Článek
Já jsem fanda do historie a takových věcí, a když jsem si jednou všimla, že v Národní knihovně pořádá genealogický spolek cyklus přednášek, tak jsem byla nadšením bez sebe. A nebyla jsem zklamaná! Genealogický spolek je vážená společnost a dělá spoustu záslužné práce, takže celé to bylo hodně zajímavé, ale nejvíc mě zaujala přednáška jedné dámy, která byla celá o tom, jak její rod už staletí bojuje za uznání šlechtického statutu na základě existence bájného předka někdy z Žižkovy doby.
To mě teda opravdu zasáhlo, už proto, že v naší rodině se šlechtický předek považuje za jistotu, o níž se příliš nediskutuje. Nediskutuje se o ní zejména proto, že jak s tou diskuzí začnete, obvykle se ukáže, že je to pěkná blbost. Mě třeba příbuzní neradi vidí na rodinných setkáních, protože já jim do šlechtických konstrukcí opakovaně házím vidle dobře mířenými dotazy. Náš předek se totiž měl vyskytnout někdy v novověku a s tím si na mě nepřijdou! Představa, že šlechtic v jedné generaci zchudl a v druhé se chopil motyky (a ano, všichni dohledatelní předci z naší rodové linie měli maximálně tu motyku. Nejlépe na tom byl správce poplužního dvora a pak jeden, co měl hospodu, ale pak už to šlo od úhoru k úhoru), je docela zcestná. Protože takový chudý šlechtic byl pořád šlechtic a něco jako motyku by teda do ruky nevzal, kdyby měl v císařově předpokoji chcípnout hlady. Což by se mu nestalo, poněvadž oni ti aristokraté taky dost drželi při sobě a radši by ho živili, než se dívali, jak se někdo z jejich stavu chápe motyky. Takové ponížení! Takže já narušuji rodinná setkání nepříjemnou otázkou – za jak dlouho se z šlechtice stal chudobný domkář? – a oni mě tam potom nechtějí.
S hledáním šlechtických předků je to v našich krajích trochu komplikované, protože v roce 1541 shořely při požáru Prahy zemské desky, takže všechny údaje o rodech a majetcích před tímto datem jsou přinejmenším zahaleny dýmem požáru obrovských rozměrů. Tím se ale na druhou stranu nabízí prostor pro spekulace všeho druhu. A taky je jasné, že předka byste měli hledat někde před datem požáru, protože potom už jsou všichni předci rozebraní.
Jeden by myslel, že bájný šlechtický předek se v našich plebejských rodinách objevil společně s popularitou cyklu Modrá krev, ale my jsme ho měli, co má dětská paměť sahá a počítám, že ještě dávno předtím. Nevím, od čeho odvíjíte svého aristokrata vy, ale u nás je to podle šlechtické nohy. V rodině mojí maminky, která pochází z poctivého selského rodu a nožičky má jako dvé holoubátek, jak napsal Fráňa Šrámek v básničce o Roubence, se nikdy po šlechtickém předku nepátralo.
Mimochodem „koupá dvé svých holoubátek“ mi už jako dítěti, když jsem se tu básničku učila, přišlo dost ujeté. Nějak jsem si nedovedla představit, co je dvé holoubátek, a to, co mě logicky napadalo, se zase dalo dost blbě koupat ve studánce. Jako asi by to šlo, ale romantiky v tom moc nehledejte. Nakonec jsme při rozboru básně došli k tomu, že si v té studánce holka prostě máchala nohy. Nevím jak vy, ale já si myslím, že Fráňa měl rozjetý docela slušný foot fetish, už jenom proto, že dále píše něco o tom, že slast té krásy tryská do žil.
Ale zpět k mojí mamince. Maminka má úhledné malé běloučké nožky a už její předkové stáli oběma holoubátky pevně v úrodné hroudě, věděli, kdo jsou, a byli s tím v pohodě. Nepotřebovali si dodávat sebevědomí bájným předkem. Asi to bylo taky tím, že tam holt byl nějaký ten majetek v nemovitostech, dobytku a polnostech a motyk měli na rozdávání.
Šlechtická noha, kdybyste to nevěděli, se pozná tak, že máte druhý prst delší než všechny ostatní, hlavně tedy delší než palec. Je pravda, že když navštívíte nějaký zámek, tak si podobného jevu můžete povšimnout na freskové výzdobě. Myslím, že nějakou bohyni v sandálech s podobnou nohou měli vyobrazenou v Lysé nad Labem.
Jenomže já se opět musím zeptat – viděli jste někdo prince, co chce nazout střevíček dívce s kostnatou hnátou, zakončenou tak dlouhými prsty, že chápavé opice při tom pohledu závistí blednou? Na chodidlo s prsty, které vypadají, že mají tolik kloubů, že musíte mít podezření spíš na mimozemského předka než šlechtického?
Někteří z naší rodiny mají mezi palcem a druhým prstem tak pevný úchop a silný stisk, že ohnou vodovodní trubku. Trénink zvedání předmětu nohou doporučovaný jako prevence ploché nohy je u nás naprosto zbytečný. Já nejen že posbírám prádlo z podlahy, já ho i zašiju, poskládám a uklidím do skříně (přesto mám teda plochou nohu, tolik k té prevenci). Já tu hnátu skládám do lodiček jako omylem vytažený příbalový leták od léku na vysoký tlak a výsledek je často podobně neuspořádaný. A běda, když mám otevřené boty! Lezou mi z nich prsty i klouby. Už jako dítě jsem byla vždycky roztomilá holčička v šatečkách a rozkošných sandálcích, z kterých mi vpředu visely prsty až na asfalt jako nějakému outloňovi. Ukažte mi toho prince, jak tváří v tvář něčemu takovému odjíždí s dotyčnou dívkou vstříc zasněženým pláním. Kdepak, tohle mu ukázat, tak při pomyšlení, že to bude každé boží ráno čouhat zpod jeho královské peřiny, si ještě rád odveze zlou sestru Doru.
No, ale jak říkám, podivínství naší rodiny mi bylo sice dlouhou dobu tajným zdrojem pobavení, ale až do oné genealogické přednášky jsem vůbec netušila, že v tom nejsme sami. Takových je nás vysloveně přehršel. Já o tom zážitku napsala na twitter a najednou se s lidmi, co předpokládají podobné osvěžení v rodokmenu, roztrhl pytel. Někdo hledá předka až u Žižky, někdo v novověku a ti nejrozumnější se spokojí s levobočkem.
Žižka je problém proto, že s ohledem na tu patálii se zemskými deskami se podobná věc prakticky nedá dokázat. Novověk je problém, protože zemské desky se od toho maléru vedly duplicitně, takže se dá naopak velice dobře dokázat, že všichni vaši předci žili v pastoušce na hromádce s krávou Stračenou a o zvěřině u císařské tabule si nedávali ani zdát. Levoboček je fajn, protože to nabízí plno skoro nevyvratitelných variant, pokud to nepojmete jako ta paní, která měla za to, že je příbuzná s Přemyslovci. Dožadovala se potvrzení u nějakých odborníků na DNA, a hrozně se divila, že by to nebyl problém dokázat, pokud ovšem kromě své DNA dodá i tu přemyslovskou. Nějak si paní myslela, že přemyslovská DNA je volně k dispozici pro případné srovnání. Hele, tak ne. Přemyslovci vymřeli a do královské hrobky ve sv. Vítu vás pustí jen po zaplacení vstupného, které ovšem nezahrnuje odběr genetického materiálu.
Rodina té paní z genealogické přednášky to měla ale hodně dobře propracované. Kam se na ně hrabeme se svojí nohou. Ten jejich předek byl nějaký zeman z Žižkovy éry. Asi mu nosil sudlici nebo tak něco, přiznávám se, že to už jsem zapomněla. Bojovali za jeho uznání celé staletí a, lidi, oni prakticky uspěli! Shromáždili takové množství dokumentů a podkladů, že i Franta Pepa Jednička nakonec uznal, že si ten titul teda zaslouží. A udělil jim ho! Byli na konci cesty a pak… škobrtnutí. Ani za to nemohli. Jako na potvoru se zrovna v té chvíli zjistilo, že ten týpek, co jim připravil ty neprůstřelné podklady, byl padělatel světového formátu. A co udělal Franc Josef I.? On jim ten titul zase sebral. Jako kdyby to byla jejich vina! Oni přece nepotřebovali něco padělat, oni toho předka měli! Už byli na konci cesty a zase aby začali od začátku.
A světe, div se, oni začali zase od začátku. Pořád bojují. Pravda, oni mají aspoň tu legendu o Žižkově spolubojovníkovi, my máme jenom nohu. Jenže zlatá noha! Tu nezfalšuješ!
Ovšem já se paní divím. Já bych se na to aristokracii po takové blamáži normálně vykašlala. Co by to bylo bývalo tomu Frantovi Josefovi udělalo, kdyby jim ten titul nechal? Stejně by ho měli jenom na chvíli, on si tou dobou Masaryk už pomalu namáčel prezidentské pero do kalamáře. Ale měli by ho. Chleba to nežere, jak se říká v naší plebejské domácnosti. Ale ne, aristokracie mezi sebe jen tak někoho nepustí.
Já bych se jim na to teda zvysoka. Nechceš, abych byla aristokrat, tak si nechtěj. Já jsem královna i bez tebe. A dala bych se z fleku k anarchistům.
