Článek
Výraz Husit pochopitelně přešel do rodinného kánonu, stejně jako další novotvary, které děti během svého dětství vytvořily. Ještě mě napadá doupět, který také běžně používáme. Vznikl celkem logicky odvozením od doupěte.
Skutečnost, že moje dítě nevědělo, že správný název pro účastníka husitského revolučního hnutí je Husita, bych přičetla současnému školství. Mimochodem školství sice lze přičíst cokoli, což nyní také bezohledně činím, nicméně se se mnou, milý deníčku, jistě shodneš, že když někdo nechce, tak se prostě nic nenaučí. Když máte výborného učitele, dokáže zapálit oheň, ale toliko si ještě pamatuju z fyziky, že ve vzduchoprázdnu oheň prostě hořet nebude, i kdyby ho zapaloval Jan Ámos.
Máte-li tedy dítě, které má mezi ušima vakuum, nelze očekávat, že se tam udrží něco zásadního. Ani ten nejlepší učitel nemá trychtýř, kterým by znalosti dětem do hlavy nalil. Navíc mají všichni, nejen děti, schopnost pamatovat si především pitomosti. Jako je například ta s husitským revolučním hnutím.
No, neříkejte, že si to nepamatujete. Dějepis vyučovaný mezi lety 1950 až 1989 učinil z Mistra Jana Husa ideologického předchůdce Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimíra Iljiče Lenina, poněvadž se přece zastával chudých rolníků a utlačovaných dělníků. Jak se s tím snoubí Husovo krédo „Milujte se, a pravdy každému přejte“, těžko říct, ale oni komunisti neměli problém označit modré za červené a celý svět za barvoslepý. Z Jana Žižky tak udělali bojovníka za rolnickou a dělnickou třídu, z Tábora ukázkovou komunistickou obec a králi Zikmundovi a jeho křižákům přisoudil roli zahnívající buržoazie. Náboženství z toho naprosto odstranili a celou tuhle okleštěnou taškařici pak překřtili na husitské revoluční hnutí a cpali to dětem do hlavy horem dolem.
Já ovšem četla Žižkův životopis od Petra Čorneje a garantuju vám, že kdyby se starý vojevůdce dozvěděl, že vlastně bojoval za vítězství komunismu, roznesl by aparátčíky na kopytech a očekával by za to království nebeské, což bylo nakonec přesně to, proč se vůbec pouštěl do nějakých větších akcí.
Středověké rolnictvo a dělnictvo taktéž netušilo, že se hrne do Tábora proto, aby nad jejich hlavami zaplála rudá hvězda. Naopak se domnívali, že na zem sestoupí Ježíš Kristus a vykoupí je z jejich mrzké existence a byli připraveni bojovat za své místo po Kristově boku se stejným zápalem jako bojují jejich potomci o mop ve slevě při Black Friday v obchodním centru. V tomto kontextu mi byla nejbližší ona majitelka realit v matičce Praze, která se sice hrnula mezi tábority, ovšem pragmaticky si svoji nemovitost ponechala, aby se v případě, že se konec světa odloží, měla kam vrátit. A její pragmatismus se jí opravdu vyplatil!
Že odbočuju – tohle čekání na Mesiáše mi trochu připomnělo ten starý vtip o Mayském kalendáři, který, jak víte, končil 21. prosince 2012, takže se očekávalo, že ten den nastane konec světa. To takhle jeden May tesá do kamene kalendář a povídá kámošovi, co stojí vedle: „Já mám ten šutr malej. Z toho bude mít jednou někdo pěkně těžkou hlavu.“
Já jsem ovšem tu historku o Husitovi a dobývání hradu vlastně začala vyprávět jen proto, že jsem se právě vrátila z víkendu na horách. A upřímně prohlašuju, že bych taky nechtěla být Husit!
Koho vůbec napadlo lézt ve vedru do kopce? S nadváhou? Patní ostruhou?
No, to sice byla řečnická otázka, ale ve skutečnosti na ni znám odpověď. My takhle jezdíme na stejné místo řadu let na Šumavu s třemi kamarádkami. Někdo by mohl mít dojem, že čtyři ženské se už dávno musely pohádat a rozpustit, ale ne. Přibyla nám sice kila, patní ostruhy, bolavá záda a dejchavičnost, ale entuziazmus nás neopustil.
Podařilo se nám totiž namíchat dokonalý mix lenosti, přirozené zvídavosti a tahu na branku, který mezi námi udržuje křehkou rovnováhu. Funguje to asi tak, že tah na branku a přirozená zvídavost začnou velkoryse plánovat trasu, která obyčejně zahrnuje mnohakilometrový výstup na pořádný kopec nebo i dva, načež nastoupí lemry a začnou si stěžovat, že je to moc daleko a kopec je zbytečně vysoký a proč vůbec lézt na kopec. A z této kombinace nakonec vznikne docela pěkný výlet. Tah na branku je sice trochu smutný, že opět nedošlo na výstup na Poledník, který byl naplánován již před pětatřiceti lety, ale nikdy jsme tam nedošly, poněvadž ten rok byl vysloveně houbový, takže tým lemry se zasekl v lese při sběru suchohřibů, na Poledník jsme nedošly a dodneška ho zarputile sabotujeme. Na druhou stranu jsme tahu na branku upřímně vděčné za jeho přínos skupině, protože bez ní bychom nikdy nedošly nikam (krom kavárny, na té se shodneme vždycky).
Já se rovnou přiznám, že jsem lemra a hrozně nerada plánuju jakoukoli trasu. Já se radši vezu s davem a plně důvěřuji svým průvodcům. Ovšem už se mi to taky pěkně vymstilo, nikoli však s kamarádkami (jsme čtyři, takže dost pojistek), ale s manželem. Ten nám jednou v zimě naplánoval výšlap na běžkách na Ještěd.
Hele, já vím, že si teď všichni klepete na čelo, proč by někdo něco takového dělal. No, já vlastně dodneška tak úplně nevím (a je to řada let), ale tenkrát jsem měla dojem, že prostě vyjedeme na Ještěd a tam budeme jezdit na běžkách a pak zase sjedeme (lanovkou, pochopitelně) dolů. Něco, co jsme běžně provozovali v Krkonoších, a ano, opět, vím, tam to na rozdíl od Ještědu dávalo smysl. Musím ještě podotknout, že co se týká délky a náročnosti trasy se kamarádka „tah na branku“ rozhodně ani nepřibližuje mému muži. Ráda v tom vidím jeho důvěru v mé schopnosti, kondici a fyzičku, poněvadž jinak bych ho musela podezírat, že se mě chce zbavit.
Ale zpět k tomu Ještědu. Takže jsme začali tím, že vyjedeme nahoru na kotvě. Kotva je zrádná, já na tyhle věci nemám dost dobrou koordinaci končetin a krom toho jsme měla na nohách ty pitomé běžky. Zablokovali jsme lanovku na dobrých dvacet minut, ale musím upřímně přiznat, že tomu školnímu lyžařskému kurzu, co byl na řadě po nás, to vůbec nevadilo. Museli se neuvěřitelně bavit. Když jsem z toho krámu počtvrté spadla, a shodila i manžela, takže si narazil kostrč, usoudil tentýž, že mu to za tu ostudu a zranění nestojí a že tedy nahoru vyšlapeme po svých. Vy, kteří můj deníček sledujete pravidelně, víte, že jsem oddaná žena, která když se jí řekne „pádluj“, tak pádluje. Takže když se mi řeklo stoupej, tak jsem stoupala. Stoupali jsme místem, které se přiléhavě jmenovalo „Kozí stezka“ a je vám určitě jasné, proč asi. Byla to úzká, ostře stoupající pěšina, a její jedinou výhodou bylo, že šutry pod námi překryl sníh. Kozí stezka zhruba v polovině svahu ústila na sjezdovku, takže jsme již o poznání pohodlněji, nicméně pořád to nebylo nic jednoduchého, stoupali po kraji sjezdovky (přípomínám, že na běžkách). Byli jsme asi tak ve dvou třetinách trasy, když mi tak nějak došlo, že Ještěd je přece kopec. Co budeme na těch pitomých, pitomých běžkách, sakra práce, dělat na kopci? Tam přece nemůže být nějaká síť běžeckých tras, která by stála za to.
No, a tak jsem se zeptala manžela, co vlastně budeme na tom Ještědu dělat, až konečně vylezeme nahoru.
Odtušil, že sjedeme dolů.
No, i moje oddanost má své limity, takže jistě chápete, proč radši jezdím na dovolenou s kamarádkami.
