Článek
Vzhledem k tomu, že v týdnu, kdy tohle píšu, atakovaly teploty čtyřicítku, tak si jistě dovedete představit, jak hodně jsem myslela na zimu. I králíci mysleli na zimu. Takový králík, když se snaží přežít vedro, se natáhne do délky, odhrabe si podestýlku a leží na prknech a oddechuje. Vy na něj koukáte a říkáte si, chudák králík, tohle vedro on nedá, je vám to trochu líto, ale zase, je to ta paliativní péče, těch králíků je osm, už takhle žijí déle, než jste předpokládali, že vůbec králík žít může, takže pokud zemře, nedá se nic dělat. A cítíte mírně provinilou úlevu, protože kopat hrobečky je na rozdíl od sušení sena a každodenního krmení jednorázová záležitost.
Jenže moji králíci netuší, že jsou v paliativní péči. Oni si myslí, že jsou na rekreaci. V lázních! Mají dostatek potravy, žádné starosti a jediné, na co si můžou stěžovat, je, že jim nedopřeji aktivní sexuální život (no, to nedopřeju, nejsem blázen. Oni neznají míru a pak se množí jako… no, králíci). A to by jich na jednom konci pořád přibývalo, ale na druhém nic neubývá. Je to už takový problém, že příbuzní, kteří sledují mé sisyfovské počínání, si přestávají pouze klepat na čelo a už taky začínají dělat narážky na anilinové barvičky.
Ale zpět do kotců! Zajímavé je, do jaké délky se dokáže takový odpočívající králík natáhnout. Zejména ten mnou živený. Tomu byste nevěřili, ale podle mě může mít až půl metru. Oni v těch kotcích vypadají běžně tak nějak menší, ale když nějaký uteče a běhá po zahradě (než ho děti chytí, já už na to nemám ty správné instinkty a rychlost) tak vypadá jako menší kapybara.
Což mě přivádí k myšlence takového králíka jako domácího mazlíčka. Já teda netuším, jestli ti králíčci, které prodávají ve Zverimexech, jsou nějaký jiný druh než ti, co máme doma v králíkárně, protože pokud ne, tak nechápu, že s ním někdo doma vydrží. Moje dítě si kdysi přálo takového králíčka, takže jsme koupili ohromnou klec a dostalo od dědy jednoho bílého ušáka.
S chovem králíčka se pojí několik problémů, které vám po této zkušenosti mohu popsat. Za prvé králíčkem dlouho nezůstane. Stačí pár měsíců a máte kapybaru. Kapybaru, která není nijak zvlášť společenská a v podstatě nepřetržitě močí. To je poněkud problém. Bobky aspoň posbíráte. Takže králíka nemůžete moc pouštět z klece, protože co nepomočí, to překouše. To ovšem dělají všichni domácí mazlíčci. Mně například kocour rozkousal kabel od nabíječky.
Z těchto důvodů nemůžete králíka moc pouštět z klece a klec musíte čistit denně, poněvadž v opačném případě králík aromatizuje celý dům takovým způsobem, že všem slzí oči. Kromě dítěte, které je zodpovědné za čištění klece, to tvrdí, že nic necítí.
Takže spíš než králíka, bych doporučila křečka. Pokud se teda smíříte s tím, že křečci se dělí na chronické útěkáře a ty, kteří koušou. S kousavým křečkem si děti užijou nějakou zábavu pouze v případě, že se tatínek rozhodne dělat chytrého a začne jim při čištění klece vysvětlovat, že to dělají blbě a mají toho křečka pořádně chytit, a nakonec se rozhodne dětem předvést, jak se to dělá. To byl u nás asi jediný moment, kdy měli děti z křečka opravdu radost. Jenom musím ještě upozornit, že žádný křeček nikdy nezemřel přirozenou smrtí, takže čekejte nějakou hrůzu, jako že ho při nedělním posezením při kávě a bábovce rozsedne tlustá babička a vysvětlujte to pak dítěti.
Různé ještěrky, scinky a podobnou havěť bych nedoporučila. Předně to není ani chlupaté a co je to za domácího mazlíčka, když nemá kožíšek. A kromě toho se to živí hmyzem. A třebaže se zapřisáhnete, ano, milé dítě, pořiď si to, ale cvrčky si kupuj samo a jak potkám někde nějakého uprchlého hmyzáka, letíš ty i scink. No a pak taháte v kabelce krabičku plnou cvrčků a už ani neječíte, když na nějakého narazíte v obýváku a jenom na něj hodíte nejbližší knížku. Nakonec můžete být ještě vděční, že to není chameleon, protože ti se živí sarančaty a na ty platí jedině Ottův slovník naučný. Útlejší publikaci s přehledem odnesou na zádech.
Samozřejmě se můžeme bavit i o psech, ale já rovnou říkám, že nejsem psí člověk. Já proti psům vcelku nic nemám, ale jak říká moje kamarádka, nemám chuť trávit čas tím, že budu ještě někoho vychovávat. Psa prostě vychovávat musíte. Nevychovaný pes vám rychle přeroste přes hlavu. Ostatně to se vám může stát i u vychovaného. Kdysi jsem s jedním takovým přerostlým psem strávila víkend. Byla to náramná zábava. Pes se jmenoval Bobule a byl vskutku vychovaný, ale už na první pohled bylo zjevné, že mezi jeho předky patřil Maxipes Fík. V kohoutku měřil jako slušně vzrostlý poník a byl velmi přátelský. Jeli jsme s manželem a známými, jimž psisko patřilo, na chatu. Trasa byla dlouhá a blbá a řídit musela kamarádka. Což nebylo ani tak proto, že by byla tak kovaná feministka, ale jak na nás pánové se psem čekali, stala se jim ta věc, že pili jedno pivo za druhým, takže když jsme je našli, nebyla naděje, že by některý z nich mohl řídit. Vézt někam dvě stě kilometrů dva náramně dobře naladěné chlapy pod parou je samo o sobě výzva. Bobule odsouzený sedět mezi nimi na zadním sedadle, s nimi taky nechtěl mít nic společného, takže strčil mordu mezi přední sedadla a celou cestu na nás dýchal. Z tlamy mu táhlo tak, že jsme s kamarádkou litovaly, že ho taky nenalili pivem. To by snad bylo přijatelnější.
Psi mají vůbec některé podivné zvyky, které pak lidi zbytečně přivádějí do rozpaků. Už jsem ti, milý deníčku, vyprávěla o tetičce a jejím jezevčíkovi, který rád lidem ojížděl nohy a tetička ho usměrňovala hlasitými výkřiky „Danečku, nesoulož!“, což situaci nijak nevylepšovalo? Myslím, že ano. Já si s Bobulí taky užila. Byla jsem tenkrát těhotná asi tak v pátém měsíci a tomu psisku jsem musela náramně vonět. Jeho ideální představa o trávení dovolené tak bylo absolvovat ji celou s čenichem v mém klíně. Jak jsem si někde sedla, už tam byl. A teď to ignoruj a dál pokračuj v nezávazné konverzaci.
Obyčejně ale psi sami o sobě problém nejsou, problém jsou spíš lidé kolem nich. Protože se jim sice nechce psy vychovávat, ale to jim nebrání si nějakého pořídit. K jejich výcviku pak používají volnou výchovu, která se tak neosvědčila u dětí (i děti, chudáci, potřebují nějaké hranice) a snaží se s nimi domluvit, což kupodivu nefunguje. Pokud jsou s těmi psy doma, tak je mi to celkem jedno, ať se tam navzájem sežerou. Horší je, že se s nimi a jejich psy, člověk potkává ve veřejném prostoru, kde pak není o nedorozumění a výkaly nouze.
Takhle kamarád vyprávěl, jak si v hotelu naložil na talíř snídani, položil si ji na stůl a šel si pro čaj. Ke stolu se vrátil právě včas, aby zahlédl velkého psa, který byl v hotelu také hostem, jak jedním chramstnutím spořádal jeho míchaná vajíčka. Když vyjádřil svou nevoli, majitelé omluvně pohlédli na psa a tónem staropanenské tety, která si není jistá, jestli je svými pocity spíš znepokojena nebo potěšena, zvolali: „Vločko, ty jsi snědl pánovi vajíčka?!“
Nevím, asi čekali, že se Vločka půjde omluvit nebo co.
To už se přiznám, že mám radši kočky. Kočky jsou nezávislé a vychovávat je, je nejen zbytečné, ono to ani nejde. Kočka se vám na drezuru vykašle. Dělá si, co chce. Ačkoli upřímně řečeno, i s kočkou můžete zažít situace, které vás opravdu zaskočí. My jsme takhle kdysi chtěli představit návštěvě našeho nového kocourka.
Tady si dovolím trochu odbočit, abyste se snáze dostali do obrazu. Kočky, jak víte, žerou trávu. Kočky ale nejsou krávy, takže ji nemají čím rozmělnit, takže ji spocívají celou. A taková tráva pak projde trávicím traktem a prakticky v nezměněné podobě potom vyjde ven. No a občas se při tom vycházení trochu zasekne a pak to kočce čouhá pod ocasem a poněkud ji to obtěžuje.
No, a my takhle seděli v obýváku s návštěvou a čekali, kdy se objeví náš dokonalý kocourek, když tu náhle otevřenými dveřmi vjel do pokoje kocour po zadku a za pomoci předních tlapek pojížděl po koberci.
Poněvadž jsme všichni, jak jsme tam byli, viděli něco podobného poprvé v životě a vysvětlit, že je ta kočka úplně normální se nedalo, protože jsme si to v té chvíli sami nemysleli, prostě jsme jen seděli a zírali na kocoura, jak drandí zadkem po koberci. Než nám došlo, co vlastně ta potvora mourovatá dělá a v dalším konání mu zabránili (a čistit potom ten koberec bych vám nepřála), uběhlo několik děsivých vteřin.
Na druhou stranu si ovšem řekněme, že to bylo vlastně geniální. Jak on poznal, že mu to na koberci půjde lépe než v chodbě, kde je dlažba? Jak ho to vůbec napadlo? Navíc to byl pohyb pro kočku naprosto neobvyklý, zadní nohy měl zvednuté a opravdu pojížděl po zadnici za pomoci předních tlapek.
Pořízení domácího mazlíčka si člověk prostě musí pořádně rozmyslet. To není jen tak. A nyní mě omluvte, jdu obrátit seno pro svých osm domácích mazlíčků.
