Článek
Startuje advent a blíží se Vánoce. Když se mnohým lidem k dlouhodobému presu v zaměstnání přidají obavy spojené s vyššími cenami energií, služeb a zboží nebo stres ze zařizování „bohatého Ježíška“, jehož si navzájem přejí ve vánočních přáních, či jistá úzkost z dění v tuzemsku i ve světě, mohou se cítit zavaleni a zadušeni. Ke všemu nás poslední dobou už denně válcuje agresívní rétorika od nejvyšších pater politiky přes účastníky silničního provozu až po sousedské vztahy. Slušnost je vzácné zboží a přestáváme věřit v okřídlená slova „pravda a láska zvítězí“. A s tímto vším pak máme v naší kouzelné české kotlině jít poklidně spát?
Sousedé, s nimiž nás pojilo tolik let v rakousko-uherské monarchii a zejména česko-slovenském uspořádání navzdory totalitním režimům, jsou neklidní. Poptávka po „klídku“ a vyvolaný strach pohřbily ideály reagující na vraždu investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Obavy, aby Fico nebyl jako Tiso, jsou pro mnohé noční černou můrou. Pán Bůh chraň před klerofašismem! Známé starolatinské přísloví „historie – učitelka života“ se do politických not nehodí a neladí s nimi. Prostě taková aktuální nelibozvučnost. Doba tomu zjevně přeje, historie nehistorie. Expanduje-li někde jakákoliv ideologie, přibývá utíkajících, jelikož odjakživa mistrovsky žongluje se strachem. Chybí jí ale přirozená autorita. Tak, jak ji známe z rodiny i z národních dějin. Je buď mravní, nebo žádná. Její suplování zastrašováním probouzí jen čiré zlo. Nenávist, násilí, intriky, zničené osudy a dlouhé, temné časy.
Silnou roli na našem starém evropském kontinentu začíná rozehrávat Izmael, praotec muslimů. Vzešel z beder Abrahámových podobně jako Izák, praotec židů a potažmo křesťanů. V biblickém textu je neskutečně divoký. Zdá se, že jako před čtyřmi tisíci lety, tak i v nynějších časech. Za temperament těžko odsuzovat, ale že ti extrémističtí z muslimů jsou těmi nezkrotnými, kdo mají boj v krvi a tuze rádi válčí, potvrzuje historie i nejžhavější současnost. Mají-li však navrch i v evropských zemích, kde se předpokládá, že všichni obyvatelé bez rozdílu postavení a vyznání ctí demokratické principy, vyvolává to další strach a možná i úzkost. A nejhorší je, když se násilí dává náboženský nátěr. To je čiré náboženské pokrytectví - do nebe volající. Má se pak z toho radovat Alláh (الله), Elohim (אלהים), Svatá Trojice jeden Bůh (Sancta Trinitas unus Deus)?
Naše planeta, jak slýcháváme, je ve válce. Záběry z bojišť na Ukrajině a Gaze nám berou dech a snad i víru v lepší zítřky. Vedou se polemiky, na čí straně je právo. Jedni tvrdí, že žádná válka není dovolena. Způsobuje zlo, ne dobro míru. Druzí zase hájí právo národů na sebeobranu před brutálním násilím, ztrátou svobody a devastací hodnot. Válka za spravedlivou obranu je jistě legitimní. Před agresí stejně jako před terorismem sužujícím národy. Skončí-li všechny cesty mírového vyjednávání ve slepé uličce, pak nastupuje právo vojenské obrany a s ním i preventivních válečných příprav. Nejde tu o vítěze, „jen“ o bezpečný a klidný svět. Ať tak či onak, ti, kdo na válce vždy vydělají, jsou výrobci zbraní. Byznys je byznys.
Lékem, jak čelit tomu všemu, co se na nás valí, je vnímat to, co hezkého se v našich životech a ve světě kolem nás děje. Není toho málo a na vahách dobra a zla to přece jen převažuje. Nadto náročnější situace v našem životě v sobě skrývají poselství, které vyslovil starověký předsokratovský filosof Hérakleitos: „Díky nemoci známe hodnotu zdraví, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek.“ Naše životní cesta potřebuje příjemné přestávky, abychom ji zvládli. Slavení Vánoc má v ní své pevné místo. Můžeme se i povzbudit slovy nového singlu zpěváka Ondřeje Ládka alias Xindlu X., kterým přispěl lidem do letošního předvánočního období a nazval jej Aspoň jeden den. Nápor na naše peněženky v něm zmírňuje slovy: „Nejlepší dárky si dáme sami“. Míní tím, že Vánoce nemají být ve znamení toho, kdo bude mít více dárků a případně těch dražších z nich, ale toho, že budeme pospolu.
Mluvit o naději v lepší a šťastnější doby se nedá bez notné dávky optimismu. V éře všudypřítomného poraženectví a obav z příštích dnů může pomoci i naše dobré slovo a povzbuzení. Nezapomeňme ani na radost, kterou v nás probouzí umění číst krásu. V přírodě, v dětech, ve starých lidech. Ve vztazích. V lásce. V umění. V reáliích života. Nežehrejme při tom na čas. Má být darem všem, které nosíme v srdci. Záleží to jenom na nás. Jako vždycky. Zdánlivě na nás padajícím latrínám navzdory.
