Článek
Když se staráte o blízkého člověka s těžkým handicapem, začnete si všímat profesí, které většina lidí míjí bez povšimnutí. Pro nás jsou to posádky zdravotnické dopravní služby - muži, kteří k nám přijíždějí v bílých vozech, aby mamince pomohli z domu do ordinace a zpět. A já k nim vzhlížím.
Nejsou to záchranáři – nevyjíždí k akutním zásahům či nehodám. Starají se o plánované převozy pacientů – imobilních, dialyzovaných, po operacích a další. Vozí je z domova či ze zařízení sociální péče na vyšetření, kontroly, různé zdravotnické zákroky. Převážejí pacienty mezi zařízeními a navracejí je zpátky domů.
Převážejí všechny, kteří se k lékaři nemohou dopravit „po svých“ jako ostatní pacienti. O potřebnosti převozu rozhoduje lékař podle aktuálního zdravotního stavu pacienta.
Základní výbava: svaly, trpělivost, empatie
Denně zvládají převozy bezpočtu pacientů, často těžkých a imobilních – což je velká fyzická zátěž. Není-li k dispozici výtah, musí pacienta odnést na nosítkách po schodech klidně i několik poschodí.
Musí zvládnout techniky bezpečného zvedání a manipulace nejen s pacientem, ale i s nosítky. Vypořádat se také s omezeným prostorem pro manipulaci, dbát na bezpečnost pacienta i svou a zároveň být komunikativní, trpěliví, empatičtí – a oni jsou.
A k tomu všemu musejí zvládat „papíry“. Protože pacient má na převoz žádanku od lékaře – a ta musí být vyplněna správně, údaje musí být úplné, aby pojišťovna cestu proplatila - jejich práce je financována zejména právě zdravotními pojišťovnami. Nic nesmí chybět.
Malé okamžiky, které mění den
Málokdy se usmívají. Mají toho hodně a někdy jsou unavení. Ale vždy zůstávají vlídní a ohleduplní. Někdy se podaří, že přijedou vysloveně v dobrém rozmaru, a to je pro pacienta výhra.
Dodnes s maminkou rády vzpomínáme, jak ji jeden z pánů zvedl do náruče, když ji přesazoval z postele do nosítek, ale neposadil ji hned – chvíli ji podržel v náruči a s úsměvem povídá: „To jsme vysoko, paní, co?“ Nedovedete si představit, jaké oživení dnů taková chvilka „klučičího veselého humoru“ znamená pro osmdesátiletou dámu na vozíku.
Těžká práce bez společenské prestiže
Že je to fyzicky náročná práce, to jsem zmínila – ale tím to zdaleka nekončí. Je to taky stres (stihnout převozy všech pacientů na konkrétní časy) a každodenní kontakt s lidským utrpením a těžkými diagnózami. Vzhledem k náročnosti je to málo placená profese a díky její „neviditelnosti“ se jim nedostává ani společenské prestiže.
Přitom jsou na ně odkázáni ti nejzranitelnější z nás – nemocní, handicapovaní a často staří lidé. Když sledujete jejich práci, dojde vám, že nejsou jen „dopravou“. Jsou oporou. Pomáhají - a nežádají dík.
A když s nimi jezdíte déle, opakovaně, začnete k nim vzhlížet. Obdivovat je.
Můj velký dík
Vyznávám svou lidskou vděčnost a obdiv každému muži – členu posádky zdravotnické dopravy, laskavému, trpělivému silákovi, který pomáhá mamince a mně (a jiným pacientům a jejich rodinám) překonávat nepřízně osudu s důstojností. Jste nám oporou v situacích, ve kterých bychom si sami poradili jen stěží.
Díky vám, pánové!
