Článek
Ano, je to trochu vousatý vtip, milý deníčku, to uznávám, jenže pojďme si pohovořit o vousech. S přibývajícími léty totiž dámám skutečně přibývá nejen vrásek a šedin, ale v neposlední řadě především vousů. No, a to je trochu problém. Hele, chlupaté nohy nevadí, dneska už si kdekdo ani neholí podpaží. Je to cool, je to nové, je to odvážné. Četla jsem o dámě, co si z chlupů na nohou pletla punčochy! Ale chlupy na bradě!? Vrásky dodají tváři charakter, šediny jsou interesantní – ano, mami, interesantní! – ale chlupy na bradě prostě neokecáš.
Dlužno ovšem říct, že příroda je v tomhle celkem spravedlivá, takže chlapů, co k stáru vypadají jako Sean Connery, je na rozdíl od žen opravdu pomálu. Většina z nich zestárne do podoby babičky Libušky nebo Jiřiny Švorcové. No, fakt, schválně si toho všimněte. Zamlada fešák, k stáru stará babka. S vousama se dá alespoň nějak pracovat.
Za prvé k tomuto problému můžete přistoupit tak jako k šedivějícím vlasům, že ho prostě ignorujete. Prošedivělé vlasy mohou být zajímavé i u ženy, já to musím vědět. Ale upřímně říkám, že s chlupy na bradě a pod nosem to prostě není totéž, pokud si ovšem nedokážete vypěstovat bíbra jako měl Sandokan. Tam bych možná dala cenu aspoň za neotřelost.
Jenomže ženám rostou chlupy obyčejně v hustotě, která se rovná hustotě obyvatel někde na Sibiři. Sem tam osamělá zemljanka a občas větší konglomerace. První cenu za plnovous na soutěži dřevorubců v Minnesotě za tohle nečekejte.
Měla jsem tu čest s dámou, která patrně po té ceně toužila. Výsledek byl opravdu tristní. Byť si vypěstovala skutečný knírek, byl nevalné kvality, ale nepřehlédnutelný. Saturninův Milouš by se za to asi nestyděl, ale jinak nejspíš každý. Člověk z toho nemohl spustit ohromený zrak a hlavou mu běžela jediná otázka „proč?“. Takže pokud se dáma nehodlá zachovat podle Saturninovy rady a držet si na tom ve společnosti čistý kapesník, asi by měla trhat.
Jenže s vousy se to má stejně jako s komunistickým hnutím, jeden vytrhnete a vzápětí vstanou noví bojovníci. A houstne to.
A s přibývajícím věkem sice přibývá vousů, ale kvalita zraku se snižuje. Jako vytrhávejte si něco, co tušíte, ale nevidíte, a když už to konečně vidíte, je vám jasné, že to všichni viděli dlouho před vámi. Tady se musím, milý deníčku, vrátit ke svému minulému zápisu o tom, jak je důležité mít děti. Děti mívají touhle dobou ještě ostrý zrak, a je možné je zneužít k jemné práci s pinzetou. Jejich spolupráce lze docílit přemlouváním, podplácením a případně mírným vydíráním, protože vám obvykle zcizily a zničily nejlepší pinzetu. Neznám lepší způsob, jak vyvolat matčin hněv, než když si ta nahmatá podvratný vous, žene se do koupelny, aby s ním udělala krátký proces – a pinzeta je v háji. Ale ani když máte dítě, případně brýle na blízko a pinzetu, máte vyhráno jen napůl.
Napůl říkám proto, že vždycky dojde na ten jeden poslední chlup, který se tak dokonale maskuje, že ho objevíte až v okamžiku, kdy dosáhne takové kvality, že kdyby chtěl, tak po něm krásný princ vyšplhá až k vašemu nosu. Je to chlup, který si zaslouží jméno a najít si ho na bradě Rasputin, okamžitě požádá cara, aby mu přidělil apanáž a osobního sluhu. Tomu chlupu.
Stárnutí je vůbec zajímavý proces, který se těžko maskuje, zejména před rodiči, hlavně tedy před mámou. Jako by jí nestačilo, že vás v sedmnácti nutila chodit na diskotéku v sukénce a střevíčkách, neboť za jejích mladých let se na čaje chodilo ve slušivém oblečení. A za slušivé oblečení rozhodně nepovažovala plísňáče, tlusté pletené ponožky, tričko se svítivým nápisem (nebo aspoň nějakým nápisem, i tím, co jste si vyrobily samy) a tenisky zvané číny (což byly vlastně fejkové conversky z Číny). K těm ručně dělaným nápisům nemohu nevzpomenout na cvičky, které si kdysi jeden chlapec na základce vylepšil nápisem PUNA. I on chápal, jak je důležité být cool, a to chodil do zvláštní školy. Matce jste to nevysvětlili a ledacos jí nevysvětlíte ani v padesáti.
Jakmile se vám přehoupne mládí do středního věku, zacílí vaše matka kritický zrak na vaši hřívu a utrousí něco, že by vám slušel nějaký rozumný sestřih. Jenomže vy jste tým Sharon Stone a nikoli teta Pa, takže děláte, že nerozumíte. Jako pokud jste tak mladí, že nepamatujete filmy pro pamětníky a neznáte tetu Pa, pak vězte, že to byla dáma, která ve filmu Eva tropí hlouposti slavila šedesáté narozeniny a vypadala jako stařičká ovčí babička s černým krajkovým čepečkem na hlavě a vykolíkovanou trasou k rakvi.
Já tomu vlastně rozumím, když bylo mámě třicet a byla matkou tři dětí nebylo již nadále vhodné, aby nosila dlouhé vlasy a, nedej bože, rozpuštěné. Takže naklusala k holiči, nechala si na hlavě vyrobit květák a jediné rebelství, které ji ještě v životě čekalo, bylo, že si k stáru mohla nechat udělat bleděmodrý přeliv.
Jenomže my už jsme jinde. Já vlastně netuším, jestli byla osmdesátá léta tak příšerná, co se týká módy, ale když porovnám, jak jsme vypadaly v sedmnácti a jak v sedmatřiceti, tak to teda bylo nebe a dudy ve prospěch sedmatřiceti. Fakt jsme v té době byly na vrcholu. V sedmnácti měla půlka třidy na hlavě květák a druhá nosila copy a culíky, protože jediný vynález, který se dal na zkrocení dlouhých vlasů použít, byla voda s octem nebo s cukrem. Od čtyřicítky to možná bere trochu sestupnou tendenci, začíná už hodně záležet na genetické loterii a ochotě trochu investovat, ale pořád není důvod být ovčí babička.
Navíc teda nechápu, proč si moje máma myslí, že by mé důstojnosti prospělo, kdybych se nechala ostříhat. Já mám totiž vlasy, které trpí něčím, co v Divadle Járy Cimrmana trefně popsali jako „nadměrnou kučeravost vlny“. Takže nechat se ostříhat, budu od krku nahoru vypadat jako brokolice na anabolikách a nezbyde mi, než se česat na Krychliče.
A s dlouhými vlasy je koneckonců méně práce než s krátkými, zejména, když se rozhodnete, že šediny jsou interesantní, takže ušetříte za barvení. A v neposlední řadě i za stříhání. Moje vlasy by se daly stříhat kombajnem, takže to také můžu zadat dětem. Zub sem zub tam, to se ztratí.
Vlastně my ženy ve vyšším středním věku žijeme ve skvělé době. Nemusíme se už nechat svazovat ani věkem ani konvencemi, můžeme si nosit co chceme a být krásné, jak potřebujeme. Obyčejně už nepotřebujeme žádné schválení ani od Seana Conneryho a už vůbec ne od ženy za pultem, a když na nás občas pískne nějaký dělník z lešení se špatným zrakem, nevyvede nás to z konceptu.
A já už se těším jednou úplně zestárnu. Budu chodit do města s bílou hřívou, v plesových šatech a s kočkou kolem krku.
