Článek
Jako malá, po revoluci, jsem často slýchávala tatínkovu větu: „Dřív se lidi báli Boha, pak komunistů a teď se nebojí ničeho.“ Chvíli to tak bylo – divoké devadesátky. Jenže kapitalismus si vymyslel elegantnější způsob, jak člověka udržet v lati. Nenápadný. Kultivovaný. A hlavně dobrovolný.
Hypotéku.
Napadlo vás někdy, jak mimořádně účinný mechanismus to vlastně je?
Co drží velkou část běžných lidí k poslušné pracovitosti? Co nás nutí každé ráno vstát a jít do práce, bez ohledu na to, jestli nás baví, jestli jsme zrovna zdraví nebo nemocní? Co nám brání všechno opustit a mít spoustu volného času – a tedy i prostor vykročit z řady?
Samozřejmě, odpovědí je víc. Ale jedna z nich má číslo účtu, datum splatnosti a fixaci na pět let.
Funguje to dokonale
Nejdřív se pěkně vzdělávej, my ti to zaplatíme. Získáš kvalifikaci, najdeš si stabilní práci. Díky stabilní práci získáš pocit, že bys mohl dosáhnout na vlastní bydlení.
A? A teď to přijde! Pomůžeme ti splnit sen. Půjčíme ti peníze a nastavíme rozumné splátky a ty si budeš v klidu žít. Quid pro quo. My na tom vyděláme, ty máš střechu nad hlavou, svět je v pořádku.
V tom je ta elegance.
Mimořádně účinný nástroj společenské disciplíny
Dlouhodobé zadlužení vytváří mimořádně disciplinovaného člověka. Najednou není snadné bouchnout dveřmi v práci a na rok odjet do hor hledat sám sebe. Představa několikaměsíčního výpadku příjmu začne být podstatně méně romantická ve chvíli, kdy vám každého prvního v měsíci odchází z účtu čtyřicet tisíc.
Hypotéka není jen finanční produkt. Je to mimořádně efektivní nástroj společenské disciplíny - účinně stabilizuje chování celé vrstvy společnosti. Člověk s hypotékou si dvakrát rozmyslí „revoluci“.
Neopustí vás. Zůstane až do důchodu.
A když se nad tím zamyslíte, je to větší závazek než mít děti. Děti jednou vyletí z hnízda (alespoň v to většinou doufáme), ale hypotéka s vámi zůstane s klidem až do důchodu.
Tedy pokud o nějakém důchodu může vůbec být řeč.
Demografická čísla nejsou zrovna optimistická a o neudržitelnosti důchodového systému posloucháme už roky. Veřejné finance také nepůsobí dojmem bezedného měšce. Nechci malovat čerta na zeď, když tu tak mluvíme o pekle zvaném hypotéka, ale zdá se, že je to vlastně větší peklo, než si myslíme. Hned vám povím proč.
Až ji splatíte, začíná nový příběh
Po desítkách let poctivého splácení konečně stojíte v obýváku, v ruce poslední výpis z úvěrového účtu a jásáte: „Výborně, dům je můj!“
Jenže důchod nic moc. „Z čeho budu vlastně žít?“
Díky úrokům, které jste ve splátkách poctivě platili, vás to bydlení nestálo osm milionů (kupní cena domu či bytu), ale rovnou šestnáct. Tam jsou ty miliony, co byste si, nebýt hypotéky, možná odkládali někam stranou na stáří.
Jenže ty teď nemáte. A právě tady se příběh stává skoro poeticky absurdním.
Bez obav. Systém má řešení.
Po celoživotním splácení přichází možnost vzít si další hypotéku - tentokrát obrácenou.
Reverzní. Zpětnou.
Dům se zastaví ve prospěch banky a banka vám začne vyplácet rentu. Ta se chová jako půjčka. S každou výplatou renty dluh narůstá – a s ním i úroky z dluhu. Až nad vámi slehne zem, dům se prodá. Banka si z výtěžku vezme zpět vyplacené prostředky i s úroky a to, co zbyde (jestli něco zbyde), připadne dědicům.
Nejdřív člověk zastaví budoucnost kvůli bydlení. A pak zastaví minulost, aby přežil stáří.
Druhá strana mince
Hypotéka není čiré zlo a banka není zlá. Může přinést pomoc i splněný sen. Pro mnoho lidí je to jediná reálná cesta k bydlení.
Jenže každá mince má dvě strany. A my žijeme ve světě hypoték. A ne každý z nás si nejspíš uvědomuje, že tento svět vedle možnosti mít vlastní domov přináší i poslušnost. Pěkně do práce - z práce, vydělávat peníze, platit splátky.
A na konci? Nevím, jak vy, ale dost se bojím, kam to směřuje.
Celý život splácíš dům, abys ho na stáří znovu zastavil.
