Článek
29. listopadu 1947 přijala OSN dokument, který navrhoval rozdělení tehdejší Palestiny na dva státy: židovský (Izrael) a arabský (Palestina). Každoročně nám tento den připomíná, že záměr rozdělení území a vytvoření dvou států dosud nebyl naplněn tak, jak mnozí očekávali.
Jste-li v izraelsko-palestinských vztazích začátečníky, přináším stručné shrnutí událostí. Předem podotýkám, že je to téma velmi komplikované a citlivé a jeho stručné podání docela jistě nemůže pokrýt všechny důležité momenty. Některé události jsou navíc stále předmětem analýz historiků a nepanuje obecná shoda ohledně některých údajů (například počty uprchlíků). Snad mi v tomto tématu pokročilí čtenáři určité zjednodušení odpustí.
V dobách před naším letopočtem
Území dnešní Izraele a Palestiny v dobách před naším letopočtem patřilo Židům. Král David, Šalamoun a tak. Však víte.
Na začátku našeho letopočtu byli Židé z tohoto území vyhnáni Římany a rozptýleni do celého světa, doufajíc, že se do své země jednou vrátí. Zůstaly jen malé Židovské komunity. Dodnes se na konci jednoho z nejdůležitějších Židovských svátků – Pesachu – zdraví s nadějí: Příští rok v Jeruzalémě.
První světová válka
Později se toto území stalo součástí Osmanské říše. Ta bojovala v 1. světové válce po boku Německa - po jeho porážce bylo území Osmanské říše rozděleno mezi Brity a Francouze (tzv. mandátem od Společnosti národů – předchůdce OSN). Kontrolu nad tehdejší Palestinou (dnešním územím Izraele a Palestiny) nakonec po válce získali Britové. Palestina tehdy nebyla státem, ale územím spravovaným Velkou Británií na základě mandátu Společnosti národů.
Žili zde převážně Arabové a jen malou část obyvatelstva tvořily Židovské komunity. Britská vláda ale již před koncem 1. světové války vyjadřovala přání znovu zde vytvořit Židům jejich domov.
Mezi světovými válkami
Za podpory Britů Židé vykupovali půdu od Arabů a imigrace Židů na toto území narůstala. Ne všichni dosavadní obyvatelé byli s tímto vývojem spokojeni - toto období je považováno za zrod palestinského nacionalismu.
Vzestup nacismu v Evropě pak vedl k přílivu dalšího téměř čtvrt milionu Židů. To vedlo k arabským povstáním, na které Británie reagovala stanovením limitů pro příchod židovských přistěhovalců.
Druhá světová válka: Židé hledají nový (bezpečný) domov
Přestože došlo ve 2. světové válce k porážce Německa, v některých evropských zemích antisemitismus a násilné útoky na Židy přetrvávaly. Mnozí Židé se neměli kam vracet. Místem, kde by mohli v bezpečí žít, se jevila Brity přislíbená Palestina. Rostl mezinárodní tlak na zřízení židovského státu.
Británie limity pro příchod Židů na území Palestiny nedokázala udržet – Židé se radikalizovali a začali napadat britské vojenské jednotky, což přimělo Brity předat celou věc OSN.
Role Organizace spojených národů
OSN rozhodla o zrušení britského mandátu a navrhla vytvoření dvou nezávislých států - Arabského a Židovského – na území tehdejší Palestiny.
David ben-Gurion, předseda Židovské agentury tak v roce 1948 vyhlásil vznik státu Izrael (jednostranně, bez dohody se sousedními státy).
První arabsko-izraelská válka
Arabové s rozhodnutím OSN a vznikem Izraele nesouhlasili. To vedlo k první arabsko-izraelské válce, prvnímu ze série arabsko-izraelských konfliktů. Na území nově vzniklého Izraele vstoupila vojska jeho arabských sousedů, aby znemožnila vznik Izraele a ochránila Palestince před vyhnáním z jejich domovů.
Vítězem války se stal Izrael (tehdejší Československo jej podpořilo dodávkami zbraní). Ve válce dokonce obsadil větší část území, než mu původně přidělila OSN, a tato území si následně ponechal.
Palestinci ztratili domovy
Podle odhadů OSN odešlo v letech 1947–1949 ze svých domovů na území nově vzniklého Izraele přibližně 700–750 tisíc Palestinců. Příčiny jejich odchodu historici stále diskutují — zahrnují jak přímé vyhánění, tak útěk ze strachu z bojů.
Asi 100 000 z nich šlo do Libanonu, 100 000 do Jordánska, až 90 000 do Sýrie, po několika tisících do Egypta a Iráku. Do pásma Gazy (tehdy pod egyptskou kontrolou) uprchlo až 190 000 Palestinců.
V Izraeli jich zůstalo přibližně 150 000, ale život zde neměli lehký (velká část jejich půdy byla zabavena, stali se nekvalifikovanými námezdníky pracujícími v židovských průmyslových podnicích a stavebních firmách).
Jedině Jordánsko udělilo některým palestinským uprchlíkům občanství – ostatní země jim odmítly udělit trvalý pobyt, natož občanství, a často je omezily na uprchlické tábory.
Situace je kritická dodnes
OSN založila Agenturu pro pomoc a práci s palestinskými uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), aby se postarala o ty, kteří přišli o domovy. UNRWA zřídila tábory v Gaze a na Západním břehu Jordánu a v dalších hostitelských zemích regionu.
Tábory byly založeny jako dočasné řešení. Jenže politické řešení nikdy nepřišlo — a za více než sedm desetiletí se z mnoha táborů stala trvalá sídliště. Řada z nich je nyní těsně zastavěná, přelidněná, s nedostatečnou infrastrukturou, často s hygienickými, sociálními i ekonomickými problémy.
Mnoho hostitelských států trvá na tom, že udělení trvalého pobytu nebo občanství uprchlíkům by narušilo jejich demografickou nebo politickou rovnováhu — proto je jejich status dočasný už více než 75 let.
Situace tak zůstává kritická dodnes - a to nám má Mezinárodní den solidarity s palestinským lidem připomenout. Pro mnoho Palestinců — v Gaze, na Západním břehu, v Libanonu, Jordánsku, Sýrii i širší diaspoře — znamená jejich uprchlický status nejistotu, omezené možnosti, chudobu. UNRWA zůstává pro miliony lidí často jedinou institucí, která jim poskytuje zdravotní péči, vzdělání, humanitární a sociální pomoc.
Zdroje:
