Článek
Tváří v tvář nejisté budoucnosti lidstva se totiž, milý deníčku, zase jednou ukazuje, jaké neocenitelné zkušenosti získala moje generace již v mládí. Na nás si nějaká válka nepřijde, my se na jaderný útok připravovali od dětství.
My víme jak na to. Sice jsem si myslela, že informace, že si při jaderném výbuchu leháte na zem hlavou dolů, směrem od epicentra výbuchu a ideálně do nějakého výmolu, mi ve světě bez železné opony k ničemu nebude, ale ukazuje se, že jsem se mýlila. V duchu vidím pochybovačné obličeje svých dětí – jako k čemu ti taková kravina bude, to tam budeš jenom tak ležet a čekat, až se atomový hřib rozptýlí a zasype tě hromada radioaktivního spadu? Tak pozor! Tady nastupuje další fáze tréninku – já tam budu ležet v pláštěnce, v plynové masce, na nohou budu mít gumáky a na rukou igelitové pytlíky zajištěné gumičkou. Nebudou-li gumáky, lze je nahradit igelitovými pytlíky nataženými přes boty.
Ano, pohovořme si o branném cvičení, jinak též zvaném braňák, my to takhle zkracovali.
Nemyslete si, že to bylo tenkrát nějak jednoduché. Hlavně proto, že zatímco dneska se potýkáme s přemírou plastového odpadu, tenkrát byl igelitový pytlík poklad. To se doma třikrát obrátilo, než se to znovu použilo. Dovedete si tedy jistě představit, jak bylo těžké sehnat v reálném socialismu igelitové pytlíky na všechny čtyři dětské končetiny. A hovoříme o Husákových dětech, takže v každé rodině byly děti minimálně dvě až tři. To se vám to potřebné množství okamžitě násobí.
My jsme byli tři a gumáky jsme měli doma jedny, takže je měl vždycky jen ten z nás, kdo z nich ještě nevyrostl, případně do nich akorát dorostl. Byli jsme jako ty tři řecké sudičky, co se navzájem střídaly o jedno oko a jeden zub. Podobně jsme to měli mimochodem s bruslemi. Nevzpomínám si, že bych v dětství měla brusle, které by mi byly. Obyčejně byly moc velké nebo mě tlačily. S pláštěnkou to bylo ještě horší. Ta se tak snadno pytlíkem nahradit nedala. A to nemluvím o gumičkách, protože všichni, co si pamatujeme legendární scénku Kaisera s Lábusem o referentu Kubrtovi, víme, že gumičky někdy prostě nepřišly. Když o tom tak přemýšlím, tak nás občas máma posílala čelit jadernému riziku naprosto nezabezpečené. Odmítla nám všem třem pořídit každý rok nové holiny a vystát frontu na pláštěnku, která by šla zapnout a byla dost dlouhá, aby dosáhla až k holínkám. Ale mohlo to být horší. Vzpomínám na spolužáka, co si na ruce přinesl igelitové pytlíky od mléka. I když se tomu vlastně divím až dneska, tenkrát to bylo docela běžné a kdekdo si v tom nosil do školy i svačinu. Rozhodně jsme se mu nesmáli. V tomhle totiž člověk nikdy nevěděl, kdy dopadne bída socialistické výroby na něj. Já jsem jednou takhle absolvovala třítýdenní pionýrský tábor v teniskách (teda říkat tomu tenisky je dost odvážné), které máma vyhrabala v haraburdí na půdě a nejspíš v nich chodíval děda pást kozy. Bylo mi jasné, že nikoho nepřesvědčím o tom, že zapečené pavučiny, které se z těch bot nedaly odstranit, jsou originální výzdoba. Uvědomte si, že se psala osmdesátá léta, v socialistickém táboře letěly čínské napodobeniny konverzek a jarmilek na cvičení popsaných barevnými fixkami, a já do toho napochodovala s křuskama, které pamatovaly osvobozování Prahy a rostl na nich mech. Dělalo mi to takovou starost, že jsem si kolem těch bot vymyslela celou legendu o tom, jak je to stará rodinná památka a já si jich nesmírně vážím. Musela jsem s tou historií být tak přesvědčivá, že mi ji všichni sežrali a já tak úspěšně přežila celý tábor. Někde tady asi vznikla moje potřeba fabulovat.
Matky na naše branné povinnosti reagovaly různě. Moje především nadávala. Ona teda nadávala na požadavky školy dost často.
Já už se jí vlastně ani nedivím, ony takové ty nápady, co mají děti (zítra ráno pochopitelně) donést do školy, jsem ocenila (to myslím ironicky) až v dospělosti. Přineste do školy plátno o rozměrech 25×45 cm, přineste větev, přineste pět kamenů různých velikostí, přineste ranní moč, přineste si vlastního trpaslíka a provaz na oběšení. Větev, kameny a moč se nakonec nějak sehnaly, respektive zapomnětlivci udělali ráno run na keře a kamení v okolí školy, takže to tam pak vypadalo jako po útoku zdivočelých goril. Moč dodala spolužačka, které se zaplaťpánbůh chtělo, do kelímku na vodu, kterou kdosi vylovil z pytlíku na výtvarku. Kamarádka byla zjevně zdravá a rezidua vodových barev zažraných do kelímku zřejmě taky nebyly choroboplodné, takže nám to prošlo.
Zajímavé je, a určitě máte podobnou zkušenost, jste-li, či jste byli rodiči školních dítek, že tyhle požadavky na něco naprosto šíleného se k vám dostanou obyčejně tak v deset večer. Zaženete dítě do postele, pokojně se posadíte k televizi, odfrknete si a najednou se před vámi zjeví dítko v pyžámku a sdělí vám, že potřebuje ráno do školy pět druhů jehličnanů, dvě vyfouknutá vejce a seznam jmen padlých ve světové válce z místního památníku. A ano, prolézala jsem za svitu baterky zahradu a hledala jehličnany a ano se stejnou baterkou jsem se pak vypravila na náměstí opsat ta jména. Vyfoukávala jsem vajíčka ráno před začátkem školy. Větev však myslím moje děti nepotřebovaly.
Ta větev byl totiž nápad naší třídní ve čtvrté či páté třídě a důvod, proč jsme ji potřebovali, bych volně zařadila do kolonky „lidová tchořivost“. My jsme z té větve totiž vyráběli originální mávátko na 1. máje. Jsem ráda, milý deníčku, že tu mám samé inteligentní lidi, kteří chápou, co je to mávátko na 1. máje a nemusím to složitě vysvětlovat. Normálně se fasovaly takové kovové plácačky, navěsily se to fáborky, aby to bylo veselé a po skončení průvodu se to zase vracelo škole. Účast na prvomájovém průvodu byla povinná. Průvod se ještě dal zvládnout, horší byly ty pindy na tribuně, když jsme konečně dorazili na náměstí. Naštěstí však vedení města mělo dost soudnosti na to, aby nechalo otevřenou místní Jednotu, kam jsme se pak trousili jeden po druhém pro nanuky. Pokud neměl teda člověk to štěstí, že na tribuně procítěně recitoval Leť naše holubičko bílá, to si na nanuka musel počkal. Ale zase byl místní celebrita, takže vlastně dobrý.
Ale zpět k větvím. Takže větve jsme, milý deníčku, obalili pruhy zeleného krepáku a pak jsme na ně drátkem či nití (ano, donesenými z domova a ano, máma hrozně nadávala) připevňovali růžové květy taktéž z krepáku. Zřejmě to mělo evokovat rozkvetlé větve, jimiž se vítala Rudá armáda. My jsme se jimi ovšem navzájem mlátili po hlavách, na pietu nedbaje, navíc toho roku na první máj pršelo, což krepák dost špatně snášel. Ani naše práce s drátkem (nit byla už vůbec naprosto tragická) nebyla nijak precizní, takže jsme na náměstí došli s větvemi, z nichž visely promočené pruhy původně zeleného krepáku a spíš než jako děti nadšené z budoucnosti, která nás všechny čekala v socialistické jistotě, jsme vypadaly jako tlupa zelených goril (ten krepák pouštěl), která se vynořila z hlubin deštného pralesa.
V této chvíli se už se atomový hřib nejspíš rozptýlil, můžeme se tedy vrátit na místo výbuchu a začít se pomalu zvedat z bezpečné polohy na zemi. A následně ze sebe jít odstranit radioaktivní spad. Moderní dítě, zblblé americkými seriály, kde se ti, kteří se nedopatřením dostali do styku s nebezpečnými látkami, sprchují v dekontaminačním stanu a pak stejně tragicky umřou na nemoc z ozáření, bude nejspíš čekat něco podobného. Tak ne.
Jarová voda a vata.
Jarovou vodu vám máma vyrobila, ale nad vatou nadávala, protože taková vata byla taky docela nedostatkové zboží. Vzhledem k výpadkům v zásobování socialistického trhu byl totiž v době mého dospívání setrvalý nedostatek ženských hygienických pomůcek, takže když jste si nechtěli hrát na Nšoči, sbírat spadané listí a plést si vložky z loňské trávy, vata se docela hodila.
Z výpravy za výbuchem jsme se pokojně navrátili do třídy, kde jsme pomocí chomáčků nedostatkové vaty a jarové vody odstraňovali radioaktivitu z pláštěnek a pytlíků. Vlastně je docela zajímavé, že nikoho ještě nenapadlo, že je to s radioaktivitou tak jednoduché. Když si člověk pomyslí, co nadělali s betonovým krytem nad Černobylem a přitom by bývalo stačilo polít to jarovou vodou! Ale asi byl v Sovětském svazu tou dobou výpadek výroby jaru.
Všichni z těch, milý deníčku, kteří branná cvičení absolvovali také, si v duchu jistě již nějakou dobu říkají, že jsem vynechala něco podstatného. Ano, já vím. Nechala jsem si ji nakonec. Plynová maska. Co jen jsme si s ní užili legrace. Mimochodem, nasadit si správně plynovou masku taky neumí každý. Nejlepší byly ty s chobotem, ty chtěl každý. Během pochodu k předpokládanému místu výbuchu jsme se mohli navzájem očichávat filtry přišrobouvanými na konec chobotu a vůbec s choboty dělat různé kratochvíle. Kdo měl smůlu, dostal masku s filtrem přímo na nose.
S maskou se to mělo tak, že pár dní před branným cvičením se dostavila pověřená učitelka se speciálním měřidlem, kterým nám přeměřila obličeje, aby nám mohla být přidělena maska správné velikosti. Měřidlo vypadalo jako veliké nůžky, kterými se změřila délka mezi bradou a kořenem nosu. Upřímně řečeno, měla jsem už tenkrát podezření, že škole tohle udělátko zůstalo po Němcích, kteří s jeho pomocí určovali, kdo je vhodný k poněmčení. Nevím, jestli to z nás dělalo árijce, ale prakticky všichni jsme měli trojku.
Kdyby tedy nějaká ta válka přišla, tak prosím o masku trojku, nejlépe s chobotem, o zbytek se postarám. Já vím co a jak. Mně se nemůže nic stát.
