Článek
Když se mluví o střídavé péči, všichni myslíme na děti. Všichni litujeme drobné človíčky, kteří ztrácejí své doma, putujíce v tom či jiném intervalu mezi mámou a tátou. Řeší se škola, kamarádi, kroužky. Řeší se stabilita prostředí, sladění výchovného přístupu obou rodičů, aby v tom děti neměly hokej.
Nechci snižovat vážnost tématu. Byť rozvedená, stále si trvám na tom, že šťastná a úplná rodina je pro děti to nejlepší zázemí, jaké jim můžeme dopřát. Tyto řádky tedy nejsou oslavou rozvodů či střídavé péče. Jen mají otevřít téma, o kterém se nemluví: co přináší „střídavka“ matkám. A hlavně přichází s otázkou – proč to přináší právě „střídavka“.
Tichá realita
V okamžiku, kdy poprvé vypravíme děti k tatínkovi, je pohled na prázdné dětské postýlky trýznivě bolestný. Ukápne nejedna slza a dostaví se nevyvratitelná jistota, že tohle přeci nemůžeme zvládnout.
Ale časem, až se z toho otřepeme a smíříme se s tím, že děti tu tatínkovu péči přežijí, zjistíme jednu neuvěřitelnou věc: střídavá péče ženám přináší svobodu.
Ano, čtete správně, svobodu!
Konec běhu v kolečku pro křečky
Po letech, kdy jsme fungovaly v režimu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, máme dvacet šest týdnů v roce volno! (Tedy pokud jedeme ve střídavce s tátou půl na půl.)
Dvacet šest týdnů – přibližně 130 pracovních rán, kdy nemusíme tlačit snídani do dětí, děti tlačit do oblečení a sebe tlačit k rozdýchávání stresu.
Je to 130 pracovních odpolední, kdy si v klidu dokončíme práci v kanceláři a pak se třeba projdeme parkem. Nedobíháme do školky s šanonem v podpaží „na večer“ a vyplazeným jazykem, protože školka zavírá ve čtyři.
Na úřady si jdeme vyřídit věci jako člověk, ne jako uhnaná matka se dvěma malými tvory s dosud nevyvinutým smyslem pro čekání.
Můžeme zajít ke kadeřníkovi, jít si zaplavat nebo na kávu s kamarádkou – aniž bychom se musely obhajovat a doprošovat se jejich tatínka, aby se o (své vlastní!) děti postaral.
A když po práci přijdeme domů, nečeká nás druhá směna – žádné úkoly s prvorozeným, žádné s druhorozeným. Žádné hledání listí po tmě v parku, žádné řešení, co dětem či muži připravit k večeři, žádné nekonečné připomínání nevyčištěných zubů.
Pěkně v klidu si uvaříme kafe, přečteme knížku, opečujeme rostlinky, pustíme si film, cvičíme, pleteme, malujeme, studujeme – nebo píšeme na medium.cz. Jsme svobodné. Máme svůj život.
Vlastně je to úleva. Jen se to nesmí říkat.
Sečteno, podtrženo, střídavá péče je pro ženu osvobozující. Ale zkuste si to někde říct! Možná šeptem mezi kamarádkami.
Správná matka přeci nepotřebuje odpočinek – už vůbec ne od svých vlastních dětí. Když už má jednou děti, musí se jim obětovat. A když to tak necítí – buď děti nemiluje, nebo je (přinejmenším) divná.
Někdy je to ale těžké i pro ženy samotné. Očekávaly jsme bolest a trápení. Místo toho přišla úleva. Cítíme pocit viny, že je nám dobře i ve chvílích bez dětí. Nedokážeme si v hlavě srovnat, že být „oukej“ pár dnů bez nich (nebo se na to dokonce těšit!) neznamená nemilovat je nebo milovat je míň. Že díky tomu nejsme špatné mámy.
Šťastná máma – šťastné dítě
Velmi rychle pochopíme, že nám střídavá péče přinesla neočekávaný dar: prostor odpočinout si, nabrat síly, zařídit si v klidu své věci, abychom v čase, který trávíme s dětmi, nehonily za nepodstatnými věcmi. Všechno dáme stranou a užíváme si ten čas s nimi naplno. Držíme s nimi krok, poznáváme jejich svět, žijeme s nimi – ne jen vedle nich.
Bolest nad prázdnými postýlkami nezmizí. Nikdy si na to úplně nezvykneme. Ale když jsou naše děti s námi, jsme tu pro ně takové, jaké nás potřebují - odpočaté, spokojené, klidné.
Proč matky získávají svůj prostor až ve chvíli rozpadu rodiny?
Když přestaneme předstírat, že střídavá péče je výhradně příběh ztráty, můžeme vidět i jiné pravdy, které se s ní pojí. A pak se můžeme ptát: Proč matky získávají vlastní prostor až po rozpadu rodiny? Proč nemůže být samozřejmou součástí každého manželství či partnerství? Proč muži často přebírají svůj podíl péče až tehdy, když ženy nejsou po ruce? Možná tím porozumíme tomu, jak můžeme zachovat šťastné domovy pro děti a radostné rodičovství i uvnitř manželství či partnerství.
Poznámka autorky: Těm mým už je čtrnáct a sedmnáct. Dívám se na prázdné postýlky, stříhám metr a nemohu se dočkat – už jen 3 dny a zase budu s nimi. :)
