Článek
Tím jsem, milý deníčku, chtěla říct, že kdybych měla chuť se někde natřásat do rytmu písní ABBY nebo, nedejbože, Amy Winehouse, nebrala bych si na sebe plesovou róbu, boty na podpatku a cennou diamantovou soupravu z Bižuterie Jablonec a netupírovala bych si patku. Takže, ano, byla jsem na plese. A může mi někdo vysvětlit, kam se poděla taneční hudba?
Já nejsem náročná. Ostatně jsem odchovaná venkovskými tancovačkami a tam bývalo zvykem, že vždycky jeden blok jely polky a valčíky a střídalo se to s druhým blokem, jemuž vévodily písně jako Báječná ženská, na kterou se nedá tančit nic jiného než tanec mnou již v mládí pojmenovaný český šlapák. Každý umí český šlapák! Hlavně proto, že k jeho provozování vůbec není třeba umět tancovat. Tanec se vyznačuje dynamickým opakovaným vykročením dominantní nohy, hamt, přísun, hamt, přísun, proto šlapák. Požadován je pouze rytmický pohyb dokola v uvolněném tanečním držení s partnerkou/partnerem. A není v zásadě požadováno, aby rytmus odpovídal dané písni, ačkoli se nikdo nezlobí, když tomu tak je.
Český šlapák byl peklo především pro ty, kteří uměli tančit alespoň základní variace – taneční budiž pochváleny – a chtěli tyto variace procvičovat. Český šlapák se dá tančit úplně stejně na vše od waltzu až po rumbu a taky ho na to kdekdo tancoval. Místo jive se pak obyčejně tančil rokenrol, protože o něm si každý myslel, že ho umí, zejména po takzvané rukavičce, tedy pěti pivech. Rokenrol v podání venkovských chábrů rozjařených šesti rumy a pěti zelenýma byl tanec odvázaný až divoký. Pánové v rozepnutých sakách pouštěli na volno fantazii i pivní bachory, vyhazovali nohy jako kankánové tanečnice a roztáčeli partnerky tak vášnivě, že dámy nekontrolovaně létaly po parketu a nezřídka končily v bubnech či porážely první řady stolů.
Ovšem tohle nemusel být ani rokenrol, ona stačila prostá polka v podání začátečníků. Polka je tanec, který nezkušené mládí často láká k přehnané taneční rychlosti, zejména pokud se na druhé straně parketu objeví mezi tanečníky mezera, kterou by se dalo protančit. To je v davu, který na tyhle tance obvykle na venkovské zábavě vznikal, často hodně zrádné. Já za mlada mívala jednoho tanečníka (ahoj Petře), s kterým jsme to vždycky rozpálili, a pak jsme pochopitelně na druhé straně sálu v plné rychlosti vletěli přímo do jiného páru. Ona se ta mezera totiž vždycky, ale vždycky zavřela, než jsme se k ní dostali.
Jenže jsem měla za to, že český šlapák s érou Stardance upadl do zapomnění. Jako někdo, kdo se přece jen sem tam nějakého toho plesu v průběhu let zúčastnil, jsem to měla dobře zdokumentované. Začalo ubývat šlapáků a parketu vládli jiní borci. Moji vrstevníci najednou bravurně zvládali alemanu v ča-če a chassé z promenády ve waltzu a tango už nebyl epileptický foxtrot vyšperkovaný podivnými záškuby hlavy. Základní variace mi přestávaly stačit na to, abych byla královnou parketu, ale co už, já jsem skromná. No, a člověk se najednou na plesech setkával se skutečnou taneční hudbou. Valčíky i polky zůstaly, díky bohu za ně, ale přidaly se foxtroty, waltzy, rumby a samby.
No a pak najednou přijdete na ples a tam hraje místní kutálka Horní Dolní World Orchestra Band písničky Amy Winehouse, Mira Žbirky a ABBY. Netvrdím, že jsem to poznala (ABBU jsem teda poznala), však z mého minulého zápisu víš, milý deníčku, jak to mám s hudbou, ale oni to ještě drze ohlásili. A já se ptám proč? Vždyť se na to nedá tancovat ani český šlapák (i když teoreticky…) a moje milá zpěvačko z HD World Orchestra Band, i když ti doma tvrdili, že zpíváš jako skřivánek, tak já si sice taky dodneška vženu slzy do vlastních očí procítěnou recitací Šrámkovy Roubenky, ale neobtěžuji tím veřejnost. Zazpívej Škoda lásky, děvče, zpívej Simonovou a Chladila, zpívej Sinatru, prokristapána, jo, není to Amy, já vím, ale aspoň se na to dá tancovat. Neříkej mi, milý deníčku, že vážení členové orchestru se radostně dívají, když dámy a pánové v letech (a kdo na ty plesy asi chodí) opráší disko pohyby, jimž oslňovali před třiceti lety na hit Hej pane diskžokej. Málokdo z nich je Tom Hiddleston, aby vyšvihl dokonalou kreaci na Rasputina od Boney M. (to si najděte na youtube, kdo neznáte) a věřte mi, žádný z nich tak rozhodně nevypadá. Jako opravdu ne.
A zkusili jste někdy tančit disko s dvaceti kily nadváhy, v plesové róbě, ověšeni falešnými diamanty a v nepohodlných botách, z kterých jste nejdřív musely vyhnat myš, než jste se do nich po pěti letech zase obuly? Víte, jak v tom vypadáte? No asi podobně, jako když vyklopíte mísu sulcu na linku z výšky dvaceti centimetrů, zapíchnete do ní dva fáborky, posypete ji třpytkami a pak ji udržujete v rytmu šťoucháním vařečkou.
Člověk si pracně navleče, co má nejlepšího, zkusí si vytvarovat sádlo stahovacím prádlem do bujných tvarů tam, kde se běžně od dam očekávají, a i když stejně vypadá jako jateční kus po divokém duelu s řezníkem, aspoň po parketu se vznáší víceméně plynule a sulc drží fazónu. A najednou dus dus dus dus, protože si nějaká zpěvačka chtěla střihnout Amy, a vám nezbývá než prchnout z parketu anebo rozkmitat sulc v protifázi.
Kdyby lidi chtěli tancovat na Amy, nebrali by si plesové róby. Disko se v tom blbě tancuje a blbě to vypadá. Ale musím uznat, že šaty se taky změnily k lepšímu, takže si člověk oproti dřívějšku neužije tolik zábavy posmíváním se ostatním. Tenkrát půlka dam nosila vzdušné letní šaty s černými punčocháčemi (neptejte se mě proč, asi měly dojem, že vzdušné bavlně s letním vzorkem tím dodají punc slavnostního oděvu) a zbytek měl různé variace šněrovacích korzetů se sukní, které se dohromady tvářily jako šaty. To nevypadalo zase tak špatně, ale mělo to pár nevýhod.
Jednak asi nebyl k dostání jiný typ šatů, takže to měl kdekdo, originalita veškerá žádná. No a pak to šněrování bylo docela zrádné. Kamarádka se v něčem podobném vdávala a když jsem jí do toho pomáhala, tak jsem z jejího nastávajícího málem udělala vdovce ještě, než stihl být manželem. Mně bylo teda divné, že je holka tak štíhlá, v jejích letech a po dvou dětech, byla to druhá svatba, abyste rozuměli. Já jsem jí tu šněrovačku utahovala jak chůva Scarlett O´Harové, co mívala v pase čtyřicet centimetrů, tahala jsem za to ze všech sil, jako kdyby ji u oltáře čekal Rhett Butler, ten okouzlující jižanský mizera, a šlo mi to moc hezky od ruky. Byla jako proutek. Jenže když už jsem byla skoro hotová, zjistila jsem, že ta chuděra se už nějakou dobu dusí a jak nemá žádný kyslík, tak nemůže ani volat o pomoc. Takže jsem to musela zase celé rozmotat, jinak by bylo po ní. A přitom mi to dalo takové práce.
Dneska jsou korzety mnohem sofistikovanější, ani nepoznáte, že je to korzet. Jedna dáma měla na plese moc hezké šaty, docela jsem jí je záviděla, měly hodně nízko posazený výstřih přes celý dekolt i ramena a celé to na místě držel právě korzet. Takový ten španělský styl, člověk se v tom úplně viděl jako Claudia Cardinalová ve starém westernu, jak stojí ve vratech ranče, vlasy jí vlají ve větru vanoucím z prérie a z dálky se za tklivé hudby blíží na koni Charles Bronson. Jenomže já bych na Charlese asi sotva udělala valný dojem, protože já bych místo korzetu potřebovala lešení, aby na mně tohle drželo.
Tak aspoň s tou hudbou kdyby šlo něco udělat.
