Článek
Tím jsem pochopitelně chtěla říct, že ač ten řidičák mám, tak neřídím. Vede mě k tomu několik důvodů. Předně mě to strašně nebaví. Podle mě napsali postavu doktora, co ho hrál Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková.
Mimochodem věděli jste, že ten doktor jmenuje Skružný? Ono je to totiž pouze v titulcích.
Prostě ráda se kochám tím, co můj muž trefně popisuje jako „domove líbezný“. Soustředit se na jízdu a neubíhat do vlastního vnitřního světa je pro mě strašně náročné. Nadto mám za sebou kariéru dětské recitátorky a jsem dosud schopna odrecitovat nejen Horu Říp od Jaroslava Seiferta, což je zvlášť vhodné při projíždění Středočeským krajem, ale vzpomenu si i na pár poetických veršů z Nezvala o zdech Brna. Už to tedy moc nedělám, i když mě o to občas děti žádají. Mám totiž oprávněné podezření, že si ze mě akorát dělají šoufky.
Bývaly doby, kdy jsem si pamatovala kompletní Maryčku Magdónovu od Petra Bezruče a můj tatínek, který byl vždycky nekriticky hrdý na mé dovednosti, nutil naše hosty, aby si v rámci návštěvy vychutnali můj umělecký přednes tohoto depresivního díla. Mám dodnes v živé paměti zděšený výraz jednoho pána, který byl nucen vyslechnout si celou Maryččinu životní tragédii, od otce, který do příkopy pad´, přes matku, co zhasla pod vozem až po Maryččin skok do řeky Ostravice a závěrečnou doušku o hrobech sebevrahů, co se bez křížů, bez kvítí krčí při zdi. Toto celé v mém pubertálním patetickém podání na kraji pole osetého řepou. Rodiče byli samozásobitelé a chovali králíky. Pak mám být normální.
Toho pána jsem mimochodem potkala v dospělosti a stále měl tento zážitek v živé paměti, ač bychom na to asi byli rádi zapomněli oba.
Tady bych si dovolila odbočit ke Gretě Thunbergové a jejímu slavnému proslovu v OSN. Aniž bych hodnotila její úlohu v dějinách, tohle bych té holce neměla za zlé. Kdyby do OSN v tomhle věku pustili mě, tak přidám ještě pár vlasteneckých veršíků od Jana Nerudy.
Jenže nesoustředěnost na jízdu je pouze jeden problém. K tomu všemu ještě oplývám naprosto zoufalými nedostatkem smyslu pro orientaci v terénu. Moje nebohé děti již v raném věku pochopily, že řídit se v lese podle maminky je holý nesmysl a jedině jejich silný pud sebezáchovy zabránil tomu, abychom všichni skončili v perníkové chaloupce.
Když jsem kdysi ten řidičák dělala, tak mě při cvičných jízdách učitel vyzval, abych odbočila doleva. Což o to, odbočení jsem provedla na výbornou, a dostala jsem za ně pochvalu, ovšem na závěr učitel dodal, že by mi v obdobné situaci u zkoušek mohl uškodit fakt, že jsem odbočila doprava. Ano, jsem jedna z těch, co nerozlišují levou a pravou stranu. Když chci vědět, která je levá a která pravá, musím si nanečisto zkusit, kterou rukou píšu. Dlouhá léta jsem si myslela, že je to proto, že jsem chyběla ve škole, když se to probíralo, ale pak jsem zjistila, že tenhle problém má zjevně víc lidí. Ovšem uznejte, že aplikovat pravidlo pravé ruky v případě, že máte jen matnou představu, která to je, je poněkud náročné.
S touto mentální výbavou jsem pochopitelně odkázána na hromadnou dopravu. Mohu ovšem naprosto upřímně říct, že hromadná doprava je v České republice, zejména na některých místech, na velmi vysoké úrovni. Jediným jejím dost zásadním problémem jsou řidiči a cestující.
Řidiči našich autobusů a tramvají mají zjevně dojem, že volantem dopravního prostředku řídí celý svět a cestující, kteří se nechovají dost pokorně, netuší, kam jedou, netuší, kolik stojí lístek tam, kam jedou, případně tuší, kolik stojí lístek, ale nechtějí prozradit, kam jedou nebo kladou řiditeli zeměkoule hloupé dotazy, mu v tomto náročném díle jen překážejí. Nebo tu máme hudbymilovné řidiče. To je však jen drobná nepříjemnost, kterou lze brát jako příležitost k získání nových životních zkušeností – kolikrát se vám podaří poslouchat třeba takový balkánský pop dostatečně dlouho, abyste si mohli být jisti, že to není hudba pro vás? U nás stačí nastoupit do autobusu.
Řidiči jsou lidé hraví, a jejich oblíbenou kratochvílí je závodit s dobíhajícími cestujícími. Je to hra nervů, aby cestující dosáhl dveří o pouhou setinu vteřiny později, než je řidič dokáže zavřít. Existují i tak brilantní řidiči, že současně se zavírajícími se dveřmi již vyrážejí ze zastávky. Pravidelným tréninkem získali někteří z nich takovou virtuozitu, že to musí pasažérovi, který přelomený v pase lapá na zastávce po dechu a hledí, kterak na něj rozverně mrkají zadní světla odjíždějícího autobusu, vysloveně hnout osrdím. Pokud máte svoje roky, svoje kila a blbou náladu, občas máte pocit, že to není dojetí, ale infarkt. A nechtějte vědět, co při takové příležitosti dělá povolené pánevní dno.
No a pak tu jsou cestující. Někteří páchnou. Pokud na první pohled poznáte páchatele, je to výhra, poněvadž se můžete přesunout do vedlejšího vozu, případně se alespoň posadit tak daleko, abyste cestu přežili. Nastupujete-li do přeplněného dopravního prostředku, jehož všichni cestující se mačkají v jedné polovině a v té druhé zůstávala plno neobsazených míst, měli byste předem počítat s tím, že vás čeká jízda smrdi.
Pak tu máme cestující, kteří za jízdy dokončují, co doma nestihli. Někdo snídá, někdo si dopíjí pivo a nejněžnější vzpomínku mám na dobře vypadajícího mladého muže, který si v metru šmikal kleštičkami nehty.
Jsem ovšem člověk, který se umí radovat z maličkostí. Ten chlap si taky mohl stříhat nehty na nohou.
