Článek
S respektem vzhlížíme k těm, kdo v době totality nezradili hlas svého svědomí a nevyměnili své pevné protitotalitní postoje za kariérní postup. Nezřídka přímo s raketovou rychlostí, neboť vláda pracujícího lidu na politickou loajálnost a angažovanost hodně slyšela. Odbornost neodbornost, neschopnost namísto fundovanosti. Mnozí tak skončili jako političtí vězni. Přišli o vnější svobodu, ale vnitřní si zachovali. Komunistickým pohlavárům se je dařilo ponižovat, bít i zabíjet, ale nezlomili je morálně. Dobře jsme díky jim pochopili, jak cenná je svoboda jako základní lidské právo. Jako opravdová láska v sobě nese svobodu být odmítnut, opravdová svoboda v sobě nese risk, že bude zneužita a špatně interpretována.
Nepochybně je sociologicky zajímavé, jakou úměrou je vnitřní svoboda determinována konzumním stylem života. Čím více se lidé zaměřují na věci, tím více se stávají na nich závislými a ztrácí vnitřní svobodu, soudnost, cit pro druhé, empatii. Dokonce vědci jako například Zdeněk Nešpor ve spisu Ústřední vývojové trendy současné české religiozity či Jan Keller v díle Teorie modernizace jej vnímají jako „nové lidové náboženství“. Jeho heslem se stává „jsem to, co kupuji“. Prostor uvolněný tradičním náboženstvím je zaplňován ekonomickým kultem, kde kód zisku beze zbytku nahradil hodnotu záchrany duše (takzvané spásy), zatímco kód ztráty nastoupil na místo zatracení. Toto tvrzení má přece jenom silný základ: jako mocný pud sebezáchovy spolu se silným sexuálním pudem i nevědomě ovlivňují chování člověka, sdílené přesvědčení víry organizované v různá náboženství i ateismus pořádně hýbou dějinami světa.
Budeme-li odvážní ve svém myšlení, můžeme si položit otázku, zda by se konzumerismus nedal přece jen produchovnět a zda má potenciál nás vynést k vyšším hodnotám lidství. Jak je patrno, tvoří klima pro styk a interakci producentů, jednotlivých obchodních značek a korporátního světa. To je pro hodně lidí jistě přijatelné. Ale k pochopení života, člověka i dějů je třeba podívat se na kořeny. Na podstatu. Ta jeho, jak píše Gilles Lipovetsky v monografii Paradoxní štěstí: esej o hyperkonzumní společnosti, se nachází v rozmezí neoliberárního kapitalismu, v němž je spotřeba hybnou silou ekonomického růstu a jeho mety blahobytu, a nízkého konzumního způsobu života bez valných vyšších hodnot lidství. Čili konzumní způsob života jde principiálně proti duchovní snaze a korektní výchově budoucích generací k altruismu, obětování se pro dobro druhých, šetření přírodních zdrojů a podobně. Ke všemu je otázkou, co to vlastně pro člověka blaho je a znamená.
Je ale úniku? S dětmi ve škole si často říkáme, že kdo má vysoké nároky a chce si „žít na vysoké noze“, nebude nikdy šťastný, jelikož nebude mít nikdy dost. V umění skromnosti se nám nabízí podobně jako v reklamách produkt „tři v jednom“, jen na jiný způsob: jejími sourozenci jsou vnitřní svoboda a pokojné štěstí. Navíc ti, kdo se s ní přátelí, jsou více připravenější na úskalí života, když přijdou. A ony se dostaví dříve nebo později.
Milí čtenáři: ať nás nic neovládá, hodně vnitřní svobody! V našich domovech budou důležité osoby, ne věci.
