Článek
„Jsi jediná, kdo říká, že mít děti je super, mami,“ řekl mi syn. Je mu sedmnáct. V jeho hlase bylo cítit rozhořčení. „Všichni říkají, že mít děti je otrava, spousta práce, starostí, peněz. Taky ztráta času – hlavně že pak už nemůžeš dělat, co dělat chceš. Máš prostě děti a skončil jsi.“
O tom to možná je. Žádná bytová krize, žádné malé byty, do kterých by se mladí s dětmi nevešli. Žádný strach ze selhání ve výchově. Žádný strach z nejistoty pokud jde o budoucnost. Žádné enviromentální argumenty nebo obavy, jak děti zamávají vztahem. Nerodí se proto, že mít děti znamená obětovat se. Máš prostě děti a skončil jsi.
Na tomhle se asi shodneme. Mladí i staří.
Mít děti je závazek. Je to finanční nálož. Zamává to se vším. Celý život vám to převrátí naruby. A je to práce minimálně na dvě dekády, nic si nebudeme malovat na růžovo. Stojí to spoustu ztraceného spánku, nepočítaně nervů a dovolenou si od toho nevezmete. A navíc hrozí, že se někdy kolem čtrnáctého roku téhle řehole – života plného kázně a odříkání - dozvíte, že jste úplně nemožná/nemožný a nemůže s vámi mezi lidi.
Chtít děti je sociálně podezřelé
Syn děti chce. Slýchá doma, že jedna z největších věcí (nikoliv jediná), kterou člověk může dokázat, je vychovat své děti v dobré lidi. Vést je k vnímavosti, ohleduplnosti i odvaze zastat se slabších. Ukázat jim svět, všechno dobré i zlé. Hovořit s nimi o tom. Přiznat své chyby. Být jim vzorem. Poskytnout jim zázemí vyrůst – a přerůst nás. A doufat, že co jsme nedokázali my, to možná dokážou oni. Je to velká věc - způsob, jak něco dobrého předat dál.
Mezi vrstevníky je ale za podivína. Učí se, aby se uživil. Má děvče a doufá ve společný život. A jednou by rád měl děti. Dává mu to smysl. Určitě není jediný, určitě v tom není sám. Ale připadá si tak.
Dokonalý život – život bez dětí
Být rodičem není hrdinství a není třeba rodiče vynášet do výšin. Rodičovství by mělo být přirozenou součástí života.
Naše společnost ale nad rodičovství postavila jiné cíle. Získat „papír“ nebo dva, získat skvělou práci, někam to dotáhnout. Vydělávat spoustu peněz, mít krásný dům s bazénem, věčně nové auto, být dokonale upravená, mít skvělou postavu, cestovat po světě – čím dráž, tím líp. Všechno vyfotit ze správného úhlu a sbírat lajky.
Starší generace byly zvyklé běžet v křeččím kolečku – práce, barák, děti, později i staří rodiče. Mladí se snažili všechno zvládnout, počítali každou korunu. Nikdo se neptal, jestli jim to vyhovuje - ani oni sami ne. A po letech společného života často skončili spíš jako provozní jednotky než jako partneři. Zdá se, že dnešní mladí to nekladou za vinu dospělým, kteří nezvládli své životy řídit lépe. Příčinu životní nespokojenosti vidí v dětech.
Rodičovství je maraton nesobeckosti
Mladí chtějí poznávat svět. Cestovat, objevovat, mít možnosti. Hýčkat se a stavět sami sebe na první místo. A není na tom nic špatného – generace 40+ by se od nich v tomhle možná mohla učit. Jenže dítě do toho modelu příliš nezapadá. Ukrajuje z vašich peněz, vyžaduje čas, energii, vzdání se kusu osobní svobody. A hlavně schopnost dát dlouhodobě někoho před sebe.
Děti dnes přestávají být pro mladé lidi symbolem dospělého a naplněného života. Stávají se symbolem omezení. A zdá se, že začíná být zvláštní, že je někdo vůbec chce.
