Článek
Často mi to proběhne hlavou. Babičce amputovali nohu. Mamince obě. I když si to nechci připouštět, nemohu říct, že bych na to nikdy nepomyslela. Nejhorší jsou chvíle, kdy sedíme v čekárně lékaře. Tam to na mě přímo křičí!
Ptáte se proč?
Čekárny tak úplně nepočítají s člověkem na vozíku - jsou malé, vozík velký. Počítá se s člověkem stojícím na vlastních nohách. Vozík, od nohou až po madla vzadu, má obvykle něco přes metr. Stočit se s ním v malém prostoru a nepřejet někomu nohu, toť výzva! Často marně hledáte, kam se zaparkovat, aby přes vás nepackali lidi.
Následuje čekání.
Čekáme všichni. Což o to. Když máte nohy, vstanete, projdete se, protáhnete se, nervózně přešlapujete z nohy na nohu (máte je!), případně si zajdete pro kafe, zajdete si na záchod a hned jste zpátky.
Ne však vozíčkář.
Vozíčkář sedí na svém vozíku, tedy v jedné poloze. Není úniku. Starší budovy dodnes nemají bezbariérové toalety. Maximálně se může posunout zadkem - jednou víc doleva, jindy doprava.
Hodiny plynou.
Lidi přes vás packají.
Neustále někomu uhýbáte.
Nedej Bože, aby přijel další vozíčkář, to je teprve tóčo!
Naštěstí zrovna tohle je situace, která už vyvolává u všech, včetně „plnohodnotných“ dvounožců, spíš pobavení. Z čekání se stává složitá dopravní situace křížená s překážkovou dráhou. A protože je to k pláči, zbývá všem jen ten smích.
Ale tím ta sranda nekončí.
Konečně přijdete na řadu.
S dávkou úlevy vjíždíte do ordinace. Následuje zoufalý pohled – zoufale se díváte oba. Vy i lékař. Lékař zaskočen neobvyklým pacientem. Vy si zoufáte při pohledu na vyšetřovací lůžko - čeká vás další IMPROVIZACE.
Zkusili jste někdy jen tak zvednout nohy od země a jen pomocí rukou se dostat třeba z postele na židličku o deset centimetrů výš? Ne? Tak si to zkuste. A k tomu si ve svých představách přidejte roky, které vám zbývají do osmdesátky.
Ano. Chápete správně. Ve 21. století není velká část ordinací vybavena výškově nastavitelným vyšetřovacím lůžkem.
Což o to, leckterá odbornost se naučila improvizovat. EKG vám natočí v sedě na vozíku, zubař zatne zuby a v dlouhém předklonu s bolestí v zádech to dobrodiní vykoná. Klobouk dolů. Ale třeba taková kontrola konečníku se na invalidním vozíku dost dobře realizovat nedá.
A jste v koncích.
Když tam tak stojím vedle maminky, snažím se jí pomoci – podržet, přidržet, nadzvednout, prostě co je potřeba – napadá mě jediná věc:
Tohle nechci.
Nechci jednou sedět na vozíku a přemýšlet, jestli mě někdo dostane přes práh. Nechci se dívat na vyšetřovací lůžko a počítat, jak se na něj dostanu. Nechci být odkázána na to, jestli mi někdo pomůže.
A hlavně nechci, aby se můj svět smrskl na to, kam se ještě dostanu.
Jenže přesně takový život už moje máma žije. Už sedm let.
Říct tváří v tvář amputaci „končím, tohle nechci“ chce obrovskou dávku odvahy. Přijmout nový život, který bude úplně jiný než ten dosavadní, chce té odvahy snad ještě víc.
Tohle všechno mi běží hlavou, když sedíme v těch čekárnách.
Jako společnost jsme ušli obrovský kus cesty. Jenže bezbariérovost není jen rampa u dveří nebo zvonek vedle schodů. Je to také možnost být nemocný, starý nebo postižený – a pořád zůstat člověkem, který má možnost žít důstojně.
Hledáme stále nové a nové způsoby, jak udržet člověka naživu. Stejné úsilí bychom měli věnovat i tomu, aby ten život stál za to. Aby mohl žít život, ve kterém bude chtít zůstat. A čekárny, ty jsou jen malým střípkem obrazu, který spatříte až z úrovně invalidního vozíku.
---
Velký dík patří všem lékařům, nelékařským zdravotnickým pracovníkům i všem lidem z pomáhajících profesí, kteří se navzdory všem nedokonalostem systému snaží lidem s handicapem život usnadnit. Vím, že bez vaší ochoty improvizovat by toho spousta vůbec nešla.
