Článek
Ano, ve vší skromnosti, já jsem vtipná. Jenže ono mi v podstatě zase nic moc jiného nezbývá. Protože dneska jsme měli školení. V Belvederu.
Hele, pardon, že odbočuji, ale tenhle zvyk dávat konferenčním místnostem příliš kreativní názvy se může managementu občas pěkně vymstít. Když jsem se před mnoha lety vrátila do práce po mateřské dovolené, a byla to nejmenovaná velká banka, tak mi přišlo do e-mailu pozvání na školení do Singapore. Já to pochopitelně ignorovala, poněvadž jsem měla za to, že si ze mě někdo dělá legraci. Až když mi přišlo náhradní školení do Londýna, trochu mě to znejistělo. Ale jak jsem to mohla vědět?! Před mateřskou jsme se zásadně scházeli u ředitelky nebo v zasedačce. Já byla na mateřské sice jen asi čtyři a půl roku (na dvě děti dohromady, takže nic tak hrozného), ale vývoj šel během té doby neuvěřitelně kupředu, banka postavila novou budovu a mezi námi, když jsem se tam konečně vypravila, bylo to horší než jet do skutečného Singapore. Tam se nedalo nic najít! Samý open space, přiznaný beton a šestnáct výtahů, ale kde je Singapore, nikdo nevěděl.
U nás ve firmě teda máme mimo jiné Belveder. Školení v Belvederu bylo on-line, takže nás tam snímala kamera. V zrcadle se člověk tak nějak natočí, zatáhne, co zatáhnout jde a moc nezaostřuje, ovšem na kameře, tam to teda neokecáš. Já vám upřímně řeknu, že když jsem se viděla na obrazovce, tak jsem si vzpomněla na film Hříšný tanec, na tu scénu, jak Baby říká, že přinesla meloun.
Tak já přinesla rovnou dva. Ani jsem je nemusela držet. To se prostě nedá popsat. Jsem měla hlavu, pak melouny a zbytek byl golem. V kvítkované bavlně. Myslím, že mi tenhle střih šatů tedy rozhodně nelichotí. Mohla jsem se natáčet z kterékoli strany a nebylo to lepší. Naopak. Jak jsem se hnula, tak mi v hlavě znělo: „Goléme, stůj!“
Já mám trochu problém s tím, že moje vnitřní osobnost je v podstatě štíhlá elegantní osoba s rovnými vlasy. Ty rovné vlasy moc nechápu, protože rovné vlasy jsem prakticky nikdy neměla. Já mám tak kudrnaté vlasy, že si je musím vždycky ráno namočit, abych se mohla vůbec učesat. Pokud tak neučiním a rozčešu je nenamočené, vypadám, že se vracím z amatérského představení Babičky, kde jsem hrála Viktorku. Štíhlou elegantní osobu taky nechápu, ale tam se dám snáze přesvědčit.
Jako psycholog amatér (a kdo z nás není psycholog amatér a neví, jak vychovávat cizí děti, jak si poradit s cizím splínem a jak zvládnout cizího manžela?) mám teorii, že každý má nějakou vnitřní představu sama sebe, takže se prostě někteří lidé vidí tlustí, i když váží 38 kilo, a to stojí na váze s putnou uhlí, basou piva a mainskou mývalí kočkou. No, já jsem opačný extrém. Dobré na tom je sebevědomí, protože kamkoli vejdu, vchází štíhlá, elegantní žena, a blbé, ale sakra blbé je, když se zahlédnu někde ve výloze (nebo na kameře!!!), tak jsem zralá na defibrilátor.
Představte si to - já mám ještě patní ostruhu, bolí mě kyčel a vždycky chvíli trvá, než se trochu rozhýbám. A zatímco v mé hlavě romanticky pokulhávám jako raněná srnka, najednou kouknu stranou a z odrazu ve výloze na mě čumí postřelenej los. Víme, jak vypadá takový los. To není žádné malé zvíře! Člověk může zatahovat, co chce, ale od určitého množství už to sádlo prostě nevdechnete, i kdyby se vám mělo vyvalit na zádech. Fyzikální zákony se entuziazmem nezruší. Kdo jste četl můj zápis o tom, jak jsem šla na ples, tak víte, že lakmusovým papírkem nadváhy (haha, optimisto) je viditelnost stříbrné aplikace na šatech. Když se moc rozdovádím, tak mi prostě zajede mezi prsa a žaludek a není vidět. Myslím, že teď jsem ve stádiu, že bych ji ani nenahmatala. Pokud by bylo třeba, tak bych v těchto místech propašovala nejen modrého Mauricia, ale celé poštovní muzeum. Včetně trumpetky, poštovního vozu a vrátnice.
Já mívám tenhle problém vždycky v létě. Protože to chcete, horko, že by jeden padl a vy musíte maskovat barokní tvary. Všechno vás škrtí, všechno se na vás lepí a prakticky nic nezamaskujete a když se pokusíte o trochu ženskosti, vypadáte jako prodavačka melounů. V zimě na sebe můžu hodit kabát a dělat, že tlustý je kabát a ne já. Jediný problém je, když začne mrznout, protože ten kabát pochopitelně nezapnu (zkusil jste někdo někdy schovat melouny pod kabát???)
Přitom v létě člověk jí samou lehkou stravu. Saláty, plno zeleniny a tak. Jenomže můj problém je, že dokážu jíst prakticky nepřetržitě. Teda já nejím. Já žeru. A pak se divím.
Takže jsem vtipná. Musela jsem v sobě mít už nějaký základ z mládí, ale ujišťuji vás, že za mlada jsem tak moc vtipná zase nebyla. Trochu ano, ono se to někde musí vzít, že jo, ale v podstatě jsem svým mládím proplula jako záhadná femme fatale s oduševněle tragickým výrazem. Byla jsem přesvědčená, že jsem krásná a záhadná.
Prostě taková byla tenkrát moje vnitřní osobnost. Dneska již dokážu nahlédnout za oponu pitomosti mládí, takže je mi jasné, že jsem nebyla krásná a záhadná. Musela jsem vypadat jako nepřetržitě špatně naložený teenager, který nese domů fakt blbé vysvědčení a dopředu ví, že bude mít zaracha.
Tenkrát jsem si myslela, že lidé jsou zvědaví na tajemné a záhadné lidi okolo sebe. Nejspíš jsem jenom moc četla a chodila do kina. Lidi nejsou na lidi okolo sebe moc zvědaví, pokud teda nemají tři hlavy, dva metráky a legíny s crop topem nebo na ramenou kočku. Tragickým výrazem je neuchvátíte. A rozhodně neuchvátíte tajemného prince, aby vás šel zachraňovat před písemkou z matematiky.
Takže jestli můžu něco doporučit, usmívejte se. Lidi si vás tak spíš všimnou. A usmějou se taky. Je jedno, kolik vám je. Je jedno kolik vážíte. Je jedno, kolik s sebou máte melounů. Je jedno, jestli máte na ramenou kočku – ačkoli v případě kočky se usmívat nemusíte, ani, když to není přátelská kočka.
Na kočku se lidi smějou vždycky.
