Článek
Abychom si rozuměli, děti jsou celkem fajn, ale upřímně - mám je radši dospělé. Ačkoli čím je člověk starší, tím víc mu zhoršující se paměť zahaluje některé stinné stránky mateřství. Takže ještě než vytěsním to zlé a ponořím se do představy, že moje děti byly ukázková plakátová batolata, vždy dobře naladěná, nikdy nevyblinkaly přesnídávku na čisté oblečení (vždycky to byla špenátová, takže vypadaly, že je krmím žabincem!), neječely a nedožadovaly se pozornosti, když byl člověk vysílen a v pozdějším věku jsem jim nemusela vysvětlovat, co je to „dámské šidítko“ (ano, děkuji velice, pane hrázný), odložím si tu pár vzpomínek pro pozdější použití.
Například až se mi někdo bude pokoušet vnutit nějaké dítě na hlídání. Ne. To nedělejte. Já jsem přesně ta hydra, co by žádné dítě vůbec nikdy hlídat neměla. Ne, díky, vážně ne, jen se o své děti starejte sami. Děti to moc dobře vědí, a jakmile se ke mně přiblíží rodič s batoletem v náručí, začne batole řvát, jako by ho na nože brali.
Jedna z mých vzpomínek na mateřskou dovolenou je, jak stojím v kuchyni, na zemi přede mnou skáče vzteklé batole v rozkošných kalhotkách vycpaných plenkou, ječí a já si v duchu představuju, jak vykopávám, nabírám robátko přímo do plenky a ono letí obloukem až do obýváku, kde pomalu sjíždí po zdi k zemi. Já nechtěla, aby se mu něco stalo, ale ten moment překvapení, když zaskočené dítě letí vzduchem a pak stéká po zdi na zem a aspoň chvilku z toho šoku mlčí, ten by byl k nezaplacení.
Hele, nikdy jsem to neudělala, ale je mezi námi nějaká matka, která nikdy neměla podobnou vizi?
Zkuste si to. Být zhruba pět let neustále ve střehu. Nemůžete vypnout. Jakmile na chvíli polevíte, dojde k neštěstí. Totální vyčerpání. Když si tajně strčíte do pusy trochu čokolády, abyste to vyčerpání zahnali prázdnými kaloriemi, dítě se nezdráhá vám očichat pusu, aby se ujistilo, že je tu někde čokoláda! Na záchodě se nemůžete zamknout, protože v ten moment dítě vycítí, že děláte něco zajímavého bez něho, případně usoudí, že ho chcete navždy opustit (ačkoli byly chvíle, kdy byl člověk ochoten protáhnout se odpadní rourou než čelit požadavku na další čtení knížky, kterou napsal náhodný generátor vět a ilustrovala tlupa myší s ADHD. Děti milují opakování stejných rituálů, ale ujišťuji vás, že číst půl roku každý večer tu samou nekonzistentní kravinu je tak vyčerpávající, že i pavouk, do té doby pokojně žijící pod skříní, po dvou měsících tohoto martyria vypověděl nájem). Dítě se pověsí se na kliku od záchodu a ječí, dokud ho nepustíte dovnitř. Soukromí nula, intimita zcela narušena.
Mimochodem, po třech letech něčeho takového je opravdu složité vracet se do práce. Není až tak problém, že váš konverzační rámec se zúžil na prdíkové čajíky a kdo s kým ka a neka a kdo jde po spa a kdo po o. Horší je, že máte tendence nezamykat se na záchodě a ani vám to není blbé, a když tam na vás někdo natrefí, tak si s ním přátelsky povídat.
Ovšem dítě se na záchodě zamkne docela klidně, pak to ovšem neumí otevřít. Následuje čtyřicet minut, kdy se s obličejem na podlaze pokoušíte vysvětlit robátku, jak má ten pitomý, PITOMÝ (neplakej, děťátko, máma už nebude křičet) klíč prostrčit pode dveřmi, abyste ho mohli vysvobodit. Nebo vás dítě zamkne v obýváku a pak už to samozřejmě neumí odemknout, takže musíte vyskočit oknem, abyste spasila rodinu i robě. Ještě, že nebydlíme v paneláku. Skončilo to tím, že manžel odstranil ze všech zámků klíče, aby podobným nehodám zamezil. Jenomže je někam schoval tak šikovně, že už se nikdy nenašly, takže ztrátě soukromí v určitých místech čelíme dodnes. Zůstal klíč jenom ve dveřích do ložnice, protože nějaký pud sebezáchovy přece jenom měl. Ale ono je to stejně jedno, protože, i když je ložnice zamčená, jakmile začne dítě hulákat z postýlky „čůrat“, tak máte po zábavě, i kdybyste to chtěli ignorovat.
Ignorovat dítě se obvykle moc nevyplácí. Člověk (matka), vděčný za chvíli klidu, občas nerozumně přehlédne, že je dítě moc dlouho ticho a v klidu. Já si pamatuju, že mi jednou takhle v ložnici (mojí vlastní) spinkalo děťátko velice dlouho (a ano, bylo to to dítě, které obvykle nespalo a ano, byla jsem blbá, že jsem je nezkontrolovala dřív, ale prostě ten moment naprostého klidu ničím a nikým nerušeného vám občas za to riziko stojí). V tomhle případě to teda za to riziko opravdu nestálo. Dítě bylo již nějakou dobu vzhůru a rozhodlo se vymalovat ložnici obsahem plenky, kterou si, nezbeda, sundalo. No, hele, to se ani nedá popsat. Moje první reakce byla – zavřu ty dveře a budu dělat, že tahle místnost k domu nepatří.
Ale jinak jsou děti jsou v pořádku, jak říkám. Čímž se opět dostáváme k problému s rodiči. Spousta rodičů má totiž kupodivu dojem, že vypustí-li svoje děti do veřejného prostoru, stávají se jaksi veřejným majetkem a jako v té pohádce o převozníkovi, má prostě ten první, co se do toho vloží, děti na starosti. No, někdy to i vyjde, ale jindy to dopadne tak, že děti od půl šesté ráno lítají po chodbách hotelu, rodiče, šťastní, že mají chvíli klid, okamžitě usínají, zatímco vy nadáváte jako špaček, protože jste již podobným kratochvílím odvykli, a tudíž schopnost usnout kdykoli a za jakýchkoli podmínek u vás vymizela stejně jako chápavý palec na chodidle.
A hele, já se na ty děti nezlobím. Jsou to děti. Děti se dorozumívají křikem. Ony prostě mluví tak, že řvou a pohybují se poklusem. Prakticky nepřetržitě se vrtí. Dloubou se v nose. Jako že veřejně. Mezi námi, nalejme si čistého vína… ačkoli v tomto kontextu…, ale jo, radši čistého vína. On se asi leckdo dloube v nose, ale to sebevědomí provozovat to veřejně v dospělosti ztrácíme asi tak podobně, jako trváme na soukromí na toaletě. Je to trochu nechutné i u dětí, ale fascinuje mě, jak se dokáží v takové chvíli zcela položit do svého nitra. Někdy si říkám, že kdyby to dělaly dostatečně dlouho, tak musí najít smysl života. Nebo nosní mandli. Nebo z toho nosu aspoň vytáhnout devítihlavou saň. Naštěstí je obyčejně něco nebo někdo vyruší předtím, než k něčemu z toho dojde. O smysl života ani tak nejde, ale často to dělají děti u nás v autobuse a když je autobus plný dětí ze 3. B, tak na draka s devíti hlavami už opravdu nezbývá místo ani v uličce.
Já to moc dobře znám, občas mám to štěstí, že natrefím ráno na autobus, jímž se přepravuje nějaká ta škola či školka na plavání či za kulturním vyžitím. Takže započnu pracovní den tím, že vlaji v přeplněném autobuse na tyči a okolo mě se hemží děti. Tuhle jsem stála napasovaná v uličce a z každé strany seděla jedna holčička a hemžily se tak úporně, že jsem si po vystoupení z autobusu radši zkontrolovala tašku, jestli tam jedna z nich omylem neuvízla. Ale já ty děti neviním, já si akorát nasupeně říkám, jestli jim škola nemohla objednat vlastní autobus. Ale zase na druhou stranu, pořád ještě si pamatuju, jak jsme každý rok dodávali do školy balíky kancelářského a toaletního papíru, tak celkem chápu, že školy na vlastní autobus nemají a rodiče taky nezmůžou všechno.
Bylo by ale prostě pro všechny mnohem jednodušší, kdyby se rodiče snažili zabavit si vlastní děti sami a nepředávali je k výchově komunitě. Já chápu, že chtějí mít klid, ale to já taky. Můžou jim třeba číst, to jsem vždycky dělala ráda (s výjimkou té blbé knížky o myškách). Ovšem musím říct, že některé knížky se dneska pohledem moderní ženy čtou velmi těžko. Například takový Eduard Štorch, autor Lovců mamutů, měl nejspíš nějaký divný vztah k ženám. Tak například hned v úvodu knihy (kdo by si to nepamatoval) umírá při lovu Kopčemova matka a jeho otec se zanáší žalem, poněvadž kdo mu teď bude žvýkat kůže?! Následně kmen prchá před jiným kmenem a jakési batole ne a ne zmlknout, tak ho prostě mrsknou do rákosí, vždyť to bylo jenom děvče. Tak tudy by cesta nevedla, pane Štorchu. Jednak bych si docela troufla zpochybnit vaši domněnku, že ve společnosti lovců mamutů byly ženy méněcenné a nepotřebné a chyběly jen, když nebylo dost lidí na žvýkání kůží.
Mě vám to tak rozčílilo! Garantuju vám, že bydlet Štorch v mé domácnosti, tak si svoje kůže žvýká sám a ještě rád!
Dětem se ovšem Lovci mamutů líbili. S Babičkou byl větší problém. Tam jsem se prakticky ani nedostala k obligátní scéně, kdy babička šuká po světnici (hele, pardon, já vím, ale ono to tam takhle je). Skončili jsme už v místě, kde pan otec točí pikslou. Já mám sice bujnou fantazii (píšu ty knížky, že jo!), ale zase nerada úplně lžu, hlavně dětem, ono se vám to vymstí. A i když jsem zvládla osvětlit pana otce, co je to sakra „točit pikslou“?, to už bylo nad mé síly. A takovýchto lahůdek je ta knížka plná. Měla bych návrh pro vydavatele – spojte se prosím s nějakým etnografem a vydejte Babku, jak jí říká moje dítě, s vysvětlivkami. Já bych to docela ocenila.
A protože je mi jasné, že vás všechny beztak zajímá akorát dámské šidítko, tak vám to tedy povím. To jsme takhle jednou s kamarádkou a našimi celkem čtyřmi dětmi ve věku osmi až deseti let šly na výlet a jeden pan hrázný se nás ujal s tím, že nám udělá přednášku o malé elektrárně, co tam měli. On trochu bral na tu kamarádku, ale i tak to od něj bylo hezké, no a taky se zmínil, co všechno občas přinese voda a zachytí se to na hrázi. A jednou prý připlavalo dámské šidítko, rudé a taaaakhle veliké (rybářská latina byla v tomto případě docela živý jazyk). Načež děti samozřejmě chtěly vědět, co to je dámské šidítko. Všimli jste si, jak rychle děti vycítí nějakou pikanterii? Mně se jednou dítě ve frontě na zmrzlinu hlasitě a s dokonalou artikulací zeptalo, co je to masturbovat. Naštěstí (i pro kamarádku, protože ona to rozhodně vysvětlovat nechtěla) já v tomhle nikdy netrpěla nějakým falešným studem a mám za to, že dětem se má říkat pravda, protože ony na to stejně jednou přijdou a pak vás mají za blbce nebo za puritány, anebo, ještě hůř, jsou naštvané, že jste ty blbce udělali z nich. A v tomto případě mi stejně nejvíc šokující na celé věci přišlo, že tu hrůzu vytaženou ze špinavé vody vzal jakýsi kolega domů přítelkyni jako dárek.
Pořád to nechápu. Ten chlap musel mít obrovské… sebevědomí a nulovou povědomost o hygieně.
