Článek
První duben je nejen veselý apríl, ale také „magický“ den pro všechny, kdo platí daně. Je to první z termínů pro odevzdání daňového přiznání. Okamžik, kdy se ukazuje nespravedlnost daňového systému – zejména vůči zaměstnancům.
Pojďme tedy využít dnešní „magické datum“ a podívejme se na to v číslech.
O kom budeme mluvit
Zaměříme se na profese, kde jsou skutečné náklady minimální: IT experti, účetní, daňoví poradci, konzultanti, finanční poradci, právníci a další.
Pro OSVČ těchto profesí totiž zákon umožňuje uplatnit výdaje paušálem ve výši 60 % z příjmů (maximálně však 1,2 milionu Kč). To znamená, že při výdělku 1 milion korun tak OSVČ automaticky vykáže výdaje ve výši 600 tisíc korun. Tyto výdaje nejen že OSVČ nemusí prokazovat - dokonce jí vůbec nemusely vzniknout.
OSVČ mají možnost uplatnit si proti svým příjmům výdaje, aniž by jim tyto výdaje vůbec vznikly. Případně za určitých okolností využít režim tzv. paušální daně. Zaměstnanci žádnou takovou možnost nemají - zdaní všechno.
Výsledkem je značná disproporce mezi OSVČ a zaměstnanci téže profese, pokud jde o zdanění příjmů a odvody do státní kasy.
Praktický příklad – krok za krokem
Uvažujme tři profesionály, jejichž loňský roční příjem (tedy za rok 2025) činil 1 milion Kč:
- zaměstnanec,
- OSVČ s výdajovým paušálem 60 %,
- OSVČ v režimu paušální daně.
Aby vše bylo přehledné pro srovnání, uvažujme, že všichni vykonávají stejnou činnost, všichni mají denně stejnou cestu ke klientům či do práce a každý z nich má jedno dítě. „Startovní podmínky“ jsou tedy srovnatelné.
Jak je na tom zaměstnanec versus OSVČ
Čisté příjmy našich profesionálů, po odvodu daně, sociálního a zdravotního pojištění, byly za rok 2025 následující:
Graf č. 1: Čistý příjem
Z grafu je patrné, že OSVČ zůstává z příjmu více než zaměstnanci. V našem případě to dělá více než sto tisíc korun. Zaměstnanci totiž zaplatí vyšší částku na zdravotní a sociální pojištění a především na dani z příjmů - odvod daně ukazuje následující graf:
Graf č. 2: Celkový odvod daně z příjmu
Obhajoba OSVČ: Takhle je to přeci v pořádku
Ze svého okolí i z nejrůznějších diskuzí na internetu často vnímám obhajobu živnostníků, že takto je to přeci v pořádku: oni přeci nemají dovolenou, nesou rizika, musí si zařídit všechno sami – sehnat zakázky, řešit inkasa pohledávek a další.
Pojďme se na chvíli podívat, jak moc jsou tyto námitky oprávněné.
Zaměstnanci mají dovolenou, OSVČ ne
Ano, zaměstnanci dovolenou mají. Je dobré si ale uvědomit, že jim ji zaměstnavatel nezaplatí jen proto, že je má rád. Svojí prací museli ve zbývající části roku zaměstnavateli odvést dostatečné množství práce, aby zaměstnavatel na zaplacení jejich volna vydělal.
Samotná existence dovolené proto není argumentem, který by vysvětloval rozdíly v odvodech. Bude-li OSVČ postupovat obdobně a vytvoří si odpovídající rezervu, dovolenou může mít také.
Zaměstnanci nenesou žádné riziko – třeba že budou bez práce, OSVČ ano
Nenesou. Ale opět, tím to nekončí, je potřeba vidět dál: Zaměstnavatel samozřejmě počítá s tím, že musí vytvořit rezervu pro případy, že nezíská zakázky. Protože ví, že zaměstnancům přesto bude muset platit mzdy (má nasmlouvané pracovní úvazky a ze dne na den se jich nezbaví).
Zaměstnavatel proto musí dlouhodobě počítat s rezervami pro období výpadku zakázek. Tyto rezervy nevznikají samy o sobě – jsou výsledkem práce zaměstnanců, kteří musejí dlouhodobě vytvářet dostatečný výkon.
Jinými slovy, i tato „jistota“ je zaměstnanci fakticky odpracována. Pokud OSVČ postupuje stejně a vytváří si vlastní rezervy, dokáže rizika výrazně zmírnit.
Zaměstnanci se o nic nemusí starat, OSVČ si všeho musí zařídit sám
Zaměstnanec neshání zakázky, nechodí na úřady, nevymáhá pohledávky, nemusí si platit účetní, řešit skladové hospodářství a kdoví co ještě.
Nemusí.
Je však důležité si uvědomit, že ani u zaměstnanců tyto činnosti nevznikají „zadarmo“.
Zaměstnavatel je buď vykonává prostřednictvím vlastních zaměstnanců, nebo si na ně najímá externí odborníky – a v obou případech jsou hrazeny z hodnoty vytvořené zaměstnanci.
Zaměstnanci musí vyprodukovat takové množství práce, aby vydělali na účetní, právníky, sekretářku, daňové poradce, skladníky a prostě všechny, kterým je potřeba zaplatit, aby podnik běžel, žil a přežil.
Z tohoto pohledu nejsou zaměstnanec a OSVČ v otázce „starání se o chod práce“ v zásadně odlišném postavení – rozdíl spočívá spíše v organizaci práce než v její skutečné ekonomické zátěži.
Živnostenské paušály nerušme - dělejme je ale s rozumem
Paušální daň i výdajové paušály jsou skvělým nástrojem. Šetří administrativní zátěž – živnostníků i úředníků. Tomuto počinu dlouhodobě tleskám a volám po jejich ochraně.
Není však fér, aby některé profese měly „daňový ráj“ díky nízkým nákladům a vysokým paušálům či paušální dani - oba tyto nástroje jsou navázány pouze na výši příjmu, bez ohledu na realitu výdajů.
Chraňme naše živnostníky. Podporujme je. Ale dělejme to férově k ostatním a s rozumem k veřejným rozpočtům. Naším společným cílem by přeci měla být rovnováha mezi podporou živnostníků a odpovědností za společný systém.
Pokud Vás téma zaujalo, příští týden se spolu podíváme, kolik profesionálové z našeho příkladu přispějí do důchodového systému a do systému zdravotního pojištění.
Zdroje:
