Článek
Jako malá jsem jezdívala na letní prázdniny k tetě Laďce. Teta byla moc hodná, vždycky se na mě usmívala. Uměla tu nejlepší česnekovou pomazánku na celém světě. Měla jsem ji moc ráda.
Narodila se ji holčička Barunka, byla nemocná a ve čtyřech měsících zemřela. Barunku si nepamatuju. Pak opět otěhotněla, ale o miminko přišla. Za pár let se narodil Alešek. Na Aleška si vzpomínám, byl také nemocný. Musel několikrát denně inhalovat, protože byl stále zahleněný. Teta s ním cvičila, starala se o něj. Věděla, že také odejde.
Alešek byl modrooký blonďáček s andělskou tváří. Odešel, když mu bylo 9 roků. Teta věděla, že ten den jednou přijde. Zvládla to, pořád se usmívala, nikdy na mě nekřičela. Dnes vím, že byla hodně zraněná. Prohlížela si fotky, možná hledala záchranné lano.
Ptám se, jak to vůbec dokázala přežít? Vždycky, když mám potřebu se hroutit, vzpomenu si na Laďku. Byla neuvěřitelně silná, moudrá a laskavá. Znovu otěhotněla, měla takovou touhu mít dítě. Narodil se Tonda, zdravý, silný kluk. Splnil se jí sen.
Teta onemocněla rakovinou prsu, za rok odešla. Bylo jí 54 roky. Toník ještě neoslavil 18 narozeniny. Milovala život, dávala ze sebe jen to nejlepší. Není to fér, nic není fér. Nikomu jsem to neřekla, žádné kamarádce ani bývalému muži…
Teď je ten čas. Poukázat na lidi, kteří prošli skutečnou bolestí, přesto dokázali začít zas a znovu. Nikoho neobviňovala, byla do konce svého života plná lásky a víry.
Děkuju tetě. Dala mi víc, než by si uměla představit. Ukázala, že se nemám vzdávat, i kdyby to chtěl člověk zabalit. Vždycky je důvod žít.
Děkuju ji za lásku, kterou rozdávala kolem sebe.
