Článek
V našem městě máme parkovací zóny. V zóně C (ta nejdále od centra) ve zpoplatněné době bez mobilního telefonu nezaparkujete. Tedy pokud nechcete riskovat pokutu.
Parkovací automat tam nenajdete. Funguje tu totiž „moderní řešení“: SMS, mobilní aplikace nebo online systém. Všechny tři možnosti ale předpokládají jedno jediné – že vlastníte mobilní telefon. Ideálně i přístup k internetu. Bez toho jste ze hry zvané „parkování na veřejném prostranství“ jednoduše vyřazeni.
Nemáš chytrý telefon? Nevlastníš bankovní účet? Pro systém jsi neúplný
Tatínkovi je 83 let. Má tlačítkový telefon. Internetové bankovnictví pro něj skončilo ve chvíli, kdy několikrát špatně zadal heslo. Řešení? Mobilní aplikace. Jenže narážíme na jednoduchý problém: žádný chytrý telefon nemá.
Chtěla jsem odeslat zásilku. Přepravce zvolil příjemce. I zjistila jsem, že bez aplikace – tedy bez chytrého telefonu – nelze. Nutno stáhnout, instalovat. A zaplatit? Jedině bezhotovostně.
Banky jdou ještě dál
Nedávno mi banka oznámila, že už mi nepošle plastovou kartu. Místo toho mi nabízí „moderní řešení“ – elektronickou kartu.
Nikdo se neptal, jestli ji chci. Prostě ji vytvořili. A hotovo. Jako by bylo samozřejmé, že každý člověk má chytrý telefon, chytré hodinky nebo aspoň chuť se neustále přizpůsobovat tomu, co si zrovna vymyslel systém.
Přemýšlím, jak nevyžádaný „dárek“ vrátit.
Ani stát nezaostává
Pak je tu stát. Kvůli psaní článků jsem si založila živnost. A stát mi k tomu zřídil datovou schránku. Od té chvíle mi tam posílá všechno. Už žádný dopis do schránky u dveří. Bránit se nelze.
Takže stát předpokládá, že mám počítač a internet. A pokud ne? Pak je to můj problém. Nastává fikce doručení.
A tím to pro živnostníky nekončí:
Přiznání? Už jen elektronicky.
Přehled pro správu sociálního zabezpečení ? Elektronicky.
Zdravotní pojišťovna? Zase elektronicky.
S tužkou a papírem (náklady do 10 korun) už neobstojíte.
Což o to, já počítač i internet mám - patří to tak nějak k tomu, co dělám. Ale stále existují profese, které lze vykonávat bez digitálních technologií. Díky státu a jeho datové schránce už ne.
Teď k jádru věci
Právo podnikat (zaručené Ústavou), ale i právo běžně fungovat ve společnosti (!) se postupně mění v podmíněnou účast. A podmínka je jednoduchá: Pokud chceš fungovat - pokud tu chceš s námi žít, musíš si nejdřív něco pořídit. Telefon. Počítač. Internet.
A nejen to. Musíš taky držet krok s tím, co se právě rozhodlo digitalizovat – musíš žít v digitálním světě, uměle vytvořeném světě, do kterého máš přístup jen tehdy, pokud „na to máš“. Peníze, hlavu, znalosti.
Digitalizace není problém. Problém je mizící alternativa
Na jedné straně rozumím tomu, že svět se posouvá. Že digitalizace může zjednodušovat věci a šetřit čas. Nejsem proti tomu.
Vadí mi ale něco jiného: kdo nevstoupí do digitálního světa, ten postupně ztrácí přístup ke světu běžnému. Účast na společnosti už není jen o tom, že jste tady. Je i o tom, jestli máte správné vybavení.
Z rovnosti se tak pomalu stává iluze.
Možná je čas přestat si říkat, že jde jen o technickou změnu. Nemění se jen technologie. Mění se podmínky, za kterých může člověk být plnohodnotným členem společnosti.
A ta změna probíhá tiše, bez politické debaty, bez veřejného rozhodnutí - jen postupným mizením jiných možností.
