Článek
Začíná další školní rok. Nejedno dítko od rodičů uslyší větu: „Nevadí, že ti ta matematika nejde. Každý je výjimečný v něčem jiném.“
No jo. Ale co když není?
Co když mu jde matika špatně, čeština ještě hůř, kotrmelec neudělá, rytmus neudrží, z letopočtů se mu dělá mdlo a láčkovci ho děsí? Co když mu opravdu nic zrovna dvakrát nejde? A nejen ve škole. Doma je bordelář, zavázat tkaničky je pro něj výkon, sazenice rostlin umačká a připálí i vodu na čaj.
Co teď?
Možná je čas říct nahlas něco, co se dnes moc nenosí: Většina z nás zůstává průměrná.
Nejsme geniální matematici, olympijští sportovci ani mimořádní hudebníci. Nenapíšeme knihu, která změní svět. Nevynalezneme lék na rakovinu. Nebudeme nejlepší ve své profesi.
A přesto můžeme mít velmi dobrý život.
Průměrnost je statisticky normální
Z čistě statistického hlediska je většina lidstva v drtivé většině aspektů života průměrná. Očekávat od sebe výjimečnost je statisticky nereálné. Spokojenost v průměrnosti znamená žít v souladu s realitou, nikoliv s iluzí ze sociálních sítí.
Tak proč se toho vlastně tak bojíme? Když dětem říkáme „každý je výjimečný“, není to někdy náhodou jedna z nejkrutějších lží, které jim můžeme říkat?
Protože děti nejsou hloupé. Vidí, že Franta je chytřejší. Lojza rychlejší. Alenka talentovanější. Jana v kolektivu oblíbenější. A jednoho dne si možná všimnou, že oni sami žádnou mimořádnou kartu v rukou nemají.
Možná nikdy nebudou špičkovým neurochirurgem. Elitním pilotem. Expertem na kyberbezpečnost. Nebo slavnou spisovatelkou.
A co potom? Nebudou zklamaní?
Skoro to vypadá, že děti učíme, že výjimeční být musí. Že jejich hodnota závisí na tom, jak se jim daří, jaký podávají výkon.
Obyčejný život není prohra
Jenže skutečný život je plný lidí, kteří jsou v něčem „jen“ dobří, v něčem průměrní a v něčem úplně marní. Lidí, kteří nikdy nebudou slavní. Lidí, jejichž jméno nebude znát nikdo kromě jejich rodiny, kolegů a pár přátel. Lidí, kteří budou chodit do obyčejné práce, bydlet v obyčejném bytě, o víkendu posekají trávu, večer si pustí seriál a v pondělí zase půjdou do práce.
A víte co? Nemusí to být špatný život.
V současném světě zaměřeném na neustálý výkon, výjimečnost a úspěch nám slovo „průměrnost“ zní mnohdy negativně. Jenže když nemusíte být nejlepší, můžete věci dělat prostě pro radost. A když jste průměrní, můžete si dovolit udělat chybu – aniž by tím utrpěla vaše identita.
Spokojenost v průměrnosti není rezignace na život. Je to přesun pozornosti od honby za extrémním úspěchem k drobným radostem všedních dnů. Ke klidnému ránu s probouzejícím se sluncem. K času strávenému s rodinou. Ke koníčkům, ve kterých třeba nevynikáme, ale baví nás. A zítra v nich klidně můžeme být lepší než dnes – jen v nich nemusíme být nutně lepší než ostatní.
Přestaňme dětem slibovat výjimečnost
Možná bychom proto měli dětem říkat něco úplně jiného. Ne: „Každý je výjimečný.“ Ale: „Nemusíš být výjimečný. Stačí, když najdeš něco, co tě baví, něco, co ti jde, a lidi, se kterými je ti dobře.“
A když nenajdeš nic, v čem jsi nejlepší? - Nevadí. Najdi něco, co ti jde aspoň trochu. A když ti nejde ani to? Tak se třeba nauč být spolehlivý. Laskavý. Zvídavý. Férový. Nauč se být člověkem, na kterého je spoleh.
Protože možná největší životní výhra není být výjimečný. Možná je to být spokojený v životě, který je úplně obyčejný.
A ruku na srdce: kdybyste si museli vybrat – a nešlo by obojí – přáli byste si, aby vaše dítě bylo výjimečné, nebo šťastné?
Možná je na čase přestat dětem prodávat sen o výjimečnosti a začít je učit něco mnohem důležitějšího: že i obyčejný život může být dobrý, smysluplný a šťastný.
