Článek
Dracula totiž v té době nebyl v literatuře žádným nováčkem. Předchozí díla ovšem předložila čtenářům dosti odlišný - pravdivý příběh. A ten byl více než děsivý.
Na rozdíl od značně zromantizované literární postavy byl Vlad III. skutečnou bestií. Mohlo by se zdát, že si jméno Dracula získal svými nepředstavitelnými krutostmi, jichž se doslova v masovém měřítku dopouštěl na mužích, ženách i dětech. Fakt je ovšem ten, že se jím jeho rod, počínaje Vladovým otcem, hrdě hlásil k rytířskému řádu založenému (respektive obnovenému) Zikmundem Lucemburským, jakožto úřadujícím uherským králem, za účelem boje proti Turkům, kteří byli po staletí úhlavními nepřáteli křesťanů. Všichni bojovníci nesli ve znaku kříž na znamení svaté války proti kacířům. Charakteristickým symbolem Dračího řádu byl navíc neokřídlený drak stočený do prstence, jenž měl být odkazem na křesťanskou legendu o svatém Jiřím. Jeho členem byl i Vlad III. a jako křižák se účastnil mnoha střetů s osmanskou říší. Pro svou krutost vůči nepřátelům získal přízvisko, jež člověka neznalého jeho významu zneklidňuje paradoxně o dost méně než Dracula.
Țepeș - Napichovač byl po třikráte knížetem Valašska, sousedícího s Transylvánií. A nejspíš proto, že byla jeho pozice v neustálém ohrožení (opakovaně musel utéct a strávil čas i v tureckém zajetí), stal se jeho vladařským rukopisem absolutní teror. Přestože mnoho z jeho mučících praktik nebylo v 15. století nikterak výjimečných, jejich rozměr, co do počtu obětí, a Vladova naprostá nepředvídatelnost zmrazily tehdejší lid napříč Evropou. Již v roce 1488 vyšel v Norimberku pamflet neznámého autora s názvem Die Geschicht Dracole Waide, který dopodrobna popsal všechny Drákulovy ohavné skutky, přičemž pomalá smrt naražením na kůl patřila ještě k těm jemnějším způsobům popravy (viz dochované torzo textu v knihovně vévodkyně Anny Amalie ve Weimaru v odkazech níže).
Vladovi poddaní žili údajně v takovém strachu, že když nechal ležet u kašny uprostřed prostranství zlatý pohár, nikdo si jej netroufl dotknout. Obětí jeho sadistické zvůle se mohl stát kdokoli a to bez jakéhokoli důvodu. Německé texty vypovídají například o tom, jak sezval poddanstvo k hostině, aby je pak nechal zaživa upálit. Další pasáže podávají svědectví o nepředstavitelném mučení matek a jejich malých dětí, nucení obětí k pojídání svých nebližších, vyříznutí plodu z břicha vlastní milenky, rozdrcení mlýnskými kameny, odporných sexuálních praktikách vykonávaných i na těch nejmenších, a o spoustě dalších brutalit, jež dalece přesahovaly středověké trestání nepřátel.
Turci, kteří rovněž nijak nešetřili krutostí na svých zajatcích a narážení na kůl či párání břicha jim nebylo cizí, nazývali Draculu jménem Kazikli bey – kníže narážeč. Podle legendy měl být pohledem na 20 000 nebožáků nabodnutých na kůlech před Vladovým palácem znechucen i samotný sultán Mehmed II., jenž byl jinak postrachem pro celý křesťanský svět. Přitom i v Evropě, naše země nevyjímaje, se tento způsob nezřídka užíval k ztrestání nejzávažnějších zločinů.
Technika naražení na kůl byla známa na několika kontinentech již ve starověku. Do srdce Evropy se měla dostat právě prostřednictvím Turků a dalších asijských etnik. Ve velkém měřítku byla praktikována na Balkáně, v Rusku (obzvlášť za vláda Ivana Hrozného) a pak v Polsku, odkud se rozšířila do všech světových stran. Pomyslnou kapitolu o propichování odsouzenců kůlem tak zahrnují i dějiny Švédska, Švýcarska, Anglie nebo českých zemí. Na našem území se měl o větší využití tohoto způsobu exekuce zasazovat samotný Vladislav II. Jagellonský.
Přes to všechno se však Vladovo počínání vymykalo i těm nejdrsnějším středověkým stereotypům. Přesný počet životů, jež měl na svědomí, se už asi nikdy nepodaří zjistit - podle pramenů by se mohl pohybovat snad mezi 40 000 až 100 000.
Podobné pamflety zpravující o Vladově řádění začaly vznikat nedlouho po jeho smrti v roce 1476. Jejich důvěryhodnost přitom stvrzují i písemnosti přímých svědků, dochované v Rumunsku.
Těžko říct, proč si románový autor daleko v Irsku, jež má ve své historii také mnoho černých stránek, vybral právě Draculu. Snad jej inspirovalo démonické dračí jméno, jež bylo ve skutečnosti odkazem na pevnou křesťanskou víru, nebo brutální činy, hodné věčného zatracení. Jediným znakem upírství knížete mohlo být až posmrtné zacházení s jeho ostatky. Zatímco tělo Draculy spočinulo podle legend v klášteře na ostrůvku uprostřed jezera Snagov, asi 40 km od Bukurešti, jeho hlava měla být odříznuta a odvezena Turky do Konstantinopole.
Zdroje:
https://husitstvi.cz/clanky/zikmund-lucembursky-cisar-ve-stinu-husitu/zikmund-lucembursky-cisar-ve-stinu-husitu-i-dil-nesnadne-pocatky/
https://www.stoplusjednicka.cz/valassko-tajemstvim-opredena-domovina-kruteho-knizete-drakuly
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlad_III._Dracula
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nara%C5%BEen%C3%AD_na_k%C5%AFl
https://de.wikisource.org/wiki/Die_geschicht_dracole_waide
