Syndrom vyhoření jako klíčový prvek doby

Jistě jste o tomto syndromu už slyšeli. I jako v případě migrén a depresí, i tento pojem po svém zlidovění došel inflace, že každý, koho to chvíli v práci nebaví, je znuděn či demotivováni chováním vedení či firmy, o sobě prohlašuje, jak je strašně vyhořelý, ale vlastně hrdina, protože složenky se neptají, tak statečně zatíná zuby a maká jako šroub navzdory pociťované marnosti, apatii, prázdnotě, vyčerpání a únavě.

Je to vůbec zvláštní, pro mě těžko pochopitelný zvyk, tyhle ty pózy. Pózy zveličující údajné nebo skutečné útrapy, aby se člověk mohl prezentovat o něco více jako borec či hrdina, který si poradí se vším. V tomto případě ale tato konstelace, pokud je skutečná, je pravou a nevyhnutelnou cestou k vyhořením opravdovému a pokud je v jeho počátcích, tak mnohem hlubšímu. Jak jsme si ukázali na případě migrén a depresí, mimo jiné to také dost křivdí a relativizuje strádání těch, kteří prožívají to, co pojem původně znamenal.

Na internetu se můžete setkat se záplavou povrchních textů doprovázených často jalovými mini-dotazníky a návody, jak se vyhoření vyhnout, nebo co s tím dělat, pokud už začíná. Bohužel většina z nich je psána právě na tu úroveň „dnes v pondělí mě to nebaví“, kterou jsem popisoval v úvodu.
Pokud jste se z libovolných důvodů, ať už to bylo popření, neuvědomění, nebo častěji objektivní nemožnost z krysího závodu vystoupit a dostali jste se do poslední fáze, kdy už se připojují vážné fyzické (vysoký tlak, infarkty, žaludeční vředy) tak psychické nemoci (deprese, kolapsy, panické ataky), radu či pomoc budete hledat velice těžko.

Je jen málo zemí v Evropě1) a na světě, které uznávají syndrom vyhoření jako nemoc z povolání (a někde jen pro vybrané profese). Česko mezi ně, jako výstavní skříň tatcherimsu mezi ně pochopitelně nepatří. Vinou nízké informovanosti i v odborných kruzích převládá na symptomy počínajícího syndromu vyhoření pohled individuálního selhání, resp. morálního odsouzení jako lenosti, lemplovství, nemakačenkovoství atd.

Velmi dobrý a poučný text o problematice syndromu vyhoření je na serveru BOZP s názvem „Syndrom vyhoření (burn-out). Příznaky, projevy, rizika, dopady a prevence“. Je metodicky popsán na základě vědeckých výzkumů a průzkumů daných oblastí a metodik WHO - na rozdíl od pop-psychologie, koučingu a podobných oblastí, na kterých se příliš dobře přiživují různí šarlatáni kteří klasicky viktimizují oběti vyhoření a individualizují širší společenský systémový problém destruktivní výkonosti a ždímací „kultury“, tlaku a prekarizace práce.

V závěru výčtu způsobů prevence vyhoření píše:
80 % úspěšné prevence leží na systému, 20 % na jednotlivci
(…)
Individuální techniky fungují, pokud jsou podporovány kulturou, která respektuje hranice a právo na odpočinek.

Jako i u řady fyzických i duševních nemocí je často tlak, respektive podmínky společností nejvýznamnějším faktorem zotavení/vyléčení. Na terapiích, od psychologů i psychiatrů lidé poslouchají, jak si mají hlídat své hranice, poslouchat tělo, dost odpočívat, nepřetěžovat se, nevystavovat se extrémnímu a dlouhodobému stresu atd. apod.

Ale řekněte si upřímně: koho a kde tohle na trhu práce zajímá? Kdo a kde na to nejen proklamativně bere ohledy? Kde vám umožní dát si včas pauzu?

V organizacích všeho druhu je zájem na co největším výkonu, nasazení, nadšení, loajality, dřiny, přetěžování. Řada firem se už při náboru chlubí tím, že pro zachování pracovního místa zaměstnanec musí odevzdávat vždy něco navíc. Nestačí udělat si svoje. Musíte být veselí, předstírat džusovací optimismus, chrlit zlepšováky, hýřit nápady a každý měsíc vykázat o několik procent vyšší produktivitu, prodej, úsporu zdrojů atd.

Od svých deseti let až po konec studia na vš jsem tvrdě brigádničil. Ne z údernictví, ale z nutnosti. Při střední jsem se vyskytnul na brigádě jedné větší výrobní firmy. Tam se mi poprvé a naposledy stalo, že mne někdo brzdil ve výkonu: šéf údržby doslova říkal – no to nemůžeš takhle, to musíš pomalu, aby ti ten úkol stačil na celou dobu brigády, my pro tebe jinou práci nemáme, tak tolik nespěchej.

Celou svou profesní dráhu zažívám a poslouchám od přátel a známý stejný model: analytický report s přesně danými náležitostmi, obsahem a strukturou požadovaný dle normy pro audit trvá jednomu člověku, co má k dispozici všechna data měsíc čistého času. Šéf ale vlastní chybou – nedopatřením, doslova zapomene tento úkol zaměstnanci včas zadat. Tři dny před odevzdáním se v pátek na poradě zeptá, v jakém je to stavu. Zaměstnanci a kolegové čučí jak trubky. Všech deset zaměstnanců celého oddělení na tom dělá celý víkend, freneticky shání podkladová data u externích firem i tak, že jezdí osobně do bydliště příslušných pracovníků. V pondělí je report sepsaný, ale pochopitelně v „kriminálně“ nízké kvalitě. Šéf odevzdává klientovi a prsí se, jakou kvalitní práci mu nese.

Nebo pro lepší představu manuálním pozicím: Vyložení celého plného kamionu těžkého drogistického zboží zabere jednomu člověku s mechanickým paletovým vozíkem a jistou vzdáleností od rampy do skladu pět hodin. Přijde šéf a řekne – máte na to dvacet minut. Neznám slovo nejde, hahaha, neříkejte, že něco nejde, přijde nějaký blbec, co to neví a udělá to, hahaha.

Jako u každého problému i tady platí, že osobní vlohy, vlastnosti, chování a rozhodování může významně přispět oběma směry, jak odolnosti, tak zranitelnosti vůči vyhoření. Nicméně těžiště je vždy tzv. na „pravidlech hry“2).

Je tvrdou obžalobou současného socioekonomického uspořádání přerozdělování (zkráceně píšu režim/systém), že i po staletích hromadění technologií, infrastruktury a dech beroucího nárůstu efektivity a produktivity práce máme méně volného času, než středověký robotník a místo zkracování pracovní zátěže a doby je cca od 90. let trendem pravý opak – drsnější pracovní podmínky, nedodržování stanovené pracovní doby, neustále další a další požadavky na tu či onu formu produktivity, orwellovské šmírování (viz případ AI monitoringu „produktivity“ pracovníků kavárny měřené počtem šálků kávy a dokonce monitorované doby, kterou stráví pitím zákazník).

I méně znalý člověk příslušných výzkumů z pole ekonomie, sociologie, politologie a jiných si musí klást otázku, kde všechna ta produktivita končí? Proč se po nás chce čím dál více, za čím dál méně (dekády trvající pokles kupní síly a reálný mezd maskovaný inflačním růstem hrubých čísel).

A jako vždy i zde platí, že na každý složitý problém existuje nejméně jedna jednoduchá, prostá, srozumitelná a dočista špatná odpověď.

V tomto případě těmi odpověďmi jsou zhýčkanost a zpovykanost obyvatelstva, které požaduje čím dál větší komfort, pohodlí, standardy, konzum zboží a služeb atd. Ale to je vějička, kouřová clona, která má zastřít skutečná mocenská uspořádání. Ale o tom zase až příště.

Rovněž je užitečné si na konci kapitoly přečíst FAQ a obvyklé omyly/předsudky s tímto jevem spojené.

1) Souhrn důkazů: Syndrom vyhoření jako nemoc z povolání Analýza aktuálních vědeckých důkazů na úrovni doporučených postupů a systematických review; Metodické centrum NIKEZ, Česká centra Cochrane, JBI, GRADE; Vladimíra Lipšová, Pavlína Klusáčková a kolektiv. Dostupné online na webu Ministerstva zdravotnictví, 22.02.20256:
https://nikez.mzcr.cz/res/guideline/full-000213-sd-syndrom-vyhoreni-jako-nemoc-z-povolani-final-2024-10-15-15-27-46.pdf

2) Prezentace s názvem: Syndrom vyhoření jako další nemoc z povolání u zdravotníků (?), autorka prof. MUDr. Daniela Pelclová, CSc., FEAPCCT, Klinika pracovního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze. Dostupné online na webu Zdravotnické odbory cz, 22. 02. 2026:
https://www.zdravotnickeodbory.cz/wp-content/uploads/import/article/2040/textdocument/syndrom-vyhoreni-jako-dalsi-nemoc-z-povolani-u-zdravotniku-prof.-mudr.-daniela-pelclova–csc.-15.-5.-2019.pdf