Článek
Abych tuhle otázku pokládala sama sobě, se mi jeví poněkud zpozdilé, poněvadž, jak se říká, že někdo při nějaké volbě hlasoval nohama, tak já jsem v této věci zase hlasovala… no, prostě jsem hlasovala. Děti mám.
V podstatě mi ale na přežití lidského druhu nějak moc nezáleží. Oni jsou lidi koneckonců docela nepříjemný element. Když pominu Krtkův dort, francouzskou hořčici, čisté povlečení, nějaké písničky od Mozarta a pár od Beatles, Karlův most a thajské masáže, tak jsme, co se přínosu pro vesmír týká, docela pozadu. Většinou prudíme, furt si na něco stěžujeme, jeden druhého pomlouváme a podvádíme i v piškvorkách.
Já mám děti z čistě sobeckých důvodů, a tím nemyslím, aby mi vydělávaly na důchod. Chuděry budou mít jednou co dělat, aby si vydělaly na vlastní důchod, já se o sebe už nějak postarám. Ovšem musím zdůraznit, že v jedné věci je takové rozumně vychované a přiměřeně inteligentní dítě nepostradatelné.
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale za posledních bratru sto let se se světem stalo něco divného. Kdybyste žili před třiceti tisíci lety v Dolních Věstonicích, tak byste u večerního porcování pečeného mamuta nábožně naslouchali třicetiletému stařešinovi rodu, jak vám už popadesáté popisuje, jak takového mamuta správně ulovit, naložit do bobulí a urožnit. Možná by si vaše patnáctileté já v duchu zpruzele říkalo, že už jste to slyšeli stokrát, a že je dědek chytrej jak kouřovej signál, ale stejně byste poslouchali, protože dědek by prostě byl borec. A dalších třicet jedna tisíců let, by se na tomto nic nezměnilo. Stařešinové by pořád věděli, jak nejlépe ulovit a sežrat mamuta, a mladí by jim pořád naslouchali, aby se něco přiučili, protože by bylo jisté, že dědek je otravnej, ale umí.
Pak se to začalo trochu měnit, ale zpočátku jen poznenáhlu. Pokud byste usnuli v roce 1620 a probudili se o sto let později, jediné, co by vás asi nějak zásadně vyvedlo z míry, by bylo zjištění, že chlapi z nějakého důvodu nosí na hlavě polovinu ovce a palné zbraně jsou o dost efektivnější, než si pamatujete. Ovšem jinak by se na životním stylu nic moc nezměnilo.
A teď si zkuste usnout v r. 1926 a probudit se dneska. Fičák, co?! Nerozumíte zhola ničemu. Naprostý outsider. Nula. Sto let za opicema. Dědek už je jenom otravnej a o světě ví houby. A on člověk nemusí usnout v r. 1926. Stačí nedávat pozor dva dny a už jste v háji. To máte sociální sítě, appky, nová média, whats uppy, automatické odbavení na letišti, platební karta v mobilu, banka v kapse, hrůza v očích. Ani se nedivím, že tolik lidí naletí podvodníkům, když jim zavolají s radou, že nejlépe ochrání své těžce vydělané peníze tím, že je hodí do nejbližšího odpadkového koše. Jakmile člověk překročí určitou věkovou hranici, začne hrozně rychle ztrácet kontakt s realitou a bez dobré rady věci znalého odborníka v tomhle světě prostě nepřežije.
Tím se oklikou vracím k dětem. Poněvadž situace se nám obrátila a ten, kdo se nechytá, je stařešina rodu. Takže mu nezbývá, než doufat, že ho dítě protáhne úskalími letiště, koupí mu on-line vstupenku do Versailles, provede ho po Vídni pomocí Google mapy a naistaluje mu Duolingo, aby si nad sacherdortem procvičil posledních pár použitelných mozkových buněk jako prevenci totální demence.
Můžu posloužit vlastním příkladem. Já, jak píšu ty knížky, jsem se tuhle v zájmu sebepropagace rozhodla, že potřebuji účet na Instagramu. Vůbec nechápu, jak s tímhle může někdo fungovat. Odhlédnuto od toho, že většinou vůbec netuším, co tam dělám, Instagram je past, deníčku. Jak mě u toho děti nechají chvíli bez dozoru, tak se mi obsah zaplňuje fakt divnými věcmi. Tak nejdřív mi to začalo nabízet vlkodlačí romance. Asi jsem z nerozumu někde klikla na něco, na co jsem klikat neměla, ale než jsem si uvědomila, že v tom lítám, přečetla jsem asi tucet hrozně srdceryvných příběhů o vlkodlačích láskách, respektive půlek těch příběhů. Ano, půl srdceryvných vlkodlačích romancí. Zjistila jsem opravdu spoustu věcí o vlkodlacích, které jsem vůbec netušila. Vlkodlaci mají některé divné návyky, například mají vlastní vlky; jako ta zvířata, pochopitelně, blbý boomerský vtipy si nechte pro své vrstevníky; říji, jsou alfa vlci, beta vlci a omega vlci a alfa vlci jsou hrozně bohatí a ostatní je poslouchají a vůbec mi jejich svět připomíná adolescentní sexuální fantazie o silném neúprosném krutém krásném muži, který je ve skutečnosti vlkodlak a hrozně miluje chudinku, kterou všichni týrají. Ačkoli tedy musím připustit, že dnešní adolescentní sexuální fantazie jdou mnohem dál, než bych čekala. To by mi ani tak nevadilo, ale to s těmi půlkami bylo dost otravné. To jste se dočetli do poloviny něčeho jako „Čekám trojčata s dvěma alfa bratry“ a pak najednou – chceš vědět víc? – zaplať! No tak blbá teda ještě nejsem, a pokud bych pocítila nějaké takové podezření, odevzdám dětem platební kartu a PIN. Naštěstí mám bujnou fantazii (píšu ty knížky!), takže jsem je převezla a ty konce si prostě vymyslela sama.
A musím ve vší skromnosti přiznat, že když se mi nakonec podařilo zdarma najít na jakési aplikaci i druhou půlku jednoho z těch nejdramatičtějších příběhů, zjistila jsem, že kam se na mě hrabou. Příběh se zamotal tak, že už ho nezachránil ani vlkodalčí sex. Musela jsem alfa krále a jeho milou ponechat osudu, o který jsem totálně ztratila zájem. Znepokojená aplikace se mi sice nyní stále podbízí s nabídkou, aby si dočetla příběh „Neplánovaně těhotná s dítětem Alfa krále“, ale já už jsem dávno jinde.
Poněvadž, když skončilo vlkodlačí období, začaly se mi na Instagramu objevovat úryvky Heated rivalry aneb Spalující rivality. Jako asi všichni víte, a kdo ne, tak si to najděte. Ničeho zlého netuše, koukla jsem na jeden dojemný úryvek ze seriálu, pak na druhý, pak na všechny, a pak jsem pocítila silnou potřebu shlédnout to jako celek. Protože láska je láska, já proti chlapům nic nemám a celé to bylo zamilované, vtipné a roztomilé a někdo, kdo přečetl půlku Neplánovaně těhotné, už stejně může vidět všechno.
A tím se opět a naposledy dostávám k zásadní argumentaci, proč děti ano. Protože, kdo jiný než milující dítě své stárnoucí matce naistaluje HBO, aby se mohla dívat na něco tak pohoršujícího jako je Heated rivalry, a vůbec ji u toho nesoudit?
A nebylo to špatné, i když pravda je, že jsem záhy zjistila, že ve skutečnosti jsem v těch úryvcích a kompilátech na Instagramu vlastně už shlédla celý seriál. Někdo si dal totiž tu práci, aby z nich vystříhal akorát ta místa, kde šlo do tuhého. Což je, slovy jednoho z hrdinů „proper grammar“, tedy přeneseně naprosto přesný popis toho, co se mezi hrdiny v těch chybějících kouscích odehrávalo.
Já ale naštěstí vůbec nejsem prudérní, takže vlastně jediné, v čem mě to poznamenalo, je, že mám teď chuť říkat za každou větou „fuck“.
