Článek
Z malíře pokojů vůdce
Adolf Hitler, původně zneuznaný umělec živící se jako malíř pokojů, v první půli dvacátých let 20. století pak předseda nevelké Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), vytasil drápy již na podzim 1923. Tehdy se společně se svými nohsledy (Heinrichem Himmlerem, Hermanem Göringem a Rudolfem Hessem) pokusil vyvolat státní převrat ve známé mnichovské pivnici. Jeho „pivní puč“ sice skončil fiaskem - činnost NSDAP byla zakázána a Hitler na čas skončil ve věznici Landsberg - z předsedy strany se však stal mučedník a klid za mřížemi mu umožnil sepsání díla s úderným názvem Mein Kampf (můj boj).
„Bible nacismu“
Místo po pěti letech, k nimž byl odsouzen za velezradu, opustil vězení již po devíti měsících. Jeho proces vedl k šíření povědomí a nenávistný spis, publikovaný vydavatelem Franzem Eherem Nachfolgerem, se tak dočkal velkého zájmu. Od začátku si jej všímali i v zahraničí, kde si uvědomovali, jaké nebezpečí Hitlerovy myšlenky představují. Kniha, jejíž původně zamýšlený titul měl znít Čtyři a půl roku [boje] proti lži, hlouposti a zbabělosti, obsahuje autobiografické prvky, které se staly základem kultu Hitlerovy osobnosti, a nacistickou ideologii sestávající z nepodložených tvrzení o nadřazenosti různých ras nad jinými. Již z tohoto prvního svazku (druhý byl vydán o rok později) bylo jasné, že nepřáteli říše mají být především Židé. Očernění této skupiny obyvatel byl však pouhý politický kalkul - Hitler totiž potřeboval ukázat na nějakou menšinu, aby uspokojil co nejvíce svých potenciálních voličů z řad dělnického lidu. Sociální otázky byly v meziválečném Německu velmi naléhavé a (bohatí) Židé se významně podíleli na ekonomice státu. Jejich zkonfiskovaný majetek měl navíc posloužit k získání prostředků pro Hitlerovu válečnou mašinerii. Je potřeba si uvědomit i nábožensko-kulturní souvislosti - v Německu bylo totiž hluboce zakořeněno křesťanství, které samo o sobě obsahuje antisemitistické myšlenky. Na Židech byly již od dob raného středověku páchány napříč Evropou tzv. pogromy (rasově motivované útoky proti této skupině obyvatel). Za oběť jim často padly celé osady či městské čtvrti a vražedné řádění křesťanů se nevyhnulo ani malým dětem (viz dokumentace dětských obětí v Dnipru roku 1905 v odkazech pod článkem).
S vědomím, jak silně věřící jeho voliči jsou (obzvláště v Bavorsku), zaštiťoval se Hitler i údajnou Boží prozřetelností, jež jej měla předurčovat k tomu, aby dovedl Německo, potupené versaillskou mírovou smlouvou, zpět na vrchol moci. Jeho území sice historicky netvořilo jeden stát, avšak jednotlivé země byly až do roku 1806 zastřešeny Svatou říší římskou. Obnovení říše, jež zahrnovala i české země, tak bylo pro Němce silným motivem.
Přestože Adolf Hitler po zbytek života usiloval o naplnění myšlenek svého díla, poté, co se stal vůdcem nacistického Německa, se od knihy distancoval. Prohlásil dokonce, že kdyby byl v roce 1924 věděl, že se stane říšským kancléřem, nikdy by Mein Kampf nenapsal. Netrápilo jej však svědomí, ale kritika literárních kvalit tohoto spisu, jež jej podle jeho mínění zbytečně připravila o některé voliče. I tak se ale „jeho boj“ stal pomyslnou biblí, již nacisté chovali v až posvátné úctě.
Šíření mimo Německo
Hitler tvrdil, že knihu napsal pro Němce, a po svém zvolení bránil autorskými právy jejímu vydání (a hlavně překladům) v zahraničí. Jako první porušili jeho zákaz vydavatelé ve Francii - Hitler se uchýlil s soudnímu vymáhání a spor vyhrál. Jako odškodné měl údajně dostat jeden frank. Obsah Mein Kampfu pod názvem Hitlerův Můj boj očima historiků se dostal i do meziválečného Československa. Jeho autor, profesor Bauer, de facto obešel autorská práva překladem vybraných pasáží a vlastní interpretací.
Po roce 1945 vlastnila práva k Hitlerovu spisu spolková země Bavorsko, jež rovněž zamezovala dalším vydáním. Na pultech knihkupectví (včetně těch českých) se však Mein Kampf objevil ještě před uplynutím zákonných 70 let od smrti autora, přičemž ilegální strojopisové překlady dochovaných německých výtisků se u nás šířily již za dob socialismu.
Oficiálního českého vydání se kniha dočkala roku 1994, kdy ji nakladatelství Dialog publikovalo s podtitulem Z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Podobně jako v případě profesora Bauera, i v toto případě se ještě jednalo o překlad vybraných pasáží, jež byly navíc doplněny kritickým komentářem. I v této podobě se pochopitelně shledal Hitlerův spis s velkou kontroverzí.
Kauza Zítko
O mnoho větší, mediálně sledovanou kauzou se však stala Zítkova nezkrácená verze obou svazků (Účtování a Národněsocialistické hnutí) v doslovném překladu Slavomíra Michalčíka z roku 2000 (vydáno Zítkovým nakladatelstvím Otakar II.). Kniha je opatřena nakladatelskou předmluvou, jež má obhájit její uvedení do prodeje coby historicky významného politického manifestu. Obsah je úplný a zahrnuje tak například i úvodní Hitlerovo věnování „mrtvým hrdinům“. Snaha o autenticitu knihy (a možná její zalíbení neonacistům) je patrná i z jejího produkčního provedení v podobě pevné šité vazby, potažené černým plátnem se zlatou ražbou titulu psaného německým švabachem, doplněného říšskou orlicí s hákovým křížem. Výtisky byly nadto opatřeny papírovým proužkem s informací, že kniha vychází v českém jazyce poprvé a že každý člověk má právo vědět, jak vypadala nacistická ideologie. V tendenčně laděné nakladatelské předmluvě, podepsané „redakcí“, je dále uvedeno tvrzení, že cílem vydavatele je, aby Hitlerův Můj boj přestal být tajemnou a mýtickou knihou a aby se historie nemohla opakovat. Na Zítka byla téhož roku podána trestní oznámení na základě tehdejšího znění § 260 trestního zákona o potlačování práv a svobod občanů. 22. března 2000 zaslala státní zástupkyně pro Prahu 1 policii pokyn, aby prošetřila, zda vydáním knihy nedošlo k trestnému činu. Následovala téměř pětiletá kauza, jejíž medializace paradoxně vedla k tomu, že Zítko navýšil náklad z původních 2 000 na 106 000 výtisků, přičemž 90 000 z nich mělo skutečně skončit v rukách českých čtenářů. Po spletitém procesu několika soudních instancí byl Zítko odsouzen k pěti letům odnětí svobody s podmíněným odkladem na dobu pěti let. Rozhodnutím Nejvyššího soudu z března 2005 byl však nakonec zcela osvobozen.
Vliv na současnou společnost
Začátkem nového milénia byl počet neonacistů odhadován na 10 - 15 tisíc. Jejich ideologické pohnutky jsou nejspíš nezpochybnitelné, přesto ale za předpokladu, že by si všichni knihu zakoupili, zbývá z devadesátitisícového prodaného nákladu 75 000 - 80 000 kusů, jež se dostaly mezi ostatní lidi. Ti z nich, kteří si Mein Kampf skutečně přečtou, by si měli být vědomi především toho, jaké strašné následky může mít populismus a ego jedné jediné osoby. V kontextu blížících se voleb je toto pochopení politiky možná více než aktuální.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mein_Kampf
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-pivni-puc-mnichov-adolf-hitler.A231107_094812_pred-100-lety_vov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pogrom
https://www.denik.cz/ze_sveta/adolf-hitler-mein-kampf.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/mein-kampf-uz-neni-mein-autorska-prava-na-hitleruv-spis-vyprsela-122456
