Článek
Nejsem pedagog. Jsem rodič. Mám dva odrostlé puberťáky. A známky mám ráda. Všechny.
Známka je pro mě signál. Jednoduchý, srozumitelný. Říká mi, jestli dítě školní látku zvládá – nebo nezvládá. A někdy (naštěstí zřídka) je to i signál, že se děje něco, co si zaslouží mou pozornost.
Nosí jedničky nebo dvojky? Mám duši v peří. Přijde trojka nebo hůř? Svět se nezboří, není každý den posvícení. I já mám v práci slabší dny.
Ale když vidím „tróju“ nebo „čtýru“ na vysvědčení, vím, že nejde o nahodilý neúspěch. Vysvědčení odráží dlouhodobou práci dítěte. A to je chvíle, kdy je potřeba pátrat. Ne se rozčilovat.
Známky jsou dobré. I když jsou špatné.
Stačí se na ně dívat střízlivě. Nepovažovat je za nepřítele, ale za parťáka. Někdy nám řeknou víc než samotné dítě. I špatná známka může být přítel a pomocník.
Když se mi známka nepozdává, začínám u dítěte. Kritickou reflexí jeho znalostí. A buďme k sobě upřímní – kdo z nás dokáže hodnotit výkon vlastního dítěte úplně objektivně? Tohle bývá sakra práce. Někdy bude potřeba nejdřív to trošku prodýchat, možná začít s reflexí sebe sama (o-jo-joj!).
A když mám i potom pochybnosti o férovosti známky? Pak by měla přijít respektující komunikace s učitelem. Jak vypadají písemky? Je známka objektivní? Jak je dítě hodnoceno v jiných předmětech? Možná si „jen“ nesedli s učitelem. I to se stává.
Zhoršily se náhle všechny známky? Pátrám. Možná šikana? Nová „partička“? Drogy? První láska? Dítě se většinou nemění bez důvodu.
Moje děti mají za sebou dohromady už devatenáct školních let. A i když jsem si občas s některým učitelem lidsky nesedla (ano, i já si občas myslela o některých učitelích své – jsme všichni jen lidé), nikdy jsem se nesetkala s neochotou hledat řešení společně. V tandemu rodič–učitel. Za to všem našim učitelům patří velký dík.
I dítě se špatnými známkami je v pořádku
A přesně takhle je to potřeba říkat dětem. A hlavně rodičům. Horší známka neznamená, že dítě je špatné, hloupé, méněcenné nebo nepoužitelné. Znamená jen to, že něco neumí tak, jak by se očekávalo. A že je potřeba přidat – nebo hledat jinou cestu.
A když se dítě snaží a stejně mu to nejde? Ani to není katastrofa. Každé dítě má talent na něco jiného. Jen ho někdy chvíli hledáme.
A pokud vidím, že mu učení opravdu nejde, přes veškerou snahu – jeho i moji – je to jasný signál: musíme hledat oblast, kde může zažívat pocit „jsem dobrý, jsem v pořádku“. Protože to potřebuje každé dítě. A zaslouží si to.
O tom to celé je. Mluvit s dětmi. Ve škole i doma. Naslouchat. Hledat spolu řešení. Dítě musí cítit, že na ten „boj“ není samo. Že při něm máma a táta stojí, i když se zrovna nedaří. A že jsou na něj hrdí i kvůli jiným věcem než jsou školní výsledky.
Vysvědčení není hodnocení dítěte. Je to hodnocení zvládnutí školního učiva. - Nic víc, nic míň.
Některé děti nemají dáno zapamatovat si učivo. Jiné nemají logické myšlení. Některé nezvládnou rovně kotoul. No a co? Není spíš problém v tom, že neumíme myslet jinak než skrze známky?
Z kotoulu mám kouli. Ale doma, panečku, doma jsem zvládl pomoct tátovi postavit plot! Kdo ví, možná budu jednou stavař.
Z algebry brečím. Ale miluju přírodu a ve skautu vymýšlím hry pro mladší děti. Možná budu učitelka ve školce.
Známky mám totálně na prd, sotva prolízám. No a? Voní mi dědečkova dílna, často mu pomáhám a baví mě to. Udělal jsem krásnou budku pro ptáčky. A možná jednou budu vyrábět nábytek. Pěkně z masivu. Aby voněl a sloužil lidem dlouho.
Známky jsou důležité. Ale nepřikládejme jim větší význam, než je nutné.
Musíte mít dobré známky, když chcete v životě „něco dokázat“. Říká se to. Ale být dobrým člověkem, umět vyrobit pevný stůl, zapojit topení, starat se o malé děti nebo ostříhat vlasy tak, aby se někdo cítil dobře – to snad není „něco“?
Musíte mít dobré známky, když to chcete v životě „někam dotáhnout“. Jedno staré české přísloví ale říká, že nejdál dojdeš s poctivostí. Ne s jedničkami. Být poctivým truhlářem – hrdým na svou práci, topenářem, učitelkou v mateřské školce nebo kadeřnicí, to je přece věc!
Hodnota našich dětí přeci není definována jejich známkami ani školním prospěchem. Učme je, aby svoji hodnotu nacházely v sobě. – A to je možná kámen úrazu: umíme to my sami? Protože kdybychom to uměli, opravdu by nám ty špatné známky tolik vadily?
Umíme dětem ukázat, že jejich hodnota není v číslech na papíru, ale v nich samotných? A pokud ne – začněme s tím u sebe.
Zdroje:
