Článek
Vyskočil na mě titulek: „Slib platí. Odvody živnostníkům zvedat nebudeme, hlásí Schillerová“. Nahlížím do textu článku a vidím, že rodící se spolupráce ANO, SPD a Motoristů zřejmě přesně k tomuto povede, nikdo nechce odvody živnostníkům zvyšovat. (Článek si můžete přečíst zde.)
Na první pohled to zní jako dobrá zpráva. Když se ale podíváme blíž, zjistíme, že za těmito slovy se skrývá téma, které so do veřejné debaty vrací už roky.
A tak si říkám, pojďme se podívat, o čem ta debata vlastně je.
Tři pánové, všichni stejně a každý jinak
Prozkoumejme spolu příklad tří pánů - zaměstnance, OSVČ a OSVČ s tzv. paušální daní. Říkejme jim třeba Franta, Pepa a Karel a mějme je rádi všechny stejně.
Každý z nich má jedno dítě, pracující manželku, všichni tři bydlí na předměstí většího města, hromadná doprava je nevalná, jezdí autem, mají to 20 kilometrů tam a 20 zpátky.
Každý z nich vydělá v roce 2025 jeden milion korun.
Každému z nich teď radostně spočítejme, kolik odvede na sociálním pojištění, na zdravotním pojištění a na dani. A kdo to napětí nevydržel, koukne do tabulky.
Tab. č. 1: Vypočtený čistý příjem
A je to tady, čísla mluví jasně. Někdo tušil, jiný ne a je třeba i maličko překvapen. Každopádně, Karlovi (OSVČ, paušální daň) v kapse zůstane o 115 tisíc víc než Frantovi (zaměstnanec).
Věci nikdy nejsou jednoduché
Jasně, můžeme se zamýšlet nad tím, co oba pánové dělají. Jestli třeba Karel nemá víc starostí, protože musí shánět zakázky, komunikovat s klienty, dělat cenové nabídky. Nebo jestli Karel nemá v souvislosti se svou prací nějaké výdaje, které musel zaplatit. Na tohle je potřeba stále myslet, o tom žádná. A podíváme se na to podrobněji.
Abychom všichni viděli, oč tu běží, na chvíli si představme, že všichni dělají úplně to samé. Řekněme že jsou účetními, kterým klienti vozí své doklady. Nebo jsou to ajťáci. Jak ta jejich práce asi vypadá? Jak vypadají náklady, které naši pánové mají?
Franta
Franta je zaměstnanec. Každé ráno vstane, nasnídá se a vyrazí do práce. Každý den ráno tam a večer zpátky. Spočítáme mu pohonné hmoty a opotřebení vozidla (jako příspěvek na nákup nového, až mu stávající doslouží) a jsme téměř na 80 tisících ročně. Ostatní vybavení pro jeho práci mu zajistí zaměstnavatel. Což je super. Pokud jde o práci, má stále co dělat, většinou je té práce spíš víc.
Frantovy skutečné náklady jsou tedy 80 tisíc a z daní si je neodečte – jako zaměstnanec tu možnost nemá.
Pepa
Pepa je pilný živnostník, žádný zahálka. Takže taky každé ráno vstane. I on se nasnídá, ale nikam nejede. Kancelář má totiž doma. Potřebuje tedy ten stůl, židli, počítač, zřejmě nějaký placený software. Stůl mu vydrží 10 let, židle i počítač… řekněme 3 roky. Čtyřikrát do měsíce musí kvůli svým klientům do města na úřad nebo do podniku klienta. Pohonné hmoty a opotřebení i s parkovným udělá za rok 24 tisíc.
Když se to vše rozpočítá, vychází roční náklady asi na 49 tisíc. Pokud jde o práci, je šikovný stejně jako Franta a o zakázky nemá nouzi.
Pepovy skutečné náklady jsou tedy 49 tisíc. A tady se začíná lámat chleba. Pro účely daní si jich může vykázat více jak dvanáctinásobek (600 tisíc). Tož dobré, ne?
Karel
Na Karla nechceme zapomenout. Pokud jde o Karla, je to vlastně takový druhý Pepa. Ale protože má fištróna, přihlásil se do režimu paušální daně. Tak se mu to bude všechno počítat maličko jinak než Pepovi.
A jak na tom tedy pánové jsou, když zohledníme jejich skutečné náklady?
Karlovi (OSVČ, paušální daň) najednou zůstane ne o 115 tisíc, ale dokonce o 146 tisíc víc než Frantovi (zaměstnanec).*
Tab. č. 2: Skutečný čistý příjem
A co stát?
A pokud jde o to, co dostane stát (rozumějme stát, kraj, obec a zdravotní pojišťovny), tak k tomu, co odvede Franta, musíme připočítat ještě to, co odvede jeho zaměstnavatel. Z Frantova milionu tak stát dostane skoro 560 tisíc, od Pepy nebo Karla jen něco málo přes 100 tisíc.
Tab. č. 3: Celkový příjem „státu“
A tohle je to, o čem ta celá debata je.
Obr. č. 1: Odvody Franty, Pepy a Karla. Všichni vydělali 1 mil. Kč.
Koukněme na to z druhého konce
Když to celé obrátíme – malé odvody OSVČ (sociální, zdravotní a daň) znamenají:
- malý příjem do důchodového systému,
- malý příjem do systému veřejného zdravotního pojištění,
- malý příjem do rozpočtu obcí, krajů a do státního rozpočtu (právě sem putují daně z příjmů),
- malý vyměřovací základ pro důchod, tj. malý důchod, který v případě, že si OSVČ nevytvořila během produktivního věku dostatečné rezervy, zřejmě povede k zátěži veřejných financí v budoucnu – bude nutno doplňovat důchod jiným způsobem, zřejmě vhodnou sociální dávkou.
Hon na živnostníky by se z toho ale stát neměl
Tohle jsou čísla. Fakta. A je potřeba o nich nejdříve chvíli přemýšlet.
Určitě by se z toho neměl stát hon na živnostníky - ruku na srdce, hezká řádka z nich obětovala hodně pro to, aby mohli dělat svou práci. A aby ji dělali dobře. Přes den pracují a po nocích vyřizují papíry a studují, jak vyhovět všem požadavkům úřadů. Počínaje živnostenským, statistickým konče.
Musejí se vyrovnávat s požadavky zákazníků, s proměnou trhu, nespolehlivými dodavateli, neplatícími zákazníky a … bylo by toho ještě hodně.
Nepochybně si zaslouží podporu, aby se z toho všeho nezbláznili. Ideálně třeba tím, že se jim pravidla pro jejich podnikání zpřehlední. A že se nebudou měnit za pochodu. Ale to je zase jiná debata.
Použijme selský rozum
Ale jsou tu i ti, kteří ze stávajícího nastavení podmínek - pokud jde o sociální pojištění, zdravotní pojištění a daň - profitují tak nějak… víc než by se zdálo být rozumné.
Obecně se přeci daní zisky. A jestli mají Pepa i Franta příjmy po odečtení výdajů plus mínus 840 tisíc, jak se nám tak stalo, že daň platí ani ne z poloviny (v případě paušální daně se snad ani o platbě daně hovořit nedá) a sociální a zdravotní pojištění dokonce přibližně ze čtvrtiny?
Hledání hrobu čtyřnohého přítele aneb kde je zakopaný pes
V zákonu o daních z příjmů.
Pokud se OSVČ rozhodne pro paušální daň, nikdo její skutečné náklady a její skutečný zisk neřeší. Zaplatí stanovenou částku a hotovo.
V podstatě stejně to funguje i v případě, že se OSVČ rozhodne místo skutečných výdajů uplatnit tzv. výdaje paušálem. To je skvělá možnost, kterou jí zákon nabízí - pokud provozuje (neřemeslné) živnostenské podnikání může uplatnit výdaje ve výši 60 % z příjmů. V našem příkladu tedy automaticky 600 tisíc korun. A je úplně jedno, jestli vůbec nějaké výdaje měla. Prostě 600 tisíc nemusí danit a hotovo. Tečka. Dvacet.
Jak z toho ven?
Obě varianty - paušální daň i možnost uplatnit výdaje paušálem - jsou bezesporu skvělé. Snižují administrativní zátěž. Na straně OSVČ i na straně státu a zdravotních pojišťoven. Zvolejme třikrát: Sláva, sláva, sláva! A tuto praxi si chraňme.
Ale buďme u toho rozumní a féroví. Když systém veřejných financí přestává být udržitelný, je třeba zaujmout pragmatický přístup.
Nevyzývám ke zrušení paušální daně. Nevyzývám ke zrušení paušálních výdajů. Hlasuji však pro jejich revizi - pro vhodnější odstupňování jejich výše s ohledem na předmět činnosti OSVČ a s ohledem na obvyklý objem výdajů, které se s každou takovou činností pojí.
Paušály v daních by měly přinášet administrativní úlevu, ne daňový ráj. Konec konců, pokud by se někomu zdálo, že je pro něj paušální daň nebo možnost uplatňovat výdaje paušálem nevýhodná, vždycky má prostor prokázat výdaje skutečné - a svoji daň i odvody si tak snížit.
Hledejme rovnováhu mezi podporou živnostníků a odpovědností za společný systém.
Zdroje:
