Článek
Sex je fajn a je důležitý, ale na druhou stranu se vám u něj může stát, že zatímco nadáváte na líného partnera nebo neochotnou partnerku, hodiny vašeho soužití se tak nějak točí dál a dál, až vám to oběma začne být jedno a rozhodnete se, že se na to svorně můžete vykašlat oba dva.
U komunikace je to složitější, milý deníčku. Já a můj manžel jsme například velmi mlčenlivé typy. Pokud se vám na tom něco nezdá, tak je to asi tak, že můj manžel je mlčenlivý typ a já jsem po všech těch letech rezignovaná, protože ono mluvit do pařezu jednoho nakonec unaví.
Můj muž totiž nemluví. On předpokládá. Na jeho obranu musím říct, že je to rodinná záležitost. V rodině mého muže se nic nedomlouvá dopředu, všichni prostě předpokládají, že něco nastane, například nějaká oslava, takže se v den, kdy předpokládají, že by se oslava měla konat, prostě dostaví do místa pobytu oslavence. Ano, přináší to s sebou některé problémy. Ne, nevadí jim to. Ano, to, že chci věci domlouvat dopředu, je divné a otravné.
Nebo jiný příklad. Můj muž počítá s tím, že řekne-li se, že se na výlet vyrazí v osm ráno, tak v osm ráno budeme všichni sedět v autě. Jednak teda ještě musím uvést na pravou míru tu osmou hodinu! To je totiž pozdě, milý deníčku! Jako sova provdaná do rodiny skřivanů jsem opakovaně ostrakizovaná za to, že odmítám vyrážet na výlety před osmou hodinou. Já tedy chápu, že je náramně pohodlné vyrazit brzy ráno, protože jsou prázdné silnice, ale už nevnímám jako zábavné čekat někde v autě hodinu, než případnou navštívenou památku vůbec otevřou. Takže kvůli mně se jezdí až v osm a celá manželova rodina to blahosklonně komentuje, že „nojoRegina“.
Já si tedy, milý deníčku, myslím, že s tímhle adorováním lidí, kteří nemůžou ráno dospat, by se mělo přestat. Co je prosím pěkně na tom obdivuhodného? Zejména, když si uvědomíme, že je to na počest stařičkého mocnáře Franze Josefa I. (FrantaPepaJednička, pro znalce Cimrmana), který měl prostě špatné spaní, takže vstával se slepicemi, nutil k tomu celý dvůr a celé císařství, takže všichni poletovali po baráku rozespalí, aby měl císař pán snídani a čerstvě oříznutá brka na psaní, a on se pak zbytek dne věnoval mikromanagementu, a jediné, co tím dokázal, bylo, že dovedl svět k první světové válce. Jo, je hezké, že nemůžete dospat, ale já zase zřídka chodím spát před jednou hodinou v noci a nevyžaduju za to žádnou pochvalu.
Ale byli jsme u těch výletů a komunikace. Takže u nás doma, když jsem byla malá, když se řeklo, že se v deset vyrazí na výlet, tak se mělo za to, že někdy kolem desáté hodiny se začneme svolávat po domě, že by jako bylo vhodné, abychom už šli.
No, to jsme s dětmi několikrát zkusili a se zlou jsme se potázali. Manžel v osm hodin (aniž by cokoli komukoli řekl, a to podotýkám, že jsme se všichni tak nějak pohybovali po domě) usedl do auta a zde vyčkával vzteky zakousnutý do volantu, protože my pochopitelně nikde. Navíc nám jaksi nedošlo, že on už v tom autě čeká, takže jsme stále vyhlíželi, kdy se odněkud vynoří a zavelí, že už je čas. Je vám jasné, že takové výlety pak obzvlášť stály za to.
Někdy si říkám, jak jsem to těch skoro třicet let vydržela. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že má můj muž z pekla štěstí, že mám náturu budhistického mnicha. Já jsem prakticky pořád v zenu. Na mně můžete dříví štípat a já se useberu do svých myšlenek, a takhle nějak jsem se propracovala k mlčenlivosti.
Například při cestování si s mužem mlčíme ve vzácné shodě. My si vám takhle jedeme na výlet; sami, děti už s námi nejezdí, a společně si spokojeně mlčíme. Ono to taky jinak nejde, protože v autě můj muž nemluví skoro vůbec, a to ani když není zakousnutý do volantu. Ale já si to neberu osobně. Pamatuji, že když před léty dostal muž nového kolegu, ptal se mě ten nešťastník při prvním setkání, jestli si nemyslím, že proti němu můj muž něco má, protože na něj v autě vůbec nemluví a prakticky mu neodpovídá.
Já teda občas něco řeknu, to připouštím. Tuhle jsme mlčeli celkem dlouhou trasu až do chvíle, kdy jsme projížděli Berounem. A tak jsem řekla „Beroun“. Nutno mému muži přiznat, že má aspoň smysl pro humor, neboť se tomu smál.
Manželství je ostatně velmi zvláštní instituce. Zajímavé je, že vás ty mladistvé hormony a touha po fyzickém sblížení, a tady je důležité zdůraznit, že minimálně na začátku vztahu je soulad v sexuálním životě hodně důležitý, dovedou k tomu, že dalších třicet let žijete s nějakým protivou a divíte se, proč jste si ho sakra brali. Proto je ten soulad důležitý. Poněvadž až se vám jednou ty koleje rozjedou od sebe, máte aspoň na co vzpomínat.
A hezké vzpomínky jsou, jak my všichni, co jsme vyššího středního věku, víme, dost podstatný důvod k tomu, abychom svého partnera nezabili. Poněvadž řekněme si to na rovinu, čím déle člověk žije s osobou opačného pohlaví, tím více se diví, že je to taky druh homo sapiens. Jestli jste někdy viděli film Na samotě u lesa, tak si přiznejme, že mnohý z nás se dostal do situace, kdy se podíval na svého kamaráda stejného pohlaví a řekl s povzdechem: „Proč nejsi moje žena, Václave?!“
Já takhle léta jezdím na dovolenou s kamarádkou, a vždycky když jsme večer uložily děti a usedly k láhvi vína, dobraly jsme se pokaždé ke stejnému závěru. Že nebýt toho sexu, tak by se nám nejlépe žilo společně. Žádný stres, že nejsme v osm u auta, žádný problém, když v půlce změníme trasu výletu, žadné dohadování, kdo bude vařit a kdo bude mýt nádobí (prostě každá udělá něco), žádné buzerování dětí, že nedělají to, co by měly… prostě idylka. A čím jsme starší, tím méně přestává být ten sex nějaký zásadní problém. Možná se ještě na stará kolena překvapíme.
Indiáni v deštném pralese to mají vyřešené prakticky. V jednom velkém baráku žijí ženské a v druhém chlapi, a když si chtějí říct něco důležitého, jdou do pralesa. To u nás bohužel nejde, protože nemáme deštný prales. Ale není to úplně blbý koncept, to uznejte.
Tuhle jsem četla příspěvek nějakého zhrzeného muže, jak ubohé jsou svobodné ženy po čtyřicítce, protože jim nezbývá, než aby žily samy ve svém bytě, jen s kočkou. Nebo se dvěma kočkami. Já teda nevím, koho tím chtěl vyděsit, ale když jsem to popisovala své taktéž léta vdané a dětné kolegyni, shodly jsme se, že bychom někdy žily samy v bytě jen s kočkou, až bychom brečely.
Takovou míru rozumu člověk ovšem získává až ve vyšším věku. Zřídkakdy se najde někdo, kdo má rozum ještě jako mladý. Já jsem se v deníčku už kdysi zmiňovala o Ulrice von Leventzow, té, co si nechtěla vzít Goetha. Já bych teda řekla, že když k ní v jejích sedmnácti letech vzplanul prudkým žárem lásky dvaasedmdesátiletý génuis Goethe, nemyslela si nic dobrého o něm, a vzhledem k tomu, že ho v té pitomosti kdekdo podporoval, ani o mužích jako celku. Historie se sice domnívá, že to byla láska, ale Ulrika se jasně vyjádřila, že to teda nebyla. Já bych věřila Ulrice. Připouštím, že v mém věku mi trochu zůstává rozum stát nad Goetheho vitalitou (jako zase si věřil, to uznejme!), ale podle mě si Ulrika říkala, že je to prasáckej dědek, protože někde vzpomínala, jak zábavnou formou zatahoval do rozhovoru podvazky, což asi na takové úrovni, jako kdyby jí dneska poslal dickpic. Počítám, že když jí nakonec nabídl ten sňatek, usoudila, že dědkovi hrabe, a tak mu dala košem, načež on šel psát smutné elegie a ona dalších sedmdesát osm let života prožila spokojeně bez chlapa. Tahle holka prostě věděla, kudy běží zajíc.
