Článek
Před časem mi můj bratr s nadšením v hlase oznámil, že si v dílně nově uspořádal všechny věci a teď už si je vždycky bude uklízet, protože tak je snáze najde, až je bude opět potřebovat. Jeho novomanželka ho přitom sledovala s dojetím v oku, protože žena má vždycky v oku slzu dojetí, když se jí podaří manžela vylepšit.
Hele, mezi námi, já ji chápu. Ale on už by měl mít rozum, nakonec je to jeho druhé manželství.
U nás to takhle prostě nechodí. My nevracíme věci na místo. Ani, když opravdu chceme a opravdu se snažíme. My je necháváme ležet tam, kde jsme je naposledy použili, protože je přece nad slunce jasné, že máme-li v plánu v práci pokračovat, je zbytečné se s těma krámama tahat tam a zpátky. U nás se hrabě opírají o nejbližší plot, motyčka nechává na parapetu nebo na lavici a kosa visí ve větvích některého stromu. Nikdy, ani když se opravdu soustředím, nedokážu uklidit máslo, které jsem si právě namazala na chleba, nedokážu uklidit šunku ani sýr a nedokážu dát ten špinavý nůž do myčky nebo aspoň do dřezu! Prostě to nejde. Můj mozek zásadně trvá na tom, že to budu ještě potřebovat a uklízet to, je ztráta času. Ve mně myšlenka na okamžitý úklid v podstatě vyvolává tak silný diskomfort, že se vlastně nedá překonat.
Už moje babička byla vyhlášená tím, že motyčka nikdy nebyla na stejném místě. Můj tatínek, když chtěl sekat trávu, poslal nás děti nejdřív najít kosu, hrábě a brousek. A tady se vracím ke superschopnosti, protože my jsme to prostě vždycky našly. Pravda, že sám táta měl celkem dobrou představu, že to bude někde u ořechu nebo u kůlny, akorát se mu tam nechtělo chodit.
Nevím, jak je to možné, ale i bez jeho nápovědy jsem vždycky tak nějak tušila, kde věci jsou. I když to nejsou moje věci. Hrábě například bývaly buď v seníku, opřené o králíkárnu nebo u nějakého stromu. Výjimečně byly opřené někde jinde, ale to se moc nestávalo. Kosa byla jednoduchá, protože přece jenom je to ostrá věc a táta ji obvykle věšel na strom, takže stačilo hledat tam, kde naposledy sekal. Brousek naproti tomu býval docela oříšek, protože byl docela malý, ale přesto jsme ho vždycky našly.
Dneska už tu táta není a trávu sekám sekačkou (a tu kupodivu uklízím, to mi problém nedělá), ale brácha mi pořád přemisťuje hrábě (a ony jsou to vlastně jeho hrábě, tolik k jeho snaze vracet věci na jejich místo).
Tuto moji superschopnost nejvíce vy(zne)užívají moje děti. To je pořád: „Mami, nevíš, kde mám…?“ A já tak nějak vím, i když jsem jim to tam nedala. Nějaký šestým smyslem vycítím, kde všude by dotyčná věc mohla být a ona tam obyčejně taky je. Navíc je to obvykle stejné místo, na které se předtím ony dívaly (nebo aspoň tvrdí, že dívaly).
Je pravda, že jsou chvíle, kdy i já selhávám. Ovšem to jsou mimořádné okamžiky, kterým předcházela nějaká životní krize. Například, jak se dostal kapesník do mrazáku, netuším. Proč byla knížka v botníku? A pak samozřejmě opakující se otázka – kde je krucinál moje pinzeta??? Tu přes veškerou snahu nedokážu najít prakticky nikdy. Stejně jako můj kartáček na obočí a asi tucet řasenek, které pořád jenom kupuji a ony pořád jenom mizí. V mojí koupelně totiž evidentně bydlí nějaký komunista, který se neváhá dělit o můj majetek.
Možná se ptáte, jestli této mé superschopnosti využívá i můj manžel. Tady musím upřímně přiznat že nikoli. A co víc! Nejen, že ji nevyužívá, on jí dokonce pohrdá. On je totiž z rodiny lidí, u kterých mají věci své pevné místo, a oni je to místo VŽDYCKY vracejí. Ano, jsou takoví lidé. Já je svým způsobem obdivuji. Představa, že nějakou věc potřebujete přesně jedenkrát do roka a tu věc máte patnáct let, protože ji vždycky po použití uklidíte na konkrétní místo, kde ji za rok opět najdete, je fascinující. Pro hledače jako jsem já, je tato schopnost z podstaty prostě magická. Ovšem pouze za předpokladu, že magie je nuda, ale to prosím neříkejte mému muži.
Můj muž má šanony a v nich má založené všechny doklady k domu, pojistky, záruční listy, rodné listy, oddací list a počítám, že mu ani smrt nezabrání v tom, aby si jednou na správné místo založil i úmrtí list. Já mám šuplík a když něco hledám, tak musím ze šuplíku všechno vyndat a pak to tam zase nacpat zpátky.
Můj muž má dílnu a v dílně má roztříděné šroubky v krabičkách podle velikosti a tvaru. Pramátí tohohle typu lidí musela být Popelčina macecha. Popel v jedné ošatce, hrách v druhé a čočka ve třetí. Ta ženská měla kurva smysl pro pořádek.
Mimochodem ten koncept s holoubky, kteří ten luštěninový mix za Popelku roztřídili, nefunguje, to je vám jasné, že? Protože ti pitomí holubi to všechno sezobali a pak narvaní hrachem a čočkou explodovali a rozstřelili maceše na dvoře holubník. Proto taky pohádka končí srdceryvnou písní Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?
Moje dítě nepochybně pochází z Popelčiny linie. Bylo by mu zcela jedno, že hrách a čočka skončily v holubech, a hlavně má tolik bot, že by mohla chodit na ples celý rok a princ by se měl pořád proč vracet. Byla by to koneckonců pro rodinu výhra, protože bydlet na zámku by vyřešilo můj problém s knihovnou a její problém s botníkem (zatímco ona nemá kam dávat boty, já nemám kam dávat knížky). Tahle šikana je důkazem, že pro ženy je těžké mít nějakého koníčka, protože jejich osobní prostor je obvykle prostorem celé rodiny, která má námitky, když jej zaplníte sběratelskými kousky.
Mimochodem knížky jsou mimořádná kategorie za všech okolností. Zejména, když hledáte nějakou konkrétní. Hledat knížky dělá trochu problém i mně. Na to má ovšem můj manžel snadnou odpověď – mám jich prostě moc. Proto se ho zásadně neptám, jestli nějakou neviděl.
Připouštím, že na běžného smrtelníka (není-li Filipem Turkem, který jich vlastních desetitisíce; patrně k nim vlastní i Strahovský klášter, protože jinak netuším, kde je má uložené), jich opravdu nemám málo. Já se pohybuji ve stovkách kusů a už nyní je nemůžu dávat do knihoven hřbety ven, tudíž se mi právě špatně hledá. Mám je naskládané na boku, aby zabraly co nejméně místa. Navíc je náhodně přemísťuji, zejména z důvodu, že když nějakou dočtu, její místo mezitím zabrala nová, takže té staré musím najít nové místo. Čas od času, když dělám hloubkový úklid včetně utírání prachu za nimi a na nich, je vyndám všechny (načež zjistím, že jich mám vážně trochu moc) a pak se je opět snažím uklidit, a hlavně srovnat tak, aby mi zbylo nějaké místo na nové. Hraju totiž s manželem takovou hru, jejímž účelem je zařadit nové knihy do knihovny, aniž by si přírůstku všiml. Musím říct, že se mi v této hře před nedávnem podařil majstrštyk – propašovala jsem do domu novou knihovnu! Muži bývají ve věci zařízení domu občas trochu nevšímaví, takže mi stačí jen chvíli vyčkat a až si toho všimne, namítnu, že tohle je tu už přece dlouho.
Manžel v tom žádnou kličku nenajde. Neumí totiž hledat.
