Článek
Pro ty, kteří ještě nikdy nebyli na vodě uvádím, že háček je ten, který sedí vepředu, a přestože sedí vepředu, není nejdůležitější osobou na lodi. Tou je kormidelník, který sedí vzadu a celý ten cirkus řídí. A poněvadž přes háčka nevidí přímo před loď, musí háček hlásit šutry ve vodě, aby na ně loď případně nenajela, poněvadž potom hrozí, že se obrátí, ve vodácké hantýrce se pak cvaknete neboli uděláte.
Hlásit šutry na českých řekách je při obvyklém nízkém stavu vody skoro náročnější než pádlovat na voleji, poněvadž na takové Otavě či Sázavě je šutrů tolik, že by bylo jednodušší hlásit, kde je voda.
Hlášení šutrů je důležitá práce. Jednou jsme jeli Sázavu a bylo to takový slalom mezi kamením, že jsem brzy měla chuť zahodit pádlo a zavřít oči, což nebyl dobrý nápad. Stačila chvíle nepozornosti a najeli jsme na tak blbý šutr, že příď lodi vzápětí trčela asi půl metru nad hladinou a já v ní seděla jako v létající labuti na Matějské pouti.
Ale jinak jsem přímo ukázkový háček, a to i po skoro třiceti letech manželství. Taky to manželství existuje jen díky mým háčkovským schopnostem. Než jsme spolu jeli na vodu, myslel si můj manžel, že jsem nějaká taková fiflena, ale potom, co jsem celý týden bez skuhrání poctivě pádlovala a hlásila šutry, a jemu se nepodařilo mě utopit, si mě vzal. On teda taky umí docela slušně kormidlovat, ale občas mám chuť ho z čiré rozvernosti aspoň trochu pocákat pádlem.
Dřív bývalo vodáctví sportem pro vyvolené. Tedy pro ty dobrodruhy, kteří neváhali poshánět lodě po známých, přemluvit České dráhy, aby je „vzali“ – hláška, že „lodě nechtěj nikde brát“ byla před třiceti lety tak běžná, že přešla i do písňové tvorby, což každý, kdo někdy poslouchal HopTropáky moc dobře ví. A pak jen doufat, že se na železnici opravdu pochlapí a dotyčné lodě budou zhruba za dva měsíce, až nastane chvíle kýžené dovolené, na svém místě. Aspoň takhle já kdysi jela svoji první řeku. Tenkrát byla za každým meandrem vodácká hospoda, kde jsme si dávali párky, utopence, guláš a pivo. Večer jsme vytáhli lodě na břeh v první pěkné zátočině, postavili stany a rozdělali oheň, ráno jsme to zase všechno uklidili, sbalili, nacpali do bandy, barelu či bandasky (kterou jsme si vezli s sebou z domova) a vyrazili jsme na další štreku.
Tak to už teda dneska nezažijeme. Nejen proto, že už nám není dvacet, ale především proto, že vytáhnout loď kdekoli na břeh a tam postavit stan, si už nedovolíte. Hospody se změnily na kempy provozované půjčovnami lodí a jsou plné lufťáků, dětí, hranolků, smažáku a TOITOIek.
Vodáctví se stalo zábavou pro masy. Dokonce k vodě jezdí autobusy plné zahraničních turistů, kteří jsou poskládáni do lodí a vypuštěni na řeku, kde pak jejich neschopnost frustruje každého zkušenějšího vodáka. Asi se to prodává v balíčku „Pražský hrad – Český Krumlov – Sázavské peřeje“. Naši turisté na oplátku vyrážejí na vodu do ciziny, kde s překvapením zjišťují, že někde je vody až moc.
Já mám zkušenost s vodáctvím v zahraničí v podstatě asi jedinou, a tou bylo sjíždění Hronu. Je to už taky řada let, takže situace se mohla změnit, ale tenkrát mělo Slovensko oproti Česku některá špecifiká, která českého vodáka zaskočila. Předně tam nebylo moc hospod. Vlastně jsme narazili na jedinou, a to v základním táboře. Byla to sezónní hospoda pro turisty, kteří tam bydleli na ubytovně nebo v kempu. Následkem návštěvy v této hospodě jedna z účastnic naší výpravy jela půlku Hronu taxíkem proti proudu (zpátky do základního tábora), protože měla takovou opici, že neudržela pádlo. Ale kupodivu to nebyla ona, kdo byl večer v oné hospodě nejopilejší. Nejvíc naváto měl vrchní. V životě jsem neviděla tak ožralého pingla. Své číšnické povinnosti vykonával prakticky v deliriu, ale rozhodně do toho dával srdce. Když ho člověk viděl, jak vrávorá a těžce balancuje podnos s deseti půllitry, nedivil se žíznivým hostům od stolu, ke kterému s tím nákladem mířil, že vstávali a nabízeli pomoc. Měl ale svou číšnickou hrdost, takže je všechny odmítl, a skutečně donesl přeplněný podnos až k nim. A tam jim ho vyklopil na hlavu. Vrcholem jeho vystoupení byl ovšem útěk z hospody, když jsme ohlásili, že chceme platit. Nikdy předtím ani potom jsem už nezažila, aby vrchní utekl z hospody bez placení.
Hron se s námi nakonec rozloučil po bratrsku. Než jsme dojeli do cíle, rozšířil se do majestátního toku, který vzbuzoval respekt. Na jeho březích se tyčily žluté divizny, kterým se kupodivu slovensky neříká čudězna, jak tvrdil můj muž, ale divozeľ. Blankytná obloha se klenula nad klidnou hladinou řeky, jejíž síla byla tak zjevná, že nepotřebovala divoký proud, aby před ní měl člověk respekt. No a na té majestátní hladině uprostřed řeky plavala vyvrhnutá ovce.
Na českých řekách moc vnitřností nepotkáte, zato se nám zážitková turistika na řekách rozmohla tak moc, že v nich plavou pádla, boty, svačiny, lahve s pitím, sluneční brýle, mikiny, krémy na opalování a další propriety, které si sváteční vodáci naházejí do lodí přesvědčeni, že taková loď z půjčovny se nemůže cvaknout.
První lekce, kterou jsem na vodě dostala byla – když se cvaknem, nesmíš pustit pádlo. Podívejte se, to je docela důležité i dneska. Pokud vám uplave pádlo, jste nahraní. Dneska to asi nakonec vyřešíte tím, že zavoláte do půjčovny, oni pro vás přijedou a pádlo jim zaplatíte, ale před třiceti lety jste byli namydlení, poněvadž jste mohli tak maximálně dopádlovat rukama k nejbližšímu místu, kde „brali“ lodě (hodně štěstí přeju). Navíc takové věci jako lodě a pádla byly ceněným majetkem, takže jejich ztráta byla nepříjemnější než jenom nějaká pokuta.
Dneska vám půjčovna zajistí všechno od lodě, pádel, barelů, plavacích vest, až po odvoz z místa dojezdu. Co vám ovšem nezajistí, je mozek mezi ušima. Lidi si nějak během posledních padesáti let opravdu začali myslet, že pro ně neplatí přírodní zákony. Jestli ono nebylo lepší, když jste se na vodu s lodí dostali jen s Českými drahami. Poněvadž jste ty dva měsíce, než je z Prahy dopravili do Sušice, mohli strávit přemýšlením, co takové sjíždění řeky vlastně obnáší. A třeba byste si, milý deníčku, uvědomili, že voda je mokrá, lodě jsou vratké a člověk nemá žábry. Že když si neprohlídnete jez, než do něj vjedete, a to nemluvím o tom, že nemáte minimální povědomost o tom, co takový jez umí, tak se dole cvaknete téměř určitě a pak vám proud odnese všechny věci, které jste si z nějakého pitomého důvodu nezavřeli do bandy. Takže pak stojíte dole pod jezem (naštěstí je málo vody, takže jste jen omlácení o šutry) i s pěti kvílícíma dětma, psem a klavírem, co jste bůhvíproč vezli s sebou, a zatímco zbytek vaší skupiny na vás zpovzdálí blbě čumí (ne, proč by měli čekat dole pod jezem a případně pomáhat potřebným, že jo?), snažíte se zachránit aspoň ty děti. Pádla, levá bota, svačina, náhradní oblečení a klavír mezitím plují směrem k Písku. A pak si stěžujete, že vám v půjčovně řekli, že loď se nemůže obrátit. Kdyby vám řekli, že prase umí lítat, tak byste se na něj posadili a skočili z letadla bez padáku?
Ano, časy se od dob mých vodáckých začátků hodně změnily. Ale musím přiznat, že i já se trochu změnila. Když jsme loni po dlouhé odmlce zkusili sjet kus Jizery, zdálo se mi, že loď se při nastupování kymácí víc, než jsem si pamatovala z mládí, a i sedačka byla nějaká menší. A pravda, ani počasí nebylo nic moc, poprchávalo a byla docela zima. Nicméně jsem srdnatě usedla (no napasovala jsem se tam). Po pár kilometrech jsem ztuhla tak, že jsem při přistání zjistila, že nemůžu vylézt. Natož vyskočit a přitáhnout loď na břeh. Než jsem se pomocí vzpírání o pádlo, hekání a šplhu po bortu konečně z té pitomé lodi dostala, byla jsem několik dlouhých potupných minut přesvědčená, že bude potřeba povolat jeřáb, který mě vytáhne v poloze sedícího Buddhy v pláštěnce (furt pršelo). Byla jsem tak tuhá, že jsem si v první chvíli ani nebyla jistá, jestli to není rigor mortis.
Závěrem bych vám ještě ráda osvětlila důvod, proč ten vrchní utekl z hospody bez placení. On si totiž šel jenom někam pro drobné, což se zjistilo, když se po nějaké chvíli vrátil. My jsme ovšem byli tak zaskočení, že nás vůbec nenapadlo využít situace a utéct taky. Což mi připomíná… někdy mi připomeň, milý deníčku, abych ti popsala, jak jsme utíkali z hospody bez placení.
