Článek
Prezident Pavel si vzal dovolenou.
Taky bych chtěla dovolenou.
Ne od práce.
Ne od dětí a rodiny.
Ne od starostí běžných dnů, které má pracující matka dvou puberťáků, dcera stárnoucích rodičů, žena se starým domem a hypotékou na krku.
Chci dovolenou od mediální masáže
Od zpráv, článků a nekonečného proudu politického chaosu, který na mě denně vyskakuje – často proti mé vůli – a vytváří křičící obraz, že všechno je špatně.
Chci si dát pauzu od úzkosti a beznaděje, která mě přepadá, když sleduji, co předvádějí naši politici.
Chci otevřít internet a číst o tom, že demografická křivka je sice neúprosná, ale že se s tím pracuje, plánuje, připravuje – systematicky, dlouhodobě, napříč všemi úrovněmi řízení této země. Že se problémy pojmenovávají včas a hledají se cesty, jak je zvládnout, než přerostou přes hlavu. Nám všem.
Místo toho cítím sevření: každá zpráva, každý titulek, každý klik je jen dalším krokem po povrchu. Dohadování se, kdo za co může, kdo komu šlápl na kačera, a soutěž, kdo bude vidět víc – možná proto, že když se lidé koukají „sem“, nemají chuť dívat se „tam“. Kolik věcí nám v posledních dnech uniká?
Chci pro jednou číst, že se věci daří
Chci si přečíst, že už všichni konečně pochopili, že kroky s dlouhodobými dopady nelze stavět na politickém ping-pongu.
Že se u nich hledá shoda napříč spektrem.
Protože jinak je tahle země „v zádeli“.
Chci si přečíst, že válečné hrozby, o kterých se mluví už docela dlouho, bere celá politická reprezentace vážně.
Že existují alespoň hrubé obrysy scénářů.
Že nebude nutné všechno vymýšlet za běhu.
Chci si přečíst, že školy mají jasné pokyny, co dělat v případě ohrožení.
Že mají jasný plán, jak se postarat o děti.
Jak chránit ty nejzranitelnější.
Místo toho sleduji tiskové konference, kde se řeší esemesková diplomacie, a videa o tom, jak vypadá Grónsko na mapě.
Chci věřit v silnou zemi
Toužím pro jednou vidět společné prohlášení politických špiček, že až půjde do tuhého, odloží své zákopové války, potlačí ega a potáhnou za jeden provaz.
Ti vlevo. Ti vpravo. I ti uprostřed.
Jasně.
Strach, šok, rozhořčení, skandály, kontroverze – to je to, co prodává.
Možná to s naší zemí není tak zlé.
Možná je to jen mediální obraz.
Možná někdo hlídá kvalitu potravin a řeší monopoly.
Možná všichni dobře vědí, co dělat, když se rozezní sirény.
Možná bych mohla být klidná.
Ale nejsem.
Chybí mi paní Drábová.
Stáváme se experty na přežívání absurdity
Víte, mám jednu oblíbenou rozhlasovou hru – Půlnoční pacient.
Zazní v ní myšlenka, že vytváření a udržování patologických jevů ve společnosti vede k jejímu rozkladu.
No, tak já rozložená jsem.
Je mi něco přes čtyřicet. Jsem vzdělaná, životem už trochu ošlehaná.
Člověk by řekl, že lidé jako já by měli být těmi, kdo věci posouvají. Kdo to nevzdávají.
Tím spíš, když vidí souvislosti.
A vědí, že polevit znamená dát prostor zlu.
Místo toho se stávám expertem na přežívání absurdity. A nejsem v tom sama – je to všudypřítomný sport, který provozuje celá země.
Je cesta odstřihnout se?
Vypnout rádio cestou do práce?
Vyhýbat se zpravodajským webům, sociálním sítím, debatám s těmi, kteří zatím neodmítli to absurdní drama sledovat a žít jím?
Možná.
Možná mi pak bude líp.
A zlo si mne ruce.
Zdroje:
