Článek
Tak hele, ne že bych ti, milý deníčku, nikdy v ničem nezalhala, ale o věku nelžu. To nemám zapotřebí. Mám už něco najeto, ale každý kilometr jsem si užila, takže já jsem naprosto v zenu. Zmínky o mém věku mě neuráží. Další věc, o které nelžu, jsou králíci. S tím ostatním už si nejsem tak jistá, ale uznejte, v mém věku mám již nárok na trochu zapomnětlivosti.
Imelda Marcosová byla manželka filipínského diktátora Ferdinanda Marcose, která nashromáždila sbírku údajně asi 3 000 párů bot. Když byl v roce 1986 byl její muž svržen, vyžívala se média v socialistickém bloku v předstírání upřímného pohoršení, když popisovala Imeldin botník. Čímž pochopitelně poukazovala na zvrácenost poživačného kapitalismu. Marcos totiž nebyl komunistický diktátor. Kdyby byl, tak by se samozřejmě o botách jeho manželky nemluvilo. Mezi námi, já si myslím, že taková Raisa Gorbačovová neměla těch bot o moc míň, ale neslušelo se o tom mluvit. Dokud panoval u nás i v Rusku socialismus, bylo slušností předstírat, že socialistická soudružka, jakkoli vysoce postavená chodí v jednom páru bot nebo v holinách. A když socialismus padl, bylo neslušné někomu přepočítávat boty, protože když na to máš, tak si to kup.
V tomhle kontextu je nutno uznat, že ačkoli jsem k botám měla vždycky spíš vztah socialistické soudružky, je mi kapitalistický postoj – co je vám do toho – přece jen bližší. Protože, mezi námi, pokrytectví soudružek, které si nevážily výdobytků socialismu, mezi něž patřilo například to, že všechny ženy měly hnusné boty, protože jiné se nedaly sehnat, vozily si boty z devizové ciziny, a ještě se dožadovaly oslovování „milostpaní“ jako Marta Gottwaldová blahé paměti, je mnohem trapnější než otevřená poživačnost paní Marcosové.
Mimochodem na osudu Imeldy, která teda kupodivu ještě žije a je jí nějakých 97 let, je jasně vidět, jak krátká a selektivní je lidská paměť. Když se po mnoha letech ve vyhnanství vrátila do země, tak tam směle kandidovala na prezidentku, a byť se nenašla pro její zvolení většina, na poslanecký post to stačilo. Já jsem přesvědčená, že kdyby se dneska postavil Klement Gottwald na náměstí a informoval oprávněné voliče, že se právě vrátil z hradu, našlo by se plno takových, kteří by nad jeho prohlášením zajásali.
Připomíná mi to skutečnost, že stejní oprávnění voliči naházeli tolik hlasů obskurnímu spolku ANO vytrolíme Europarlament, až to dotyčnému spolku vyneslo nezanedbatelný obnos a div, že se do toho Europarlamentu vážně nedostali. Což asi upřímně nechtěli, ale já jsem starý cynik, takže jsem si jistá, že oni by se tam nějak uchytili. Stejní oprávnění voliči pak v jedněch volbách preferenčními hlasy vytáhli z nevolitelné pozice jakéhosi no name chlapa, který měl čirou náhodou příjmení Babiš, aniž by však měl s TÍM Babišem společného cokoli dalšího. Skutečnost, že o mé přítomnosti a budoucnosti mých dětí rozhodují podobné mozky, mě teda moc netěší.
A tím se plynule dostáváme k dětem a dědičnosti. Já si Imeldu Marcosovou pamatuju tak dobře hlavně proto, že její jméno bylo u nás doma dost často zmiňováno. Moje maminka a moje sestra jsou totiž rozené Imeldy. Boty u nás byly vždycky téma. Ono teda upřímně řečeno tohle byla v reálném socialismu těžká disciplína, protože jak již jsem zmínila výše, sehnat nějaké pěkné boty bylo opravdu náročné.
Poněvadž v socialismu se nenakupovalo, ale shánělo. V socialismu, když jsi viděl před obchodem frontu, tak se do ní postavil, aniž bys vůbec věděl, co je to za obchod a na co je ta fronta. Pro každého, kdo prožil formativní léta v socialismu je fronta v podstatě synonymem nakupování. Takže sehnat pěkné boty byla jedna věc. Sehnal jsi, koupil jsi. Otázka, zda ti budou, byla už trochu podružná. Připouštím, že možná tady někde vznikl můj soudružský vztah k botám. Já totiž nesnáším, když mě boty dřou.
Možná si myslíte, že to je normální. Že každý nesnáší, když ho dřou boty, jenomže ono to tak docela není. Jsou ženy, pracovně si je nazvěme Imeldy, které už kdysi dávno ve starověku přišly s myšlenkou, že pro krásu se musí trpět a od těch dob trpí celé generace dalších žen. Viděli jste například, jak vypadají lodičky na jehlových podpatcích Manolo Blahnik? Neříkejte mi, že tohle se dá nosit, aniž byste si nadvakrát nepřelomili chodidlo. Sice jsem neměla to štěstí, abych tenhle poklad někdy obula, ale ve vysokých podpatcích, třebaže neznačkových, už jsem se párkrát procházela a řeknu vám, že i Rusalka by po padesáti metrech řekla, ať si toho prince necháte.
Takže zatímco si moje máma a sestra radostně kupovaly si boty a toužily po botách, já toužila po jediném, aby mě ty pitomé boty nedřely, což, jak jistě chápete splňují jen boty pořádně vyšlápnuté. Potíž s pohodlnými botami je v tom, že přesně ve stejné chvíli, kdy se v nich dá bez obav ujít pět kilometrů i s nákupem, začnou vypadat tak, že vám bezdomovci strkají do kapsy pětku na útratu.
Je to neustálé vyvažování mezi nutností vypadat upraveně a nutností ujít těch pět kilometrů s nákupem. Kdybyste měli za to, že přeháním, tak já prostě ráda chodím. Pomáhá mi to srovnat v hlavě myšlenky, občas vymyslet zápletku pro nějakou moji další knížku, a nakonec je to i zdravé. Pokud tedy ponořena do těch myšlenek nenarážím do sloupů a pokud si někdo nevšimne, že si při těch procházkách povídám sama se sebou.
Boty jsou, pravda, téma pro mnohou ženu. Vzpomínám s láskou na kolegyni, jejíž matka, která prodělala snad všechny operace, co prodělat mohla, měla vývod a oboustrannou mastektomii, ale k na kontrolu k doktorovi si poručila nové korále a střevíce. A protože kromě všeho ostatního trpěla také neuropatií, tak ty boty neudržela na nohou a manžel zmíněné kolegyně šel za dámami, aby ty boty sbíral a znovu a znovu do nich tchýni obouval.
Moje tetička – ta s tím obočím – měla z nošení lodiček na prstech na nohou regulérní uzel. Kdyby chtěla, mohla by s tím vystupovat někde ve varieté, jako ti lidé, co jazykem zauzlují stonek od třešně.
Takže se není čemu divit, že jsem se během let cítila jistou nadřazenost. Mně nějaké boty můžou být ukradené, já jsem na takovou přízemní závislost příliš ušlechtilá. Když začalo sestřino dítě jejich jasné známky prokletí Imeldy Marcosové, tiše jsem se radovala ze svého uměřeného dítka, které k obouvání přistupovalo stejně prakticky jako já.
No, přesně do doby, než si moje druhé dítě zhruba v šesti letech rozhodlo v obuvnictví vyzkoušet úplně všechny boty. Do posledního páru. Včetně těch, které mu vůbec nebyly, a i kdyby byly, tak bych mu je samozřejmě nekoupila. Jak tak dítě cábrovalo po obchodě v lodičkách s jehlovými podpatky, které sice částečně tahalo za sebou, ale jeho představení se jinak prakticky nedalo nic vytknout, došlo mi, že dědičnost dohnala i mě.
Když bylo dotyčnému dítěti asi sedmnáct, bylo na poslední prohlídce u svého dětského lékaře. Lékař (chlap, pochopitelně) se neprozřetelně pozastavil nad tím, že dítě má chodidla olepená náplastmi. Po vysvětlení, že to je kvůli tomu, aby dítě nedřely boty, navrhl (chlap, pochopitelně) jestli by nebylo tedy lepší vzít si jiné boty. Dítě na tuto radu reagovalo tak jedovatým pohledem plným opovržení, že jsem si byla jistá. Mám doma Imeldu.
Doktora jsme nakonec zanechaly sedět za stolem s hlavou v dlaních a mumlat něco o tom, že má doma dvanáctiletou a co ho ještě čeká. Moje dítě občas takhle na lidi působí. Já jsem sice děti vychovávala zásadou „mysli si co chceš, ale chovej se slušně“, ale bohužel u některých dětí je to tak, že se na ně stačí podívat a víte naprosto přesně, co si myslí.
Takže teď mám doma Imeldu. A kromě Imeldy asi tak dvě stě párů bot. Samozřejmě to není tak hrozné, protože nejsou všechny její. Asi tak třicet párů připadá na zbytek rodiny.
