Článek
Opravdu – bylo to překvapení. Jedna paní udělala rozbor mého zápisku, přičemž byla nucena konstatovat, že si protiřečím, mnohde postrádám logiku a co se týká mých stížností na manžela, měla bych se zamyslet nad některými otázkami. Milý čtenáři mého deníčku, já tě ujišťuji, že s tím chlapem žiju třicet let, já už se fakt zamyslela úplně nad vším.
Co se logiky mého psaní týká, tam je to složitější problém. Já samozřejmě vím, že to nemá logiku. Já to totiž taky nemyslím vůbec vážně. Musíte si uvědomit, jak a proč já to píšu. Jednak je to přehršel myšlenek, které ze mě zrovna vykypí a sami víte, jestli to čtete pravidelně, že jen tak ledabyle hopkám z tématu na téma. Jasně, občas si něco ověřím, třeba jak se píše Ulrika von Leventzow nebo jestli je na youtube snadno dohledatelný Tom Hiddleston jak tancuje na Rasputina, abych nebyla za blbce.
Ve skutečnosti je tenhle deníkový záznam taková prokrastinace, víme? Říkala jsem vám přece, že ve volném čase píšu knížky. No, a já jsem velice líný a pomalý spisovatel, takže si neustále hledám nějaké výmluvy, proč psaní odložit. A deníček je taková berlička. Když se týden nachýlí a mě zavalí výčitky svědomí, můžu se aspoň trochu obhájit: „Jak nepsala? Tenhle týden jsem přece napsala příspěvek na Seznam Média!“ Takhle to se mnou teda je.
Tím pádem jsem ovšem trochu zaskočena, když zjistím, že to někdo vzal vážně. Já na to nejsem moc zvyklá. Mě neberou vážně ani vlastní děti. Když se pokusím být důstojná matka, řeknou mi: „Matko, neser“, což prosím neberte za rodičovské selhání. Prostě se jenom moc dívají na Pelíšky.
Mezi námi, já jsem se pořád ještě nerozhodla, co vlastně tyhle moje tajné deníčkové záznamy jsou. Někdo říká blog, někdo říká fejeton. Já bych se asi přiklonila k fejetonu, už jenom proto, že redaktoři v Seznam Mediu si vždycky, když jim to pošlu, rvou vlasy a volají: „Kam s ním?!“ (Tohle je například velice dobře vypointovaný humor, kteří pochopí zejména ti, kteří v hodinách literatury dávali pozor u Májovců). Už jsem zabrala snad všechny rubriky kromě Vaření a Zahraniční politiky (tohle si neověřuji, na rozdíl od těch Májovců, takže pokud na Seznam Media takové rubriky nemají, předem se omlouvám pozorným čtenářům). Ale jestli je nějaká rubrika Vaření, tak tam bych se mohla časem dostat. A vlastně, když o tom tak uvažuji, zvládla bych i tu Zahraniční politiku.
Ale vraťme se k diskuzi pod mým posledním fejetonem (zní to opravdu vznešeně, že?). Dva pánové si tam docela vážně kladli otázku, jestli já jsem příšerná ženská nebo je můj manžel příšerný chlap. Poněvadž jsem v tomto tématu citově zainteresovaná, asi bych se neměla vyjadřovat, ale ráda bych řekla alespoň toto: „Díky, že ses mě zastal, náčelníku!“
Ten zlej pán (ten, co si myslí, že jsem příšerná ženská) tvrdil, že podporuji ženy v tom, aby neměly děti, takže současná krize porodnosti jde za mnou. To si teda vyprošuju! Já si myslím, že mít děti je fajn, ale současně jsem ten typ, co by nikoho do ničeho netlačil, pročež si myslím, že když lidé nechtějí mít děti, ať je teda nemají. Lidstvo už patrně žije v takovém blahobytu, že se mu nechce rozmnožovat a za to já teda vážně nemůžu. A když se na lidstvo podíváme zblízka, tak si přiznejme, že taková výhra zase nejsme. Takže pokud jsme se rozhodli, že vyhyneme vlastní leností, kdo jsem já, abych tomu bránila?
I když já toho pána chápu. Musí to být hrozné být dneska muž. Vždycky když slyším o těch zástupech mladíků kolem pětadvacítky, kteří by tak rádi založili rodinu a jejich milá jim roky vysvětluje, že se na to ještě necítí, že si ještě chce trochu užívat a vždyť na to mají ještě čas, svírá se mi pro ně srdce. Protože tyhle ženské vydrží ty chudáky tahat za nos i řadu let, a když už klukovi po třicítce fakt bijou biologické hodiny na poplach, a on by už tak rád tlačil kočárek (nehledě na jeho otce, strejčky a všechny sousedy včetně chlapů z práce, kteří ho frustrují otázkou jestli už), a zatlačí trochu na pilu, řekne jim dotyčná, že ji svazují, že si ji uzurpují, a že ona si nemyslí, že by zvládla vychovávat dítě, načež odejde středem a do půl roku se vdává těhotná za mladšího borce.
Jediné zadostiučinění, které tomu chudákovi zbývá, potom je, že když ji nový partner po druhém (někteří borci i čtvrtém) dítěti opustí, aby se našel, on může bejvalce vyčítat, že si blbě vybrala. Jakmile se totiž nějaký chlap ztratí (obyčejně té ženě a obyčejně ve chvíli, kdy ho zrovna docela dost potřebuje), je to její chyba, protože si blbě vybrala. Takový ztracený manžel se může hledat někde v ášramu v Indii, ale často se prozaicky hledá v hospodě nebo u nějaké jiné ženy. Typickým příkladem je tzv. sériový manžel. To je takový ten typ, který se rád žení, ale nerad v manželství zůstává. Kamarádka měla jednoho takového. Od jejich rozvodu už se stihl oženit dvakrát. Přitom na začátku jejich vztahu (a věřte mi, já u toho začátku byla dost blízko) tomu nic nenasvědčovalo. Typickým příkladem sériového manžela je Ondřej Brzobohatý, abyste měli nějakou představu. Chlap charismatický natolik, aby získal královnu krásy a ztracený natolik, aby nevydržel ani u ženy roku.
Navíc, milý čtenáři, kde ty chlapy máme pořád hledat? Měla jsem kolegyni, co hledala partnera na internetové seznamce. Bylo jí něco přes dvacet a po čase rezignovaně usoudila, že jejím vrstevníkům jde jenom o sex, a že se zkusí zaměřit na třicátníky. První, na kterého narazila, jí navrhl, jestli si nechce hrát na ježky, že by si zapíchali. Jiná kolegyně, která hledala taktéž na internetové seznamce, mi pravidelně ukazovala, co je v nabídce. Díky tomu jsem během toho cca roku, co jsme spolu byly v kanceláři, viděla víc penisů než za celý předchozí život. Dneska už se totiž moc chlapů nechlubí obličejem ani velikostí konta. Zase je nutno konstatovat, že má-li dnešní muž možnost ukázat nějaké ženě svůj penis, není vybíravý a pošle jej i dámě 65+, která hledá partnera na důstojné stáří.
To zřejmě vyplývá z rozdílného pohledu na penis, který mají muži a ženy. V tomto se liší snad i víc než v otázce, má-li se spát při otevřeném okně či nikoli. Ženy totiž obyčejně nepovažují penis za nějak zvlášť estetický objekt a zaskočit jím můžete maximálně tak nevinnou pannu. Jenomže ono nevinných panen je málo. Dneska kdejaká panna viděla věci, že takové nezná ani padesátiletý řidič TIRáku, co jezdí trasu Perlovka – Dubí. Nakonec i těch dvaasedmdesát panenských hurisek, co je islámský ráj nabízí mučedníkům, je recyklovaných. Ženský mají o moudí+příslušenství zájem tak maximálně ve víru vášně, ale ani při těchto příležitostech je nenapadá „jo, to je teda krásnej kousek“. Pokud vám to některá někdy řekla, bylo to zhusta jen proto, aby vás motivovala k odpovídajícímu výkonu, pánové.
V tomto kontextu jistě uznáte, že posílání dickpiců náhodným ženám, je tak trochu házení perel nevhodným objektům. Při zběžném pohledu taková žena, zejména, provozuje-li zrovna nějakou prozaickou činnost v práci či v domácnosti, řekne tak maximálně „no fuj“.
Já bych vám to ráda ilustrovala hypotetickou situací, abyste si udělali správný obrázek, jak to asi probíhá. Představte si pána, který si zrovna vaří v práci kafe, a jak čeká, než se dovaří voda, nudí se a napadne ho, že by mohl tu milou dámu z účtárny povzbudit něčím vzrušujícím.
Takže si v kuchyňce u kávovaru rozepne kalhoty a obnaží, co má být viděno. V jedné ruce drží mobil a v druhé hrnek a kalhoty (aby nesjely až dolů) a vyblejskne si tu svoji pýchu. Při tom se do záběru dostane hrnek, manžestrové pantofle a fleky na podlaze. Koukne na to, usoudí, že takhle zhora ho má pěkně dlouhýho a radostně ho pošle ženské, která zrovna vyplňuje kontingenční tabulku o patro výš.
Teď ona to otevře. Ženy jsou všímavé a dost dbají na detail. Takže první si všimne, že v prvním patře mají v kuchyňce pěkně zaprasenou podlahu. Pak koukne na ty pantofle a vzpomene si, že takové nosil jejich sedmdesátiletý češtinář, který při výkladu hrozně prskal, protože mu chyběl zub. Její pohled stoupá výš, načež zmerčí pýchu, řekne si „no fuj“, pak ji kdovíjaká asociace připomene, že musí říct manželovi, aby dal spravit křovinořez, načež její oko padne na hrnek, který kamera na foťáku zčásti zachytila a okamžitě ji napadne: „To je ale hezkej hrneček!“
Zejména pokud máte na hrnku kočku, je úspěch vašeho dickpicu prakticky zaručen. Dotyčná ho okamžitě rozešle všem kolegyním v baráku, aby se o tu krásu podělila. Má-li nějaká z dam dotaz na okolí toho hrnečku, dozví se:
„Jo, toho si nevšímej. To je ten divnej z marketingu.“
„Jak nosí ty kostkovaný košile s epoletama?“
„Jo, jo. Jak z něj máš pocit, že trochu šilhá.“
„Aha, už vím. Tenhle divnej. Kde vzal tak pěkný hrneček?“
A teď si položte otázku, pánové. Je tohle ten výsledek, jehož jste chtěli dostáhnout?
