Článek
„Co je za problém, to ho máte z útulku nebo co?“ volal na mě z dálky zavalitý pán.
Na polní cestě venčil na volno odhadem osm čivav. Dvě z nich se právě rozběhly se štěkotem směrem ke mně a mému psovi.
Už z dálky jsem zastavila, posadila svého psa k noze, chytla vodítko pevněji a čekala, až pán dostane svou smečku pod kontrolu. Můj pes měl vodítko a náhubek. Jeho psi měli volnost a značnou sebejistotu.
Pán se o jejich odvolání ani nepokusil. Rovnou vyhodnotil, že problém mám já.
„Ten problém máš ty,“ běželo mi hlavou, když jsem sledovala, jak volá na své štěkající potvory. Na jeho paradoxně chlácholivé „no tak, podsem“ evidentně nebyly zvyklé jakkoliv reagovat. S každým krokem, který udělal směrem k nim, aby je odchytil, se osmělovaly víc a blížily se k nám.
Přivolání bylo pánovi zjevně cizí. Rozhodně bylo cizí jeho psům.
Mám totiž reaktivního psa.
Často se mě lidé ptají, jestli je z útulku.
Není.
Mám ji od štěněte. Už tehdy byla „jiná“. Štěně dokáže obvykle usnout kdekoliv, kde odpadne. Ona ne. Dokud byly kolem jakékoliv rušivé podněty, byla ve střehu.
„Učte ji odpočívat,“ řekli mi na prvním cvičáku. - No dobře. A to mám udělat jak? Majznout ji válečkem po hlavě?
Reaktivní pes má přecitlivělý alarm
Třeba takové setkání se psem. Normální pes uvidí psa a řekne si: „Hmm, pes. Asi 20 metrů daleko, ocas v pohodě, uvolněný, riziko malé, je to v pohodě.“ A jde dál.
Ne však reaktivec.
Reaktivec uvidí psa a je to: „Pes! Černobyl! Třetí světová!“ A konec. Jeho nervový systém přepne do ztráty kontroly. Reaktivní pes je emočně přetížen, nevnímá psovoda, nereaguje na žádné podněty. V takové chvíli třeba i (marný) pokus o uklidnění dotekem může vnímat automaticky jako útok a ožene se po pánově ruce.
Není nevychovaný
Okolí často vnímá majitele takového psa jako neschopného. A věřte mi, každý majitel takového psa si tak připadá. Všichni rádoby zkušení pejskaři mají plnou pusu řečí o zanedbané socializaci a o tom, že takovým lidem pes do ruky nepatří, že psovi je potřeba se věnovat, že si nemáte pořizovat psa, když ho neumíte vychovat atp.
Jenže to, co nevidí, jsou stovky (a tisíce) hodin práce na sobě i na psovi, často v součtu až desetitisíce investované do cvičáků a nejrůznějších poradců, a jen maličké, ne příliš uspokojivé, krůčky kupředu.
Pro vás pět vteřin. Pro nás měsíce práce.
Nikdo totiž nevidí celý ten náročný tréninkový proces, jehož podstatnou součástí je (mimo jiné) i tzv. desenzitizace – postupné zvykání na to, co v psovi spouští poplach. Jenže to neznamená postavit ho doprostřed deseti psů a čekat, až si zvykne. Začíná se v takové vzdálenosti, ve které si dalšího psa sice všimne, ale pořád dokáže vnímat svého člověka a zvládnout situaci bez „výbuchu“. Teprve když ji zvládá opakovaně, dá se vzdálenost pomalu zmenšovat. Někdy o metry, jindy o centimetry.
A pak přijde někdo, kdo nechá svého psa běžet rovnou k vám: „On je hodnej! On mu nic neudělá!“ A jako lusknutím prstů vymaže vaši několikaměsíční práci a můžete začít znovu…
Kdo nezažil, nepochopí
Život s reaktivním psem je řehole. Spousta z nás, kteří tohle mají doma, nechodí se psem mezi lidi. Vyhýbáme se místům, kde bychom někoho mohli potkat. Venčit chodíme v noci, kdy výrazně klesá pravděpodobnost, že někoho potkáme. Chodíme mimo turistické trasy, vyhledáváme turisticky neatraktivní místa. Je-li na zahrádce u hospůdky jiný pes, pivo si nedáme a bereme to obloukem.
Celý svůj život začneme plánovat podle pravděpodobnosti setkání s jiným psem. – To v případě, že už jsme to vzdali. Sem patřím i já. Vzdala jsem to přibližně po čtyřech letech. Poté, co jsme spolu (má fena a já) prošly několik cvičáků, kde mi nikdo nedokázal kloudně poradit. Nejsem na to hrdá, ale přineslo mi to klid. Už nebojuji. Přijala jsem to a přizpůsobila se.
Ty, kteří to nevzdali, můžete vídat. Poznáte je, stačí být pozorní. Jsou to ti, co se zastaví daleko od vás a snaží se získat a udržet pozornost svého psa na sobě. V dostatečné vzdálenosti – ve vzdálenosti, kterou nervová soustava jejich psa ještě zvládá. Držím jim palce.
Proč zrovna já?
Mezi časté příčiny reaktivního chování u psů patří genetika. Příčinou může být i špatná (nikoliv jen nedostatečná) socializace ve štěněcím věku. Ale také strach, úzkost, dokonce i špatný zdravotní stav psa mohou vést k projevům reaktivity.
Také některá plemena obecně mají větší sklony k reaktivnímu chování (svoji roli může sehrát například silný lovecký pud spojený se silnou koncentrací na zvěř).
Většinou ale nepřijdete na to, proč ZROVNA VY jste dostali ZROVNA TOHLE.
Zabít to nemůžeš, musíš to milovat
Instruktorka na cvičáku mi kdysi řekla: „Obdivuju Vás, že jste to s ní ještě nevzdala.“
Chtěla jsem to vzdát, věřte mi. Měla jsem tehdy doma dvě malé děti. Hledat si dostatek času na „reaktivního blázna“ nebylo vůbec snadné. Ale je to přece moje psina. Má čtyři nohy, vrtí ocasem, miluje frisbee a hlídá nám dům. Velmi dobře hlídá dům.
Nemůžeš to zabít. Musíš to milovat.
A já to miluju - už víc než deset let.
Zdroje:
