopeno, by tu vraždu asi brzy někdo vyčmuchal
04.45 proboha, kdo může jíst v pět ráno vajíčka na tvrdo!? Toho chlapa jsem mohla zabít už před hodinou, v tomhle by se nějaký počínající rozklad hravě ztratil
05.33 asi jsem na chvíli usnula, protože ten týpek přede mnou už nesedí a místo něj tam spí jeden z řidičů. Myslím, že je to Kebab. Zmateně přemýšlím, jestli ho zabil on. Dochází mi, že už jsem dlouho neslyšela kašel a zjišťuji, že týpek s rouškou už v autobuse taky není. Buď jsem prospala nějakou zastávku, nebo umřel a Šašlik s Kebabem ho vyhodili do škarpy. Jsem tak unavená, že je mi to jedno.
06.15 Šašlik za volantem kýchnul. Doprčic.
06.22 Šašlik už kýchnul posedmé. Počítám, že až dorazíme do cíle, postaví nad námi betonový kryt jak v Černobylu a už o nás nikdo nikdy neuslyší.
07.12 Šašlik naštěstí přestal kýchat. Kebabovi na sedačce přede mnou pořád zvoní mobil. Evidentně to probralo albánskou rodinu, protože zezadu se ozývá podivné cvakání. Buď šermují noži do rytmu veselé melodie z Kebabova mobilu nebo snídají a babce vrátili zuby.
07.45 Všichni se tak nějak probouzejí a vylézají z dek. Někteří bohužel vytahují snídaně. Kde pořád berou ta vajíčka? To tu má někdo slepici nebo co?!
08.03 jsme v cíli
Vám se možná ulevilo, ale mě čeká ještě cesta zpátky.
