Článek
Alois se tohoto ponížení prý naštěstí nedožil. Já nevím, jestli je tahle historka pravdivá, ale každý, kdo měl v povinné četbě první dva díly F. L.Věka a Psohlavce, jistě chápe škodolibost, s níž je šířena.
Ačkoli někdy vás povinná četba překvapí. Například věděli jste, že Kříž u potoka je něco mezi hororem a sociologickou studií ženské, která jde vědomě do toxického vztahu z úplně pitomých důvodů a celou dobu ji máte chuť plácnout mokrým hadrem po čele? Že Zapadlí vlastenci jsou červená knihovna o chudičkém učiteli z hor, který nakonec získá počestnou milou dívenku, i když si na něj brousí zuby místní MILFKA? A že Temno by mohlo být Romeo a Julie po česku, kdyby měl Jirásek Shakespearův talent? A Jan Cimbura je Babička, kterou napsal chlap o chlapovi?
Nu ale zpět k Jiráskovi: člověk si musí velkého autora vážit, a přiznejme si, že napsat takových tlustých knížek rukou, obyčejným perem a na papír musela být pořádná fuška, ale přece jenom nechat hlavního hrdinu nasedat na kůň na čtyřech stranách podrobného textu je pro dnešní čtenáře poněkud nestravitelné.
Ale Jirásek v tom nebyl sám!
Těžko dneska nadchnete děti pro svou oblíbenou knížku Boj o ostrov, když příběh začíná třístránkovým popisem, jak malý Roger plachtí po louce předstíraje, že je plachetnice, jen aby donesl matce dopis. Hele, já chápu, že nebohý klučina měl ostrý protivítr, takže musel párkrát přehodit plachtu, křižovat a vyrovnat stěžeň, či co, ale dnešní děti bohužel viděly plachetnici mockrát nejen v televizi a kdyby chtěly znát základy plachtění, tak si najdou tutorial na youtube. Na to nepotřebujou Rogera a jeho tři stránky protivětru.
Kupodivu ani takový vizionář jako Jules Verne nepředpokládal, kam se lidstvo jednou posune, takže považoval za vhodné popsat vybavení kajuty kapitána Nema včetně jako bohatých sbírek na osmi stránkách. Osm stran. Osm velkých stran, poněvadž Verne se vydával v opravdu výpravném provedení. Hele, chápu, čtenáři v jeho době měli na hraní hroudu hlíny a provázek a osvětu jim zajišťovalo maňáskové divadlo, takže jim takový popis hodně dal, ale víte, co je tohle číst dnešním dětem? To nebere konce. Otáčíte stránku za stránkou a pořád jste na druhé polici zprava. A mezi námi, já nevím, kdo jste to četl, on je vůbec celý ten příběh tak trochu o… ničem. Nemo je unese, párkrát se projdou po mořském dně, jako dobrý, ale my máme Jacques-Yvese Cousteaua a dokumenty od National Geographic, kámo, a pak je zase pustí. Fakt nezapomenutelné drama.
A to jsem se ještě nedostala ke králi brakové literatury a původci naší nostalgie po světě ušlechtilých rudochů, který nikdy neexistoval, Karlu Mayovi. Mimochodem, jak já ho v dětství milovala, tak ty jeho příběhy jsou taky dost na jedno brdo. Padouch něco provede, Old Shatterhand s Vinnetouem pronásledují padoucha, chytí padoucha, padouch jim uteče a něco provede, oni pronásledují padoucha, chytí padoucha, padouch jim uteče a něco provede a toto se opakuje ještě několikrát, aby padouch nakonec skončil ohavnou smrtí, za kterou v podstatě nikdo nemůže. Celý tenhle cirkus provozují proto, že Old Shatterhand je příliš útlocitný na to, aby padoucha pověsil na nejbližším stromě a místo toho se ho snaží doručit k nejbližšímu soudu, čím poskytne padouchovi dost příležitostí, aby uprchl. A jako vtipnou vsuvku Old Shatterhand občas ztrapní nějakého zkušeného zálesáka, který ho má za greenhorna. Ovšem, co se týká podrobných popisů, tak to si Karel May s Jiráskem můžou podat ruce. Mayovi zálesáci sice nasedali na koně o poznání rychleji než Jiráskovi vlastenci, ovšem předtím je musel May podrobně popsat a můžu vám říct, že takový Tlustý Jimmy měl na sobě skromné výbavy na tři i čtyři stránky, a to se May ani nedostal ke koni.
Dneska si autor nemůže takovou kratochvíli dovolit. Čtenáře musíte lapnout hned na první stránce nějakou akcí a nepustit ho, dokud se děj nerozvine natolik, aby vám u knížky zůstal. Taky nesmíte zapomínat na sex, k čemuž teda obrozenci včetně Karla Maye přistupovali dost vlažně. Vinnetou nejdřív dohodil Ribannu kámošovi a pak si užíval zlomené srdce tak vytrvale, že člověka maně napadne, jestli mu nesloužilo jen jako zástěrka, aby se napříště všem Indiánkám zdvořile vyhnul a mohl trávit čas sledováním západů slunce nad prérií se svým kámošem Old Shatterhandem.
Zase to ovšem nesmíte se sexem přehnat. Ono se ale dá dost těžko určit, co už je moc a co je ještě málo. Každý čtenář to má nastavené jinak a vy se víceméně pohybujete v úzké mezeře, kde jde o to, abyste nenudili, ale ani neznechutili. Mně se například tuhle stalo, že mi nějaká paní napsala do recenze, že jako dobrý, ale „zbytečně moc detailů tělesného aktu mezi dvěma muži“. Já vás opravdu upřímně u j i š ť u j i, že jsem byla decentní! Moje maminka si to teda nemyslí, ale moje maminka je tak prudérní, že v podstatě nechápu, jak jsem se jí mohla narodit. Myslím, že mě jednou prostě našla pod postelí a nechala si mě. Abych to uvedla do nějaké relevance, tak jsem četla Spalující rivalitu (pro ženu mého věku je to v podstatě povinná četba) a tam, kde já končím, si Rachel Reid dává kafe a dlouhou procházku, než vůbec začne psát.
Mimochodem, když už jsme u tohoto chytlavého tématu, tak upřímně musím říct, že napsat erotickou scénu, tak aby se dala číst a čtenáři u toho netrnuly zuby (nebo se nesmál), je docela věda. Především jde o terminologii. Některá pojmenování tělesných součástek, které lidé pro svoje potěšení používají, jsou totiž opravdu bizarní. Některé knížky (třeba Spalující rivalitu) je proto přijatelnější číst v originále, protože v angličtině vám to výrazivo zase tak nepřijde. V cizím jazyce se vám totiž nemůže stát, že narazíte na pojmenování, které používala vaše babička, když jste byli malí. A jsou prostě okamžiky, když si člověk na babičku vzpomenout nechce.
Příliš velká kreativita v téhle věci prostě není moc dobrá, to si pak říkáte, že s některýma lidma byste do postele šli opravdu neradi. Kvůli jejich slovníku jsou pak knižní erotické scény stejně hrozné jako sex v českém filmu. Není nic trapnějšího než sex v českém filmu! Jakmile se u nás přestal sex točit stylem, že se zhaslo a zbytek se nechal na fantazii diváka a přesunuli jsme se k ženě za pultem pod prostěradlem s Petrem Haničincem a jeho mužně zarostlou hrudí po boku, přesunuli jsme se současně do éry trapnosti. A zatím jsem neviděla nic, co by mě z tohoto přesvědčení vyvedlo. Netuším, jestli je to tím, že ty herce člověk tak nějak zná, ale je to prostě utrpení sledovat.
Pak musíte vymyslet hlavního hrdinu. Někdy je to tak nějak snadné. Když píšete o dřevorubcích, dá se očekávat, že hlavní hrdina bude dřevorubec. A pokud píšete detektivku, tak musíte mít zajímavého detektiva. Tady je podstatné slovo zajímavý, protože detektivů je dneska tolik, že toho svého musíte něčím ozvláštnit – slečna Marplová byla stará panna, Hercule Poirot byl potrhlý Belgičan, Sherlock Holmes měl housle, kokain a pozorovací schopnosti a lord Petr Wimsey měl bratra vévodu a sluhu Buntera. Mimochodem Dorothy L. Sayersová (duchovní matka lorda Petra, kdybyste to nevěděli) měla tolik odvahy, že lord Petr má v některých knížkách nejen sex-appeal, ale dokonce i sex.
Dneska frčí detektivové s traumatem. Začali s tím Seveřané, když vytvořili prototyp alkoholika s neuspořádanými rodinnými vazbami. Ono to člověka na severu zase tak nepřekvapí, ale přiznám se, že číst detektivní sérii, kde každá knížka začíná tím, že hlavní postava leží na podlaze ožralá a zblitá, postupně se zmátoří, vyšetří komplikovaný zločin a končí s celkem urovnaným životem, aby se pak v mezidobí něco stalo a v další knížce začínáte opět na podlaze, je trochu stereotypní. Já chápu, že autoři potřebují drama, ale co je moc, to je moc.
Navíc se nám hledání originálního traumatu taky poněkud zvrhlo. Už nestačí alkohol, přidáváme drogy, vyvražděnou rodinu a pak vyvražděnou rodinu, alkohol i drogy, vydírání hlavního hrdiny, protože chlastá a fetuje, pak přidáme otce či matku vrahy, nejlépe sériové a hodně šílené. Tohle bývá občas problém v detektivních sériích, poněvadž jak autor tlačí na pilu, přibývá hlavnímu hrdinovi zavražděných příbuzných případně vražedných příbuzných tak moc, že se přestáváte divit, že dotyčný chlastá. To byste, věřte mi, chlastali taky.
Přitom někdy kupodivu stačí vytvořit postavu naprosto nudnou a je z ní hit. Vezměte si opět takového Vinnetoua. Nechci se nikoho dotknout, i já ho milovala, ale tak chlap byl tak ušlechtilý, až to nebylo hezké. On teda Old Shatterhand byl občas chytrý jako rádio, ale s Vinnetouem musela být zábava jako na pohřbu Karafiátových broučků. Vinnetou byl Mirek Dušín divokého západu. Ten Mirek Dušín, kterého autor zabil samotným uvedením na scénu zvoláním jakéhosi náhodného kolemjdoucího: „To je Mirek Dušín. Nikdy v životě neřekl sprosté slovo. Také si ho za to všichni vážíme“. Po tomto entrée žádnou šanci. Kristepane, s tím klukem musela být otrava jak s dědečkem Aloise Jiráska! Co se Rychlých šípů týká, já v tom mám jasno: Mirek byl trapnej, Jarka Metelka sexy, Rychlonožka děcko a Jindra Hojer byl divnej. Ten, když nebyl v klubovně, tak zaručeně někde mouchám trhal křidélka. No, ale jakou díru udělali hoši do světa!
Pak je tu ovšem taky docela podstatná věc, a to je zápletka. Mně se někdy lidé ptají, kde beru nápady na vraždy. Teď samozřejmě předstírám davy, které se mě na to ptají… no párkrát už se mě na to někdo zeptal. Jednou se mi dokonce, když už se na to ptáte, stalo, že za mnou na jedné knižní akci přišla paní s mojí knížkou a chtěla ji podepsat! Předpokládám, že si ji navíc nejdřív koupila, takže mě to pochopitelně dojalo, ačkoli, věřte mi, já bych svému čtenáři podepsala i knížku (moji) z knihovny!
Vraždu já vymyslím snadno. Já třeba jdu ráno na autobus a napadne mě, co kdyby tady na lavičce seděla mrtvola. Efektní úvod, že jo. No a teď už stačí jen vymyslet – kdo ji zabil, proč ji zabil a proč je tělo zrovna tady. Na psaní detektivek je trochu problém, že když to píšete, vždycky víte, kdo je vrah. Ačkoli četla jsem jednou v rozhovoru s jedním velmi známým českým autorem, že on občas začíná psát příběh a neví, která z postav bude vrah. Nebudu ho jmenovat, ale je to na jeho knížkách sem tam i znát. Jenže, když víte, kdo je vrah, je prostě těžké vyprávět příběh tak, aby to čtenář taky nevěděl hned na prvních deseti stranách, ale současně musíte občas utrousit nějaké stopy, aby se necítil podvedený. Tady je prostě důležité vyvážit množství stop a případných falešných stop, aby se čtenář bavil a nenaštval.
A poněvadž už jsem pár knížek napsala, takže musím upřímně říct, že vytvořit příběh zajímavý pro čtenáře vyžaduje mít víc štěstí než rozumu.
