Článek
Já mám spoustu sociálního cítění. A když mi to říká někdo ve chvíli, kdy si stěžuji na zápach spoluobčana v přeplněné letní tramvaji, tak mě tyhle narážky vysloveně urážejí. Jednak si nemyslím, že smrdět je základní lidské právo a kdybych neměla žádné cítění, natož sociální, tak si přece v tomhle konkrétním případě nebudu mít na co stěžovat.
Osobní hygiena je každého věc. Ovšem její absence je bohužel věcí všech okolo. Takže, ať si každý dělá, co chce, ale v dopravních prostředcích by měl dodržovat přepravní řád. Ten jasně hovoří o tom, že nemáme obtěžovat spolucestující zápachem. Dělá ze mě snad požadavek na minimální kulturu cestování nějakého Harpagona nebo co?
Zajímavé je, že tohle často nejsou bezdomovci. Jako stane se, že nastoupíte do tramvaje a vzápětí zjistíte, že v jedné polovině vozu je hlava na hlavě a v druhé sedí člověk, co vypadá, že strávil půl života v chatrném přístřešku přímo pod středověkou výsernicí. Okamžitě se vám vybaví ta scéna z knížky Tři muži ve člunu, kdy vypravěč převáží ve vlaku bochník zralého stiltonského sýra a v původně přeplněném kupé s ním zůstane jen pán s vzezřením funebráka, a i ten vydrží pouze do další stanice. Pak v duchu toužíte, aby se před vámi zhmotnila městská legenda o borci, co jezdí v MHD s gumovými rukavicemi v kapse, ty si dramaticky natáhne – v mé hlavě u toho hraje hudba z Mission Impossible – a dotyčného smraďocha na zastávce popadne za flígr a vyhodí z vozidla ven. Možná si teď říkáte, že vážně nemám sociální cítění, ale já jsem ve skutečnosti laskavost sama. Ale zase odcamcaď pocamcaď, že jo. Protože, jak jsem uvedla na začátku – často to nejsou bezdomovci. To třeba sedíte v tramvaji, někdo tam strašidelně smrdí, ale všichni vypadají naprosto normálně. Tady se právě dostáváme k tomu, že mám sociální cítění, poněvadž takového skrytého smraďocha bych vyhodila úplně stejně jako bezdomovce.
Já mám sociální cítění! Usmívám se na děti, i na ty ošklivé, co mi kopou do židle. Jo, a taky mám králíky v paliativní péči. Prostě na dožití. I když nevím, jestli bych se zrovna tímhle měla chlubit, poněvadž by sis, milý deníčku, taky mohl myslet, že jsem cvok. Jsem v tom ale trochu nevinně. Já ty králíky zdědila. A když došlo na likvidaci chovu, tak mě děti přemluvily, že si nějaké necháme. Podlehla jsem s tím, že to bude milá vzpomínka na tatínka a takový králík nemůže žít moc dlouho. Řekla jsem tři, děti to navýšily na pět, a pak přišly s tím, že dva jsou kamarádi, jsou na sebe zvyklí a chtějí bydlet spolu.
Do jara jich bylo devět. Proklela jsem vlastní naivitu a zakázala sdílené kotce.
Jenomže králíci jsou hrozně na sex, a taky evidentně žijou věčně, a ani je nemusíte dávat do společného kotce. Jak přišlo další jaro, tak se k sobě normálně prokousali. Poté, co jsem uplatila našeho řezníka bábovkou, aby se o nevyžádané králičí potomstvo postaral (ano, dobře, uznávám, tady měla moje dobročinnost svoje hranice a na divoko byli výborní), jsem do těch propojených kotců mazaně umístila dva králíky stejného pohlaví.
Jenže, jak říkám, králíci jsou hrozně na sex a je jim evidentně jedno, kdo je kdo. Odpověď na otázku, kterou se možná bojíte položit, je ano. Kluci se sestěhovali do druhého dne. Jak již víš, milý deníčku, jsem zcela bez předsudků a každému přeju, co jeho jest, nakonec jsem je ale musela rozdělit. Poněvadž po pár dnech nepřetržité aktivity a krátkodobého postkoitálního blaha, a to nepřeháním, leželi si v objetí a očmuchávali si uši, začal jeden vypadat poněkud uštvaně a jeho výraz zjevně říkal, že by se rád občas aspoň v klidu nažral. Tak jsem je rozdělila. Poučena touto zkušeností, jsem příště do propojeného kotce (díru v kotci neopravíte, králík bere jakoukoli záplatu jako výzvu, museli byste postavit novou králíkárnu) umístila dvě holky. Pravda, vydrželo jim to déle, ale nakonec do toho bušily úplně stejně jako kluci.
Původně jsem měla v paliativní péči i jedenáct slepic, i když u těch byl můj entuziasmus o něco nižší. Jednak se jim hůř shání potrava, a navíc slepice evidentně sdílejí jeden společný mozek, a není to zrovna mozek velkého myslitele. Králíkům dáte trávu nebo seno a jediný problém je, že se to musí sekat a sušit, ale mě tyhle drobné zemědělské činnosti vlastně docela uspokojují. Slepice na trávu pustit nemůžete, protože ony mají schopnost z travnatého palouku udělat během pár dnů holý úhor, a co pak budete dávat těm králíkům? Shánět zrní pro jedenáct slepic, z nichž snáší čtyři, ve mně trochu probouzelo toho Harpagona, ale co s nimi? Zejména, když netušíte, které čtyři vlastně snášejí.
Toto dilema jednou zvečera vyřešila kuna. Bylo to trochu drastické řešení a ten pohled na dvorek posetý bezhlavými opeřenci v podzimním podvečeru vám teda nepřeju vidět. Kdybyste se divili, že jsem je nechodila do kastrolu, tak já slepice nerada a pak – přece nebudu dojídat zbytky po kuně! Pohřeb měly velkolepý, ale byla to dřina. Pršelo, den byl pochmurný, země jílovitá, práce nekonečná a jáma musela být dostatečně velká a hluboká. Na druhou stranu, a já se vždycky ve všem snažím vidět něco pozitivního, já píšu ty detektivky, že jo, a tak se mi taková praxe v kopání hrobů pro oběti masové vraždy může pro moji spisovatelskou dráhu jen hodit. A taky mě pobavila představa, jak jednou archeologové vykopou devět bezhlavých slepičích koster a napíšou studii o tajemných rituálech ve střední Evropě. Pokud se vám zdá, že je zde jistý nesoulad mezi původně zmiňovanými jedenácti kusy a pohřbívanými devíti, zeptejte se té kuny. Já netuším, kam je dala.
Ale abych se vrátila k nepříjemnému osobnímu odéru. To je vůbec taková ošklivá věc, a vůbec se nemusí týkat sociálně znevýhodněných spoluobčanů. V devadesátých letech jsem měla příležitost se zúčastnit manažerských školení, a hele, nevím, co učí manažery dneska, ale tenkrát byl součástí trénink sdělování nepříjemných osobních věcí. Ten probíhal tak, že jsme strávili půl dne tím, že jsme se navzájem decentně informovali o tom, že zapácháme, nemáme vyčištěné zuby, měli bychom si častěji mýt hlavu, a tak různě. Bylo to dost frustrující, a všichni se pak po zbytek dne nenápadně očuchávali a vyhýbali jeden druhému. Naštěstí jsem to nikdy nemusela použít v praxi, a nevím, jestli bych to dokázala. Moje kamarádka se s tím porvat musela, poněvadž šéfovala pobočce banky, kde dělal ochranku pán, který měl grády jako ten stiltonský sýr ze Tří mužů ze člunu. Její sdělení, že s tím musí něco udělat, nerozporoval. Jeho řešení bylo ovšem mimořádně neotřelé. Vzal si na společném záchodě osvěžovač vzduchu s broskvovou vůní ve spreji a používal ho jako osobní kolínskou. Kamarádku to natolik konsternovalo, že si nestěžovala ani na to, že tím pán svoji osobní vůni nijak nevylepšil, spíš jí dodal poněkud ovocitý buket, ale ani na zcizení drobného spotřebního materiálu z majetku banky.
Tenhle deníkový zápis o mé dobročinnosti jsem chtěla vygradovat vyprávěním, jak jsem jednoho mrazivého rána šla do práce a v pražské ulici Na Můstku potkala bezdomovce. Přemožena představou, že musí chudák trávit v takové kose celý den na ulici, jsem mu dala stovku. On byl na oplátku tak nadšený z nečekaně nabyté hotovosti, že mě obratem pozval na panáka.
Tak tahle věc se opravdu stala, ale když o tom teď tak přemýšlím, tak to možná nakonec s mým sociálním cítěním zase taková sláva nebude, protože vlastně nejvíc lituju, že jsem nebyla dost pohotová, abych mu řekla, že jestli bude takhle rozhazovat, skončí na ulici.
