Článek
Jednoho dne mi rodiče oznámili: „Budeš dva měsíce mimo domov, prostě to tak musí být, nedá se nic dělat.“ Neumím si představit, že bych teď bez svých dětí byla dva měsíce. I internátní školy, které jsou pro děti od nějakých patnácti let, a na víkendy bývají děti doma, se mi zdají hrozné.
Ale dva měsíce bez jediné návštěvy v pěti letech? To jsme neměli nějakou vážnou nakažlivou chorobu, kterou je třeba přetrpět v izolaci. Prostě nám chtěli obden měřit zrak a cvičit oči a takhle je to jednodušší, než abychom pravidelně dojížděli. Jakoby v našem městě nebyla oční ambulance.
Takový systém ve snaze o co největší efektivitu úplně ignoroval prožívání dětí, kterým snad měl původně pomáhat. Návštěvy byly zakázány, aby bylo možné udržet režim. „Jinak by nám tu děcka při odchodu rodičů akorát řvaly, a kdo má zvládnout třicet uřvaných děcek.“ Museli jsme se podřídit režimu jako ve vězení. Nebo mi to připomíná nějakou léčebnu pro pacienty s tuberkulózou z předminulého století.
Hned po příjezdu jsme ve skladu vyfasovali ústavní oblečení včetně spodního prádla. Všechny holčičky chodily v béžových vroubkovaných punčocháčích (jiné tehdy nebyly), froté mikině a květované plátěné zástěrce. Kluci měli asi modré tepláky s kapsičkou vzadu. Prádlo, přestože bylo čisté, zvláštně smrdělo a bylo označeno vyšitým číslem oddělení. Pravidelně jsme si chodili fasovat čisté. Večer nás nahnali do umývárny, kde jsme se společně všechny holčičky osprchovaly, utřely erárními ručníky a zoufale hledaly tu svou hromádku prádla, protože všechny zástěrky byly podobné a flanelová pyžamka taky. Pak jsme si vystáli frontu na měření teploty a mast do očí, po které jsme se zalepenýma očima stěží trefili zpátky na pokoj, zhaslo se, na chodbách svítilo jen modré strašidelné světlo a ozývaly se kroky hlídkující dozorkyně – sestry. „Moc nebreč, protože nikdo nebrečí a není tu na tebe nikdo zvědavý“.
Hodně jsme si kreslili, občas nám v kině promítali pohádky, pravidelně jsme chodili na kontroly, kde jsme měli ve zvláštních přístrojích očima spojovat obrázky. Doteď nevím, co jsem tam měla správně vidět a dostávám záchvat bezmocného smíchu, když vidím svého syna v oční ambulanci, jak se zoufale snaží sestře vyhovět a nahlásit přesný okamžik, kdy je pavouček v pavučině.
Chodili jsme ven na procházky, v zimě jsme si museli obléct kousavý svetr, bundu, ve které jsem se ztrácela a kulicha s bambulí velkou, jak moje hlava. Vzpomínám si na scénu, kdy nějací rodiče využili toho, že můžou při vycházce vidět své dítě, a přišli k plotu zahrady. Zavolali na ně a snažili se mu přes plot podat nějakou sladkost. Pak už si vybavuju jen zoufalý křik dítěte, které ze všech sil drželo pletiva a zuřící sestru, jak ho od toho plotu snaží odtrhnout.
Jedinou radostí bylo rozdávání pošty na herně. Rodiče mi posílali denně pohledy s postavičkami z večerníčků, kde psali, že mě mají rádi a ať nejsem smutná. Ale já jsem byla! A jakoby ani to mi nikdo nechtěl dovolit. Určitě to rodičům bylo líto (uvědomuju si, když si přestavím sebe a své děti), ale to to nemohli přiznat a projevit city před dítětem? Uznat, že je v pořádku, že je nám všem smutno? Asi nemohli, nebo to neuměli.
Vrátila jsem se prý, jak vyměněná. Zakřiknutá, ptala jsem se rodičů na každou maličkost, třeba jestli se můžu napít. No, není divu. Proč mě ale nevzali k nějakému dětskému psychologovi a nenechali si vysvětlit, co se stalo? Připadala jsem jim divná a už mi to zůstalo, ale nic s tím nedělali. Jakoby odevzdaně čekali, že to spraví samo jen tím, že mě mají přece rádi. Maminka občas řekla, že se v dětství cítila podobně, neměla se komu svěřit, tak se uzavírala do sebe. Do dospělosti se z toho nějak sama vyhrabala. Asi čekali, že to taky nějak sama zvládnu. Tak jsem se vyhrabávala donedávna.
