Článek
Fenomén stáří se rozlišuje vskutku různorodě – hovoří se o biologickém stáří či o kalendářním jakožto i o stáří podle míry úspěšného prožívání. Tak například podle České lékařské společnosti J. E. Purkyně (viz Onkologická péče u nemocných vyšší věkové skupiny » Linkos.cz) zmiňované kalendářní stáří je sice jednoznačně vymezitelné, ale nevystihuje jednoznačně celkový stav a výkonnost jedince. Dnes je údajně za počátek stáří vesměs považován věk 65 let a o vlastním stáří se hovoří od věku 75 let. Současné orientační členění stáří užívá dělení podle kalendářního stáří na tři skupiny, a to na mladé seniory (od 65 do 74 let), staré seniory (od 75 do 84 roků) a velmi staré seniory (od 85 výše). Stejný lékařský institut pak jako biologické stáří užívá k označení pro konkrétní míru stařeckých změn daného jedince a v převážné většině případů není totožné s věkem kalendářním. Biologické stáří je totiž odrazem výkonnostního a funkčního stavu.
Velmi zajímavý pohled na stáří, jenž koresponduje s pojetím stáří jako s výslednicí předchozích životních etap a vlastnímu přístupu k hodnotám života, nabízí skupina gerontologů reprezentovaná kupříkladu lékařkou Marie-Paule Dessaint. Ta s ostatními kolegy má za to, že pohled na etapy stáří se odvíjí od uspořádání si nebo naopak neuspořádání si vyrovnaného života. Jak demonstruje gerontoložka Gail Sheehyová ve své knize Průvodce dospělostí : šance a úskalí druhé poloviny života, my, kteří snad jednou dosáhneme důchodového věku, spějeme k jednomu z těchto tří druhů jejich pojetí stáří – úspěšnému, neúspěšnému a očekávánému.
V prvním případě bychom tvořili jistou elitu mezi starými lidmi – lidmi, kteří jsou ve stáří velmi aktivní, čilí, zvídaví, otevření novým věcem a dokážou stále experimentovat. V druhém případě bychom se zařadili mezi seniory, kteří jsou smutní, zmatení, nudí se a neumí se během dne zaměstnat; mají často špatnou náladu, zlobí se a stále si stěžují. Můžeme si však svým nynějším přístupem „zadělat“ i na ocitnutí se v třetí skupině starých lidí, kteří jsou takoví pasivní čekatelé na smrt vnímanou jako přirozené vyústění stáří. Ti se spokojují s všedním, jednotvárným životem, nevyhledávají nové zkušenosti, nejsou aktivní a fatalisticky očekávají konec. Ano, je to tak – již nyní máme podobu svého stáří, potažmo svou budoucnost, ve svých rukou. Doktorka Dessaint ve své publikaci Bien vivre, mieux vieillir nám „kandidátům“ na stáří i seniorům mimo jiné doporučuje, že je zapotřebí ovládat záporné síly a pocity jako nenávist, vztek, výčitky, zášť, strach ze života, egoismus a závist. Jinak takovéto duševní jedy nakonec oslabí imunitní systém a podkopou zdraví. Tedy úhrnem řečeno, mládí je květ života, stáří je plod života a velmi záleží na našem výběru, je to v našich rukou.
Každopádně patříme k sobě: mladí, starší a staří. Tvoříme tento svět. Jistěže - v soužití generací hledáme co nejoptimálnější cestu, neboť ideálu ještě nikdo nedosáhl. Ohledně cesty starých lidí k později narozeným již spisovatel Ernest Hemingway napsal, že nejsnadnější způsob, jak ztratit důvěru a úctu mladých, je dávat jim nekonečné rady. Radit mladým není nejšťastnější způsob, leda až když se na radu ptají. Jedná-li se o nevyžádanou radu ve vážném ohrožení, je třeba najít správnou chvíli i vhodný tón. Stran budování mezigeneračních mostů se za nevšímavost k starým lidem a neúctu k šedinám rovněž nikdo pochválit nemůže. V české filmové komedii z roku 1957 s příznačným názvem „Páté kolo u vozu“ se diváci mohou přesvědčit o tom, že i ono zbytečné kolo dokáže občas pořádně rozhýbat zdánlivě spořádanou rodinu a v pravý čas a na pravém místě zasáhnout a zabránit neštěstí. Ačkoli emancipovaná redaktorka jednoho časopisu hlásá, aby se hlavně prarodiče nenechávali zneužívat svými dospělými dětmi, bez zábran nechává svoji matku, dosud čipernou důchodkyni, pracovat v její domácnosti jako pomocnici pro všechno. A to aniž by se dočkala jakéhokoli uznání. Babička se však poučí z jednoho článku, který napsala právě její dcera - a vzbouří se.
Tvrdili-li naši předkové, že oko je okno do duše, u starých lidí to platí dvojnásob. Jelikož už nemají tolik sil a energie k skrývání emocí, lze z jejich zakalených očí vyčíst kdeco: strach z přebytečnosti, úzkost z nemoci či existenční nejistoty, ale také radost a vděk, když se cítí být přijímáni a milováni. Sami staří lidé nám vzkazují, že jsou vděční, když máme pochopení pro jejich pomalou chůzi či špatný sluch. Když jim nabídneme rámě a mluvíme s nimi pomalu a zřetelně. Když na ně nekřičíme, že jsou staří popletové, zapomenou-li něco nebo ztratí. A když jim dáváme najevo, že jsme je neodepsali ze svého rodinného společenství, a ulehčujeme jim dny, které jim ještě zbývají.
Nápis z kapucínské hrobky v Brně je v tomto aktuální i pro nás: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“ Máme podobný úděl v dětství, mládí i stáří a umění vžít se do životní role těch druhých je výhra. Milí čtenáři, kéž je nám i díky tomu pospolu hezky!
