Článek
Přichází dny opatrné radosti, často následované už ne tak radostným zvracením. Jednoho dne poprvé zaregistrujete pohyb toho malého stvoření uvnitř vás a je vám jasné, že odteď jste už dva.
Časem si začnete připadat jako velryba na souši, už nosíte jen boty bez tkaniček a těšíte se, až TO vypudíte ven a budete moci zase normálně žít. Chyba lávky! Dokud TO bylo uvnitř, mohla jste se kdykoliv zvednout a kamkoliv jít. Ale teď?
Chce to taktiku
Když chcete zaběhnout na roh do pekárny pro chleba, musíte malý uzlíček vzít s sebou. Musíte ten výlet pečlivě naplánovat. Chce to promyšlenou strategii - ideálně aby to bylo hezky po kojení, spojené s procházkou a kvalitním spánkem (pochopitelně ne vaším). Všechno načasovat. Abyste dítě předtím přebalila. A hlavně nezapomněla vzít s sebou nic ze všech těch věciček, co potřebujete, abyste se o něj mohla postarat a vyřešit každou možnou situaci, která může mimo útočiště vašeho domova nastat.
Probdělé noci, vyčerpání, odcizení s partnerem. Obhajování, co že jste to celý den dělala, když je zjevné, že jste nedělala VŮBEC NIC.
Pryč jsou vaše koníčky. Kamarádky nebaví vaše věčně uřvané dítě. A vaše tolik milované pilates dvakrát týdně je totam. Díváte se na sebe do zrcadla, flek od mrkve na rameni, nemyté vlasy, kruhy pod očima.
Svět už nikdy nebude jako dřív!
Nebude, věřte mi. A jestli si myslíte, že až TO povyroste, bude to lepší, tak vám říkám: nebude. Nikdy to neskončí.
Když už si myslíte, že v tom konečně umíte chodit, stojíte najednou na vrcholu obrovského kopce, z něhož se směrem dolů vinou rozmanité trailové tratě.
Rozumíte, takové ty cestičky v terénu - kamení, štěrk, bláto, kořeny, šišky, ostré klopené zatáčky vytažené do výšky, hrboly - vše pečlivě lemované vzrostlými stromy, aby člověk měl aspoň do čeho narazit, když náhodou - více či méně úspěšně - zdolá všechny překážky, aniž by upadl na zem.
Dítě sice povyrostlo, ale zase ne dost, abyste ho tam pustila bez dozoru. Takže oprášíte kolo a jedete.
TO i jeho mladší brácha frčí z kopce a řítí se první zatáčkou, zatímco vy brzdíte a nechápete sama sebe, že jste souhlasila. Opatrně sjíždíte první prudší kopeček zakončený ostrou klopenou zatáčkou a v panice rozjímáte o tom, jak asi vypadají ostatní tratě, když toto je trať RODINNÁ.
Děti povzbuzují, „to zvládneš, mami!“, a protože chcete být v životě máma parťák, projíždíte s dojetím v oku (oni vám věří!), zato bez dechu (strach je „sviňa“), svoji první klopenku.
Vlastně tak úplně nevíte, jak se to stalo, ale stalo se to - jste „trailová máma“.
Smiřte se s tím, vykročte mimo komfortní zónu
Názvy tratí vás budou bavit. U vleku pod kopcem vám místní chlapík pomáhá s kolem. Spiklenecky se k vám nakloní a šeptne: „Doporučuju Růžovku nebo Mechovku.“ Je nad slunce jasnější, že na Zmiji vás nešacuje.
Od samého počátku chápete, že tratě jako Čipera, Vlaštovka (hádám, že je člověk víc ve vzduchu než na zemi), Korida či Rodeo nejsou nic pro mámy. Natož Dirtzilla či Drtikol. Taková Slunečná nebo Dechovka, to je v klidu. Dost v klidu vám přijde i ta Mechovka. Mech přeci evokuje pohodu, ladnost, klid, odpočinek…
O pár minut a pár set metrů dál už ale - v rozporu s očekáváním - se zoufalým smíchem křičíte na úplně cizího bikera míjejícího vás za křovím: „Tohle není trať pro maminky!“
A když poprvé zahlédnete na trati nápis „Brzdi!!!“, zatímco křečovitě svíráte řídítka a vykulenýma očima visíte na kamenech na trati, běží vám hlavou jediné: „A co, do prkenný ohrady, celou cestu dělám?!?“
Přijměte déšť, milujte bláto
Vůbec nejlepší ale je, když trošku prší. Na trati zůstanou jen skalní bikeři a celá ta kratochvíle dostává úplně nový rozměr! Pod kopcem hledíte na zablácené zadky a záda svých dětí (pravý biker nezaznamenal existenci blatníků) a jejich rozzářené tváře. A ruku na srdce – váš zadek a záda nevypadají o nic líp.
Jenže najednou je tu pulzující pocit svobody - bláto je přítomnost. Je to uvolnění, radost z prostého okamžiku. Je to odpojení se od normy.
Bláto je svoboda a život.
A trailová máma tohle ví.
Úplně jiný svět
Je to skvělý. Čert vem všechny ty chvíle, kdy jste se nevyspala, kdy jste s sebou všude vláčela jednu či dvě koule na noze (ty odvážnější z nás tři i více) a o samotě si nemohla dojít ani na záchod. Kdy jste se donekonečna pokoušela vyprat skvrny od mrkve, utírala zadky a znovu a znovu skládala zpátky do šuplíků věci, které TO vytahalo a vypadalo u toho jako Večerníček, když rozhazoval noviny.
Čert vem roky, kdy jste pila jen studený kafe a za chvíli samoty a klidu byste dala království.
Jste máma a už nikdy nebudete sama
Užívejte si každou chvíli, kdy vám vaše dítě pomáhá (znovu) objevovat svět. Chvíli, kdy se skloní blíž k trávě a vy díky němu spatříte „bloučka“, kolem kterého byste jinak prošla bez povšimnutí. Chvíli, kdy se blížíte k přechodu, natáhnete ruku a vaší dlaně se dotkne ta malá ručička. A milujte i chvíle, kdy stojíte na kopci a projíždíte svou první klopenkou, i když se vám to nejdřív tak úplně nezdálo.
Buďte vděčná za každý okamžik – a dovolte dětem vtáhnout vás do toho úplně jiného světa. Světa, který pro nás mámy tvoří naše děti.
