Článek
Jezdím hromadnou dopravou. Po letech. Auto onemocnělo a já byla vržena do náruče veřejné dopravy. A znovu jsem si vzpomněla na Šimka a Grossmanna a jejich větu: „Celou cestu stojím na jedné noze a ještě ne na své“.
Mimochodem, povídku Moje jízda tramvají, kde zazněla tato slova, nahráli u Supraphonu v roce 1970 – tolik se toho od té doby nezměnilo, viďte?
Nepřicházím však s kritikou hromadné dopravy. Přicházím s postřehem člověka, který poprvé vešel do místnosti a vidí věci, které ti, kteří tam jsou denně, už dávno přestali vnímat.
Kdo jsou cestující hromadné dopravy?
Řeknu to rovnou - výraznou většinu cestujících tvoří ženy. Další početnou skupinou jsou studenti, následovaní dětmi a důchodci. A muži? Muže (rozumějte muže „produktivního“ věku) cestujícího v hromadné dopravě lze s přehledem označit za ohrožený druh.
Ohromilo mě to - natolik, že jsem to dokonce za těch pár dnů, co jsem měla auto v servisu, začala počítat. Vychází mi to v autobuse průměrně asi na 10 % mužů (pana řidiče nepočítám).
Řekni, kde ti muži jsou…
K 1. 1. 2024 bylo v našem kraji 367 229 mužů ve věku 20 – 65 let. Celkový počet obyvatel v kraji ve věku obvyklých cestujících (řekněme 11 – 85 let) pak byl 1 061 275. Muži „produktivního věku“ tedy tvoří v naší krajské populaci potenciálních cestujících přibližně 35 %. A tak se při pohledu na cestující v autobuse ptám: kde jsou?
V autech.
Dnes jsem při čekání na zastávce cestou do práce začala sledovat i řidiče osobních automobilů směřujících k městu. Jen to potvrdilo moje dosavadní pozorování. Devět z deseti vozidel řídili muži, pouze jedno řídila žena.
Cosi shnilého je ve státě dánském
Nejsem zarytá feministka, byť přiznávám, mého tatínka považuji za skrytého feministu - a vyrůstat s ním jistě nemohlo zůstat bez následků. Přesto mě to trošku pobouřilo.
Vídáme statistiky mezd mužů a žen a díky nim víme, že průměrná mzda žen je dlouhodobě nižší než průměrná mzda mužů. To se odráží i na průměrném starobním důchodu žen – ženy mají nižší starobní důchody. Dlouhodobě se řeší tzv. gender pay gap – rozdíl ve výdělcích mužů a žen za stejnou (nebo srovnatelnou) práci. Řeší se, kdo vykonává domácí práce. Kdo pečuje o děti. Řeší se nízké zastoupení žen v politice, ve vedení firem. Nikdy jsme neměli žádnou prezidentku.
A k tomu ženy tráví hodiny ve veřejné dopravě - zatímco muži si užívají pohodlí svých aut.
V tabulkách může být rovnost měřená. Ve vozech hromadné dopravy je rovnost vidět.
Přemýšlím nad důvody.
Bojí se snad ženy řídit? Zdá se, že ne. Podle zprávy Centra dopravního výzkumu z roku 2020 tvořily v roce 2010 ženy 42 % všech řidičů, procento žen mezi řidiči navíc setrvale roste. Tedy bych měla ráno na silnicích napočítat z deseti aut nejméně čtyři řidičky, ne pouze jednu.
Zdá se, že ženy obecně nemají přístup k automobilům. Z výzkumů vyplynulo, že pokud je v domácnosti pouze jedno osobní vozidlo, je to téměř vždy muž, kdo toto vozidlo využívá. Jak je to možné?
Je to snad tím, že ženy zastávají pracovní pozice, které nejsou spojeny s možností parkování, a tak dobrovolně volí hromadnou dopravu? Nebo snad tím, že muž řekne „jezdím já“ a ženy za klid v domácnosti zaplatí menším pohodlím? Možná je za tím očekávání společnosti, kterému se ženy přizpůsobily, aniž to postřehly. A možná to „společné hospodaření“ v domácnostech není až tak společné.
Je tu také skutečnost, že jsou to právě muži, kdo zastává pozice s benefitem ve formě firemního vozidla k osobnímu užití. I to hraje, pokud jde o přístup žen k automobilům, nepochybně roli.
Veřejná doprava jako barometr rovnosti mezi muži a ženami
Říkáme, že jsme si rovni. Už 105 let mohou ženy na našem území volit. Mohou pracovat, vlastnit, řídit, stát se ředitelkou nebo ministryní. A přesto cestou do práce nesedí v pohodlí auta – sedí s dalšími ženami v autobuse.
Rovnost není jen to, co je napsané v zákonech. Rovnost je to, co je vidět v běžném dni. Rovnost je i o tom, kdo stojí vedle nás u madla ve špičce.
Zdroje:
