Článek
Velká část řidičů si myslí, že zrovna oni jsou tím nejlepším řidičem pod sluncem. Zatímco ostatní, slovy klasika Járy Cimrmana, „to je samý debil – blbeček, debil – blbeček…“
Je to zajímavý úkaz. Myslím, že neexistuje žádné jiné pole lidské činnosti, kde by koncentrace blbců byla vyšší. Ruku na srdce – kdo z nás ještě nikdy neřekl o někom, kdo mu zrovna vystřihl ukázkovou myšku před kapotu, že je to debil?
Věřte nebo ne, pokud už nějaký čas řídíte, je statisticky nemožné, abyste debil nebyli i vy sami.
Čísla mluví proti
Rozdělení IQ v populaci, zachycené v grafu, vypadá jako takový zvoneček. Nejvíc je průměrně inteligentních (IQ 90 – 110), což je přibližně 70 % obyvatel. 13 % tvoří lidé s nízkým IQ, stejné procento jsou lidé s vysokým IQ. Lidé s velmi či extrémně nízkým IQ tvoří 2 %, stejně tak lidé s velmi vysokým či extrémně vysokým IQ.
Pokud chcete být řidičem, musíte prokázat nějaké schopnosti. Musíte být schopni učinit rychlá rozhodnutí, provádět více úkolů současně (sledovat silnici, ovládat vozidlo a zároveň reagovat na značky a podněty v okolí). Musíte se naučit dopravní předpisy a složit patřičné zkoušky. Z logiky věci je tedy jasné, že osoby s výrazně nižším IQ většinou nemají dovednosti pro získání řidičského průkazu.
Pokud jde o čísla, mluví jasně. S hodně nízkým IQ řidičák nedostanete. Takže průměrné IQ mezi řidiči je zcela jistě vyšší než průměrné IQ v celé populaci – to je základní statistický výpočet. A přesto je na silnicích těch debilů tak nějak víc než jinde, že?
Jde o učebnicový rozpor mezi statistickým průměrem a empirickou realitou – tedy mezi tím, co vychází na papíře, a tím, co potkáváme na silnici.
Nemá to řešení. Nebo snad ano?
Je to v našich rukách – jediný, kdo může snížit počet blbců na silnicích, jsme my sami. Až budeme mít zase příště plné plíce připravené k výkřiku a na jazyku slova o blbečcích, zkusme se na chvíli zastavit. Jen na malou chvíli. A připustit, že ten blbeček před námi je „jen člověk“.
To, jestli těch debilů a blbečků bude na silnicích víc nebo míň, záleží na tom, pro co se rozhodneme my – je to na každém z nás.
Ten slimák před námi může být příčinou našeho rozčilení. Ale taky to může být „jen člověk“. Možná jede domů z nemocnice, kde mu umírá manželka. Možná je to paní, kterou celý život vozil manžel – a když o něj přišla, musela po letech sednout za volant sama.
Mimochodem, průzkumy naznačují, že pacienti s depresí řídí defenzivněji: více předvídají, udržují větší odstupy, jejich jízda je plynulejší, včas zpomalují, jsou ochotní spíše „ustoupit“, i když mají přednost. Přitom příznaky úzkosti a depresí má přibližně pětina Čechů.
A ten blázen, co před námi bez varování prudce zabrzdil, aby na poslední chvíli odbočil? Může být důvodem, proč naše ruka vyletí ke klaksonu. Ale taky to může být „jen člověk“ s ADHD - jejich mozek prostě funguje tak, že někdy brzdí na poslední chvíli nebo odbočují méně plynule. Nedělají to schválně.
A ten debil, co dlouho vypadal, že vám dává přednost, a nakonec vám tam vjel? Může to být nezkušený řidič, který má „papíry“ krátce a ještě mu nejde rychlý rozjezd.
Empatie je největší bezpečnostní pás
Nerozčilujme se, nespílejme ostatním do blbců. Nadechněme se, vydechněme a buďme vděční, že jsme všichni projeli ten okamžik živí a zdraví.
Nemůžeme ovlivnit všechny ostatní řidiče, ale můžeme ovlivnit sami sebe. Když příště místo hněvu zkusíme jen na malou chvíli empatii a nadhled (no dobře - k tomu několik dechových cvičení), snížíme počet blbců na silnicích. Stačí si uvědomit, že ten blbec před námi je jen člověk – a hned bude na té silnici o jednoho blbce míň.
Možná spíš o dva – nadávat a troubit zbytečně totiž není o nic lepší než jet pomaleji, viďte?
Zdroje:
