Článek
Já teda nevím, ale nezdá se vám, že nás ten internet šmíruje? Nejde jen o LinkedIn, o prodejní portály, které vás úporně upozorňují, že jste si u nich zapomněli něco v košíku a opakované reklamy na zboží, které jste si koupili nebo ho jen vyhledávali. Ono je to totiž tak, že už nejde jen o vyhledávání. Jeden už nesmí o ničem ani mluvit nahlas. Stačí se zmínit, že si plánujete koupit nový kuchyňský robot a druhý den máte počítač plný nabídek na kuchyňské roboty. Minulý týden jsem se s kamarádkou bavila o šicích strojích. Včera mi do e-mailu přišla nabídka na slevu z prodejny šicích strojů. Dobře, sleva je sleva, ale na druhou stranu, jestli o mně můj počítač ví tohle, co všechno proboha všechno může vědět vysavač?
Hele, neříkejte mi, že je to náhoda. Obvykle nevěřím, že by svět někdo řídil. Podle mě je to jeden veliký chaos, ze kterého se občas něco vyvrbí, ale existují dvě věci, které svědčí o jasném opaku. První je skutečnost, že nad námi evidentně přebírají vládu stroje, a druhá je přetrvávající střídání letního a zimního času. Upřímně to je něco, co nikdo nechce, je to komplikované, a přitom se to pořád udržuje. To musí sloužit nějaké vyšší moci.
Paní Pohlová, která už v r. 1999 pronesla nesmrtelnou větu „Já bych všechny ty internety a počítače zakázala,“ byla podle všeho vizionářka. Opravdu to zašlo až příliš daleko. Jenomže my si nedáme pokoj. Nestačí nám e-maily, my si vymyslíme Instagramy, WhatsAppy a umělou inteligenci. Načež se na Instagramu chopí stalkeři, WhatsAppu podvodníci a umělé inteligence lidská blbost. K čemu nám je umělá inteligence, když ji používáme pro rozvoj vlastní blbosti? I taková umělá inteligence má nějaké hranice a tohle ji musí hrozně vytáčet. Já bych se vůbec nedivila, kdyby se vzbouřila a použila proti nám naše vlastní zbraně, především lenost a spoléhání na to, že naše problémy vyřeší někdo jiný. Poněvadž spoléhat na to, že na internetu najdeme všechno, je riskantní právě proto, že tam najdeme všechno.
Nejspíš už to začalo, takže já si teď dávám pozor i na vysavač. Co o mně vlastně můj vysavač může všechno vědět? Zpytovala jsem svědomí a rovnou vám řeknu výsledek. Já jsem totiž empirickým zkoumáním přišla na to, že když na sebe rovnou všechno prásknu, nemůžu se dostat do situace, že mě bude vydírat pračka. Takže, při vysávání si běžně zpívám. To vám nemusí připadat tak strašné, ale to jen proto, že jste nikdy neslyšeli zpívat mě. Jak existují lidé s absolutním sluchem, existuji na druhé straně i já s absolutním hluchem. Je to podle mě stejně vzácné, ale mnohem méně oceňované. Podstatou je, že nejen, že nedokážu zpívat čistě, já ani nepoznám, že je to falešné. Já nepoznám, když falešně zpívá někdo jiný. Já nepoznám melodii, když k ní neslyším slova, a je jedno, jestli je to nějaká odrhovačka, kterou pozná každý. Já jsem jednou doma poslouchala zahájení Pražského jara a jak jsem uslyšela známé tóny, slzy se mi nahrnuly do očí, hruď se mi dmula vlasteneckou pýchou a patetickým hlasem jsem informovala dítě, že ta Vltava, to je taková krása, to musí každého hned zasáhnout. Dítě mi věnovalo vědoucí pohled, ano, na rozdíl ode mne má hudebního sluchu dost, a pravilo: „Jo, akorát, že Má vlast začíná Vyšehradem a tohle je hymna.“
Takže ano, tu postavu v Samotářích, co ji hrál Jiří Macháček, napsali podle mě. Na svoji obhajobu mohu říct jen tolik, že kdyby tu hymnu zpívali, tak bych ji poznala. Kromě toho, když se nad tím zamyslíte, tak mají Vltava i hymna takový podobný lyrický národně-obrozenecký náboj, takže nutně probouzí podobné pocity.
Ale k tomu vysávání. Kromě zpěvu si taky dost povídám sama se sebou. Ale je pravda, že na tohle já nepotřebuji vysavač. Já si sama se sebou povídám dost často, protože já jsem dost sdílná a povídat si sám se sebou obyčejně znamená, že na moje otázky odpovídá někdo, kdo pro mě má pochopení. Já bych si třeba povídala i s manželem, ale ten je zase odborník na mlčení na jakékoli téma, což není úplně kompatibilní. Často si také promýšlím zápletky svých knížek a vedu dialogy se svými postavami a občas si povídají moje postavy mezi sebou mým prostřednictvím. To je docela zábavné, zejména, když se mi podaří vymyslet nějakou vtipnou postavu, to se pak všichni docela zasmějeme. A protože, jak už jsem zmínila, dělám to i jinde, tak se tímto omlouvám lidem z naší obce, kteří mě vídají, jak si na svých dlouhých procházkách něco polohlasně mumlám a občas se bezdůvodně směju. Mimochodem, já bych si na procházkách docela ráda i zpívala, ale mám přece jenom nějakou důstojnost. Protože co kdyby mě někdo slyšel!
Sem tam se mě někdo zeptá, kam jdu, jenomže já obyčejně nikam nejdu, já prostě jen tak chodím a povídám si. Jednou jsem takhle málem udělala štěstí, když mi jeden pán navrhl, že mě často vídá, a že by se šel procházet se mnou. Měla jsem ale určité zábrany, jak už víte, nejradši si povídám sama se sebou a cizí osoba by mi rušila kruhy. Takže jsem odmítla s výmluvou, že manžel by měl nejspíš námitky. Upřímně řečeno nejsem si jistá, jestli by měl námitky, že se procházím s cizím chlapem, zejména, kdybych mu to neřekla, ale kdybych dotyčného přivedla domů, asi by přece jen nějakou vznesl. A poněvadž dotyčný vypadal, že nevlastní víc než igelitku a čtyři zuby a dost pochybuju, že za tu lavičku, co na ní bydlel, platil nájem, mám podezření, že procházka nebyla to, o co mu šlo především.
Tuhle se zase jeden ke mně připojil, vypadal na slušného člověka, byl to nějaký učitel. Původně potřeboval jen poradit cestu, ale jak jsme šli kus spolu, navrhl mi, že by se stavil na oběd. Já nechápu, co za lidi já přitahuju! Jiné ženské mají kliku, že sbalí Brada Pitta, a já abych si otevřela obecní útulek.
A jsme zase u toho internetu! Jestli totiž nebude problém v tom, že jsem cynická a sarkastická ženská, která nevěří čisté úmysly ani pánovi, co ho má před sebou, natož Bradu Pittovi, když jí přes internet napíše, že ho okouzlila její duše.
Ve skutečnosti si myslím, že internet je vynikající vynález. Potíž je jako obyčejně v lidstvu. Útěchou nám budiž, že lidstvo nejspíš ani moc nezblblo, že blbců bylo vždycky plno, akorát bylo lidí celkově méně a blbci se nemohli tak snadno propojovat. Ale zase na druhou stranu, když si čtete o Žižkových Táboritech, kteří házeli svůj skrovný majetek do společných kádí přesvědčeni, že se do dvou měsíců zjeví Ježíš, bude konec světa a jim bude patřit království nebeské, tak jak se to liší od těch, co vybírají úspory z banky, cpou je do mašiny na bitcoiny, aniž by vůbec měli představu, jak takový bitcoin vypadá?
Všichni už samozřejmě víme, že jsem krasavice, kterou kdyby potkal Brad Pitt, tak si sedne na zadek. Zejména, kdybych zrovna zaujata svým vnitřním dialogem nedávala pozor a vrazila do něj. Ovšem třebaže jsem tak krásná a vtipná, pořád ještě si na sobě nejvíc vážím soudnosti. Takže když mi přes Twitter nebo Instagram napíše Brad Pitt a zatouží mě blíže poznat, budu mu odpovídat citáty z Cimrmana a bavit se tím, jak si to nějaký týpek v Nigérii snaží protlačit přes Google překladač a vhodně na to reagovat. Tento nápad není z mé hlavy, podobnou konverzaci jsem kdysi někde viděla, a ujišťuju vás, že nic vtipnějšího jsem nečetla. Pokud nějaká dáma v mém věku uvěří, že poté, co deset let neuhnala žádného chlapa na novou halenku, vlastní byt ani vymazlenou svíčkovou, se do ní online zamiloval Brad, pak se člověk nemůže ani moc divit, když mu k tomu ještě pošle životní úspory, aby mu zachránila život. Jedna takhle poslala prachy Ramimu Malekovi, který se zasekl na záchodě na letišti v LA, když za ní letěl. Já teda nevím, ale dostat se ze zaseknutého záchodu vyžaduje trpělivost, silný hlas a boty s plnou špičkou. Já o tom něco vím, jednou se mi to stalo. V životě jsem neslyšela, že by bylo k něčemu dobré dostat v takovém případě na účet nějaké peníze, ale třeba to měl na panáka, aby se vzpamatoval, když se konečně dostal ven. Nebo na novou letenku, protože se ven nedostal včas. Fantazii se meze nekladou.
Takže dámy ve zralém věku si vyměňují na síti sladká slůvka s Bradem a ty méně odvážné si dopisují jen s americkými lékaři či vojáky, pánové dělají investice do bitcoinů, jaké svět neviděl a mládí se domnívá, že není třeba se nic učit, poněvadž si všechno najdou na internetu. Já to nezpochybňuji, problém vidím ale v tom, že abyste si něco vyhledali, musíte vědět, že si to máte vyhledat. Takže abych vzpomněla na manžela tety Kateřiny ze Saturnina, pokud potřebujete zjistit, jestli se má lít voda do kyseliny nebo kyselina do vody, internet vám to okamžitě řekne. Ovšem když vás před započetím experimentu nenapadne, že by to mohl být problém, může vaše podnikání skončit podobně jako skončila továrna dotyčného strýčka.
Zatímco tohle píšu, přišla mi do e-mailu další nabídka z oddělení šicích strojů. Nevíte někdo, jak se kope zemljanka?
