Článek
O realitě nezvratnosti smrti se žertem říká: „Mladý může, starý musí.“ Oproti tomu to básník Vladimír Holan vyjádřil euforičtěji, když napsal: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.“ Jsou lidé, kteří se snaží myšlenku na vlastní smrt zcela vytěsnit, jelikož je naplňuje svíravým strachem. Další ji berou jako součást životní cesty a (byť s těžkostmi) realitu svého odchodu akceptují. A konečně žijí mezi námi i tací, kteří nejen z náboženských důvodů smrt berou jako přechod k jiné a lepší formě života. Vysmívat se kterékoli názorové skupině je nepatřičné, takové bytostné pocity a přesvědčení jednoduše nelze z elementární úcty k člověku zlehčovat.
Je však zajímavou skutečností, jak myšlenka na smrt může jedince vnitřně osvobozovat a usnadňovat výběr životních priorit. Zkuste si nyní představit, že byste dnes či v krátké době měli zemřít: čemu nebo ještě lépe komu byste věnovali poslední čas života? Co důležitého byste měli vykonat? Probouzí to v nás jistou sebereflexi, jež by se dala uzavřít přáním, ať „každé naše dnes“ žijeme tak, jako by to měl být náš den poslední. Prostě co nejlépe.
Konečný odchod bližních nás hodně překvapí a zarazí: najednou toho zůstalo tolik nedopověděného, nedokončeného, nepromilovaného, neprožitého… Proto spěchejme milovat lidi, rychle totiž odcházejí. Četná zkušenost prozrazuje, jak je podstatné, aby umírající před branou smrti odcházeli obklopeni svými blízkými - a ne osamoceni. Vždyť okamžik smrti bývá těžký, někdy i krutý. Básník Jiří Wolker tomu přitakal již dávno, když se „sebe-vyjádřil“: „Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je.“ A naše láska k umírající blízké bytosti pak vše usnadní, i to umírání…
Poté již nezbývá, než prokázat poslední službu lásky a rozloučit se. Dle přání zesnulých (kéž by!). Doma, v smuteční síni nebo kostele. Přičemž motivy, pro něž lidé žádají o církevní pohřeb, jsou různé. Od těch pragmatických až po ryze duchovní: je to levné a v místě bydliště, neumějí se modlit a chtějí, aby se za jejich zemřelé někdo pomodlil a byla za ně obětována bohoslužba, je to důležitý rituál pro jejich psychiku, vlévá jim to naději nebo je to u mnohých lidí věcí jejich náboženského přesvědčení a praktikování víry. Nezřídka dopřáváme svým předkům také uložení ostatků na hřbitově - máme se my živí kam za nimi vracet a kde na ně vzpomínat. I se svými dětmi, s vnoučaty.
Milí čtenáři, přes toto těžké téma (nebo právě proto): hodně radosti v životě a pokojné svědomí k cestě poslední!
