Článek
Władysław Szpilman se narodil 5. prosince 1911 ve městě Sosnowiec v jižním Polsku. Jeho rodina byla židovského původu a patřila ke střední třídě. Otec Samuel pracoval jako úředník a matka Esthera se starala o domácnost. V domácnosti panovala láska k hudbě a kultuře. Děti se učily hrát na nástroje, četly knihy a vyrůstaly v prostředí, které podporovalo vzdělání.
Władysław měl čtyři sourozence – dvě sestry a dva bratry. Byl mezi nimi silný vztah, rodina byla soudržná a jeden druhého podporovali. Už jako malý chlapec projevil Władysław neobyčejný talent pro hru na klavír. Rodiče jeho talent rozpoznali a podporovali ho v hudebním vzdělání.
V roce 1923 se rodina přestěhovala do Varšavy, aby měl lepší možnosti studia. Tam mladý Szpilman nastoupil na Hudební akademii a brzy se stal jedním z jejích nejlepších studentů. Jeho talent ho pak zavedl i do Berlína, kde studoval u slavných profesorů Artura Schnabla a Leonida Kreutzera. Získal nejen brilantní techniku, ale i hluboký cit pro interpretaci. Jeho láskou se stala hudba Fryderyka Chopina.
Když se vrátil do Polska, stal se známým pianistou, skladatelem a spolupracoval s Polským rozhlasem. Zdálo se, že jeho kariéra bude plná úspěchů.
Válka začíná
První září 1939 změnilo všechno. Szpilman seděl u klavíru v rozhlasovém studiu a hrál Chopinův nokturn, když náhle bomby přerušily vysílání. Německo napadlo Polsko a začala válka.
Nacisté brzy zavedli protižidovská opatření. Władysław i jeho rodina byli označeni Davidovou hvězdou, nesměli svobodně cestovat ani pracovat. V roce 1940 byli donuceni přestěhovat se do varšavského ghetta.
Život v ghettu
Ghetto bylo přeplněné a panovaly tam katastrofální podmínky – hlad, nemoci a beznaděj. Přesto i tam lidé hledali způsoby, jak přežít a udržet si důstojnost. Szpilman pokračoval v hraní – vystupoval v kavárnách ghetta, kde se scházeli umělci a obyvatelé, aby alespoň na chvíli zapomněli na hrůzy kolem sebe. Hudba byla útěchou i posledním zábleskem normálního života.
Rodina se držela pohromadě, ale jejich naděje slábla.
Deportace a ztráta
V létě 1942 začala likvidace ghetta. Každý den byly tisíce lidí hnány na Umschlagplatz – shromaždiště, odkud odjížděly vlaky smrti do vyhlazovacího tábora Treblinka.
Jednoho dne byla i celá rodina Szpilmanových seřazena a připravena k deportaci. Władysław stál bok po boku se svými rodiči a sourozenci. V poslední chvíli ho ale vytáhl ze zástupu jeden známý z židovské policie, který věděl o jeho talentu. Díky této náhodě Szpilman unikl transportu. Jeho rodina však byla odvezena do Treblinky, kde zahynula.
Od té chvíle zůstal zcela sám.
Samota a skrývání
Po útěku z ghetta se Szpilman skrýval na „árijské“ straně města. Pomáhali mu přátelé i neznámí lidé, kteří mu poskytovali úkryt. Žil ve stálém strachu z udání.
V dubnu 1943 sledoval z úkrytu povstání ve varšavském ghettu. Viděl plameny a slyšel výstřely. Sledoval, jak nacisté likvidují poslední bojovníky a ničí celé čtvrti.
V srpnu 1944 vypuklo Varšavské povstání proti německým okupantům. Szpilman byl už tehdy nemocný, hladový a vyčerpaný. Nemohl se připojit. Po porážce povstalců byla Varšava téměř úplně zničena a obyvatelé deportováni. Szpilman zůstal ve zničeném městě sám – obklopený troskami, hladovějící a nemocný.
Jednou našel klavír, ale nemohl na něj hrát – věděl, že by se prozradil. Jen pokládal prsty na klávesy a „hrál“ potichu, jen ve své mysli.
Setkání s Wilmem Hosenfeldem
Na podzim roku 1944 ho v ruinách objevil německý důstojník Wilm Hosenfeld. Szpilman byl přesvědčen, že jeho život právě skončil. Hosenfeld se ho však nezeptal na doklady, ale na to, čím je. Když slyšel, že pianista, ukázal mu klavír v opuštěném domě.
Szpilman usedl a zahrál Chopina. Hudba vyvolala v Hosenfeldovi silné emoce. Rozhodl se, že mu pomůže. Nosil mu jídlo, dal mu kabát na zimu a pomáhal mu přežít až do příchodu Rudé armády v lednu 1945.
Kdo byl Wilm Hosenfeld?
Wilm Hosenfeld se narodil roku 1895 v Německu. Byl původně učitel a vychovatel, vyrůstal v katolické rodině. Do Wehrmachtu vstoupil jako důstojník a byl poslán do Polska. Na rozdíl od mnoha jiných se snažil lidem pomáhat. Využíval své postavení k tomu, aby některé Poláky a Židy zachránil – opatřoval jim práci, doklady nebo je ukrýval.
Pomohl nejen Szpilmanovi, ale i dalším. Přesto byl po válce zatčen Sověty. V roce 1950 ho odsoudili na 25 let vězení za „válečné zločiny“, i když žádné nespáchal. Zemřel v roce 1952 v sovětském pracovním táboře poblíž Stalingradu.
Szpilman se snažil po válce zasáhnout a pomoci mu, ale sovětské úřady jeho prosby ignorovaly. Až v roce 2009 byl Hosenfeld posmrtně oceněn izraelským památníkem Yad Vashem jako Spravedlivý mezi národy.
Po válce
Szpilman přežil, ale byl sám. Vrátil se k hudbě, opět začal pracovat v Polském rozhlase a stal se uznávaným skladatelem. Napsal také své paměti, které se později staly předlohou slavného filmu Pianista.
Dva osudy, jedno poselství
Příběhy Władysława Szpilmana a Wilma Hosenfelda se spojily v ruinách Varšavy. Židovský pianista, který přišel o vše, a německý důstojník, který se navzdory okolnostem rozhodl zůstat člověkem.
Szpilman díky Hosenfeldovi přežil. Hosenfeld díky Szpilmanovi získal po smrti uznání, že i uprostřed krutosti nacistické války dokázal projevit soucit a lidskost.
Jejich příběh je připomínkou, že i v době, kdy se zdá, že lidství zaniklo, může jediný čin dobroty změnit život – a zanechat odkaz, na který se nezapomíná.
