Článek
Pochybnosti patří k životu a vytěsnit otázky ohledně víry versus utrpení se nevyplácí. Podle přesvědčení nás křesťanů nám Bůh dal zdravý rozum, abychom přemýšleli, když nás pochybnosti napadají. Nejsou samy o sobě hřích. Zlé však je, když je lidem líno nalézat pravdu. Nabízí se některé filosofické a teologické odpovědi - ovšem jako nás přesahují skutečnosti typu láska, štěstí či pravda k definování, co vlastně jsou, podobně možnosti našich schopností přesahuje fenomén utrpení a jeho smysl. Problém utrpení a bolesti ve světě byl, je a zůstane vždy zakryt tajemstvím. Ani křesťané na tyto otázky nemají jednoduchou nebo jednoznačnou odpověď. Tu však nemá nikdo na světě! Křesťanství neslibuje snadné řešení těchto otázek. Jakkoli by člověk byl vybaven nějakými povzbuzeními (ne cynicky, žádné klišé a floskule), jeví se situace utrpení jinak, když jej osobně potká a on do něho vstoupí, pocítí je tak říkajíc na vlastní kůži.
V Bibli se objevují dva přístupy stran otázky utrpení: jednak je utrpení a bolest důsledkem zneužití svobody člověkem, jednak je prezentováno jako realita, kterou se nemáme snažit vysvětlit, ale spíš přijmout a doprovázet v ní druhé. K prvnímu přístupu je důležité dodat, že nelze bolest chápat jako zvláštní trest, který Bůh na člověka sesílá. Spíše jde o důsledky lidského rozhodování (války, bída třetího světa – tedy to, co nazýváme morální zlo) a nakonec i tzv. fyzické zlo (přírodní katastrofy, nemoci a podobně) mohou být do značné míry způsobeny lidskými zásahy do přírody, nevhodným chováním. Je rovněž vnímatelné, že trápení mívá i léčivý účinek, když si díky němu uspořádáváme žebříček hodnot. Pro křesťany je například podstatný rozdíl mezi tím trpět s Kristem, anebo bez něho - neboť v něm nacházejí pramen síly a on jim pomáhá zlo obracet k dobru.
Pro filosofy je výzvou to, že zlo je ontologicky definováno jako nedostatek dobra, a je tedy limitováno a má vyměřený konec. A pro zdravé optimisty zde zůstává vědomí, co by teprve bylo, kdyby na světě nebylo více dobra než zla.
