Článek
Já například hrozně ráda pomlouvám lidi. Já prostě pořád někoho drbu. Nemůžu si pomoct! A vlastně jsem moc ráda, když se lidé chovají a oblékají bizarně, protože je to zábavné a zábava je kořením života. Mého rozhodně. Rozumějme si, já jsem naprosto daleka toho někomu radit, co má například nosit, jak se má chovat, nebo že má zhubnout.
Ostatně třeba k tomu hubnutí, vy, kteří čtete můj deníček pravidelně, víte, že tady mám zrovna nejmíň co kritizovat. Směle bych řekla, že mám v této věci máslo na hlavě, kdybych ho zrovinka úplnou náhodou neměla v žaludku.
Což mě opět přivádí ke zlozvykům. Já například miluju rozměklé máslo a okoralý chleba. Ale to se vám samo neudělá. Teda ono se to samo udělá, ale musíte nejdřív provést určité přípravné práce. Takže k velké nelibosti mého muže opakovaně neuklízím chleba a máslo „zapomínám“ vracet zpátky do ledničky. Nejlépe to funguje v horkém létě. To teče máslo i nervy mého muže. On vůbec moc nevydrží. Ale když si pak ukrojíte ten oschlý krajíc chleba, namažete na máslo, které se prakticky rozpouští a trochu to posolíte, tak je to mana nebeská, a po třiceti letech společného soužití dobrý žvanec prostě někdy převáží nad manželským souladem.
Povídala mi tuhle kolegyně, že prý v podstatě celou pracovní dobu nepřetržitě jím. Chtěla jsem se tomu nařčení bránit, ale poněvadž jsem měla zrovna plnou pusu, bylo to dost těžké. Taky jsem si nechtěla poprskat stůl a klávesnici rýžovým chlebíčkem, což by se jistě stalo, kdybych dala svobodně najevo svůj nesouhlas. Drobky se z kláves špatně dostávají, zalézá to do mezírek a kolegové z IT potom mají řeči. Než jsem to spolykala, měla jsem čas trochu rozjímat, a tak jsem se nad sebou zamyslela. Výsledkem mého zamyšlení bylo, že když je kolegyně v kanceláři, je mi blbé jíst. Opakovaně ji tedy vybízím, ať už jde domů, ale ona je odporně svědomitá. Už jsem si na její přetrvávající přítomnost stěžovala ostatním kolegyním, které se mi kdovíproč smějí. Když už jsem u těch drobků, tak se taky musím přiznat, že moje závislost na rýžových chlebíčcích má ten neblahý efekt, že šuplíky v mém pracovním stole vypadají, jako kdyby v nich bydlela myš. Mimochodem, řekněte mi, kdo si vypěstuje takovouhle závislost. Rýžové chlebíčky! Kdyby to byla aspoň čokoláda! Já tyhle rýžové chlebíčky můžu jíst prakticky pořád a v jakémkoli množství. Přitom to má konzistenci polystyrenu, je to naprosto bez chuti, hrozně se to drobí a rozhodně se po tom nehubne.
Ale zpátky k tématu. Takže pomlouvám lidi. To už jsem se zmínila. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, jenže jsem si musela skočit do kuchyně pro rýžový chlebíček, a pak jsem trochu ztratila nit. Prostě noste si, co chcete, jezte si, co chcete a udělejte si s obličejem, co se vám ráčí. No a já to zase budu, jak chci, komentovat.
Například jsem si všimla, že teď jsou v módě dva typy kalhot – teda kalhot…
Jednak jsou tu kraťasy, které jsou šité z plachty na trávu pro králíky. Pro hodně králíků. Pro celý regiment králíků. Protože tyhle kraťasy nosí holky, co mají zadek jako králíkárnu pro šestnáct ramlic. Nejlépe vytažené do pasu nebo tedy přibližně do míst, kde mají někteří jiní lidé pas, a s crop topem. To je takové to tričko ustřižené pod prsama.
A pak legíny. Legíny, které mají na zadku vertikálně všitou gumičku přesně mezi půlkama, takže jak se na takovou holku podíváte, okamžitě vás napadne – hele tady jde holý zadek. Zadek v takových legínách vypadá víc holý, než kdyby na sobě neměla nic. Takhle to teda vypadá na štíhlých holkách. Je jen málo oblečení, které vypadá na štíhlé holce blbě, ale tohle teda jo. O silných ženách v legínách se zmiňovat nebudu, protože nevím, kdy to čtete a je taky možné, že byste hrůzou neusnuli. Jen vás uklidním, že tady aspoň ta gumička nehraje moc roli estetickou, spíš se stává zbraní. Protože aby fungovala, musela by mít rozměry gumy do obléhacího praku. A kdyby pak takové silné dámě ta gumička na legínách praskla, prorazila by dotyčná Hladovou zeď, a ještě zbourala lanovku na Petříně.
K tomu ovšem musím připodotknout, že legíny nejsou nic nového pod sluncem. I já sama už jednu legínovou vlnu zažila. Vždyť tahle móda se vrací minimálně tak od dvanáctého století. Když vraždili roku 1306 v Olomouci Václava III., měl na sobě legíny. Liší se jen materiál a design. V devadesátých letech minulého století se nosily lesklé legíny, černé, ty se ještě daly, anebo naprosto příšerné ve fialové barvě. Jo, hnusná fialová, to byla barva devadesátek!
Další věc, nad kterou mi v současné době zůstává rozum stát, je obočí. Netuším, co se to s obočím stalo, je to teď dost freestyle. Nejsem si jistá, jestli jsem vůbec schopná moderní trendy následovat. Úpravy obočí teda taky nejsou žádná novinka. Třeba moje pratetička si ho po vzoru Adiny Mandlové vyholovala a tužkou pak domalovávala zhruba dva centimentry nad místem, kde původně rostlo. Bohužel však neměla nejlepší zrak ani nejpevnější ruku, natož dobrou techniku. Naštěstí mělo po padesáti letech této opakované činnosti do čela vyryté dva obloučky, které tedy více či méně povedeně obtáhla tužkou. K tomu nosila pečlivě nakadeřené vlasy obarvené hennou, což zase vypadalo, že má na hlavě zrezlou drátěnku na nádobí. Naštěstí však nikdo z nás neměl fóbii z klaunů, takže byla vždycky vítaným hostem.
Tuhle jsem pro změnu zahlédla fotku nějaké filmové hvězdy, která neměla obočí vůbec. Taky zajímavý úkaz. Trochu to vypadalo, že se to obočí leklo a uteklo. Měla prostě takový nedotažený výraz v obličeji, něco mezi údivem a leknutím. Těžko říct, čeho tím chtěla dosáhnout, ale člověka maně napadl ten starý vtip, jak si manželka nasadí plynovou masku a ptá se manžela, co je na ní nového. A on po delším váhání nejistě řekne: „Ty sis oholila obočí, Marie?“
Další varianta je domalovávat si obočí podle šablony. A jestli si myslíte, že si dělám legraci, tak to teda vůbec! Já na to viděla návod na instagramu. Paní si přiložila na obličej šablonku, kde měla vystřižený požadovaný tvar a prostě to jen vybarvila. Tady si musíte dát pozor na dvě věci – abyste šablonu přiložili na správné místo na obličeji a jestli zvolený rozměr obočí není pro váš obličej moc široký. A věřte mi, prakticky vždycky je moc široký. Zatímco Adina si malovala tenkou čárku a tetička to měla podle toho, jak moc si naslinila tužku, dneska se jede stylem – čím tlustší čára tím bohatší nevěsta. Asi taky nic nového pod sluncem, ačkoli docela pochybuju, že si ženy někdy dřív malovaly obočí tak široké, aby vypadalo jako brzdná dráha před traktorovou stanicí.
Takže, jak vidíte, já si teda o lidech myslím svoje, ale aspoň jim to neříkám. Teda neříkám to přímo jim, ačkoli mi děti občas vyčítají, že své postřehy sděluji příliš nahlas a někdo mě uslyší. Nemůžu to vyloučit. Můj tatínek býval velmi všímavý a mezi jeho zlozvyky patřilo upozorňovat vás na věci, o kterých jste věděli, a doufali jste, že si jich nikdo nevšimne. Jako třeba jste se probudili a přímo uprostřed čela jste měli pupínek, z kterého jste po urputném boji udělali činnou sopku. Etna byla proti tomu krtinec. Tak jste na to v zoufalství hodili tunu mejkapu, lehký poprašek pudru a ofinu, a protože nikdo nic neříkal (lidi jsou v takových chvílích obvykle taktní), po pár hodinách jste naivně uvěřili, že to fakt není vidět. Načež jste potkali tatínka, on se na vás láskyplně zadíval, ukázal prstem na čelo a řekl: „Tady se ti něco udělalo.“
Jako, tati, vážně? Jsem si nevšimla. Vůbec. Ten kýbl kytu se tam ocitl úplně náhodou a jsem fakt ráda, žes mi dal vědět.
S touhle genetickou výbavou jistě chápete, že děti můžou být ještě rády, že je to tak, jak to je. Ovšem připouštím, že některé věci jsou až příliš lákavé a nemůžu přislíbit, že s přibývajícím věkem nezačnu ztrácet víc a víc zábran.
Ale na druhou stranu jsem si vědoma, že tak dlouho se do lesa volá, až se ucho utrhne. Tuhle například jsem byla s dítětem v divadle. Představení super, vřele doporučuju, bylo to Vinohradské divadlo, samý rudý samet a zlaté štuky, já ve svých univerzálních slavnostních šatech z černé krajky. Myslím, že v módních kruzích se tomu říká „malé černé“, ale já bych žádné své šaty nemohla s čistým svědomím popsat jako „malé“. Ale jsou černé. Černá krajka přes něco jako černé kombiné. Chic. Dáma velkého světa ve velkých malých černých. O přestávce jsem se ve foyer věnovala své obvyklé zábavě a upozorňovala dítě na módní přešlapy ostatních diváků. Mimochodem teda tématem, jak se oblékat do divadel a koncertních sálů se budu muset někdy zabývat trochu hlouběji, poněvadž to je fakt neuvěřitelné, v čem jsou někteří lidé schopni přijít. Nejenom, že si přinesou špinavý ruksak s půlkou pečené krávy, dvěma bochníky chleba, zahradním nábytkem, lodí a botama do lesa, oni si ho nacpou ho pod sedadlo a během představení z něj loví plastovou láhev s vodou!?
No, ale nechme si to na příště. Takže já si takhle postávám v tom foyer, kritickým zrakem shlížím na plebs okolo, když mi najednou dítě naprosto klidně povídá: „Víš, že máš ty šaty naruby?“
