Článek
Nejedni dříve narození spoluobčané s nostalgií vzpomínají na staré pořádky v době totality. Ta je ve svém jádru zlem, protože uplatňovala na lidech totalitní praktiky. Ovšem myšlenkový návrat do dětství a mládí má vždy své kouzlo, a ne vše se dá shrnout ze stolu jako špatné. Je u těchto „pamětníků“ do jisté míry pochopitelné, že při pohledu na davy osob, které pobírají všechny možné dávky, pracovat by mohly, ale nechtějí, a dojí skrze nastavený sociální systém daňové poplatníky, oceňují takzvanou pracovní povinnosti z doby socialismu. Tehdy musel mít každý dospělý občan práci. Jako potvrzení dostal razítko do občanského průkazu a na vyzvání se jím musel prokázat příslušníkům tehdejší Veřejné bezpečnosti. Nemít zaměstnání byl prohřešek, který mohl být považován za příživnictví. A to byl trestný čin.
Situace se stala vyostřenější, když v tuzemsku našly útočiště stovky tisíc Ukrajinců prchajících před ruskou invazí. Umocnilo se tím mimo jiné dlouhodobé pnutí mezi Romy a Ukrajinci. Kdo na úkor, koho pobírá sociální dávky, je předmětem sporů a rozdmýchává hněv. Dá se to ovšem vůbec takto škatulkovat podle příslušnosti k té či oné národnosti? Anebo se jedná napříč jimi o ty, kteří nevydrží u žádné práce, nakládají u supermarketů do solidních aut zboží z přeplněných nákupních vozíků, několikrát ročně jezdí na dovolenou, procházejí se po parcích s dětmi pojídajícími dobroty z fastfoodových okýnek poté, co ve škole vyhazovaly ovoce a svačinky do koše, a pak demonstrují proti bídě? Jistě, naštěstí nejsou všichni takoví. A nejde přece primárně o to, kdo je jaké národnosti, vzdělání a talentu! Vždyť je to prosté a před dvěma tisíci lety to v Bibli trefně vyjádřil apoštol národů svatý Pavel, který pracoval rukama jako výrobce stanů i hlavou jako učitel: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ (2 Sol 10,3)
I když dnes absence zaměstnání není trestný čin, například samotná lenost se v křesťanské morálce vypočítává v seznamu takzvaného sedmera hlavních hříchů jako jeden z nich. Jedná se o hříchy, jež vycházejí z hlavy (latinsky caput) – a odtud tedy také označení jako kapitální, potažmo kardinální či hlavní hříchy. Jsou to hříchy a lidské slabosti, z nichž plynou další hříšné činy, a mimo zmíněnou lenost se k nim řadí pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo a nestřídmost. Není bez zajímavosti, že za seznamem těchto sedmi kardinálních hříchů stojí papež Řehoř I. Veliký, za jehož pontifikátu město Řím bylo stiženo jednou pohromou za druhou. Podle výpravné publikace Příběhy papežů: dějiny a tajemství - životopisy 265 římských papežů italského religionisty Claudia Rendina hledal Řehoř příčinu těchto neštěstí právě v bezuzdném životě majícím původ v zmíněných hříších. Samotný pojem lenosti vychází z řeckého slova akédia (ἀκηδία), což se překládá jako nedbalost, a Websterův slovník (původní slovník Noaha Webstera je dnes vydáván v moderní verzi pod názvem Merriam-Webster) definuje lenost jako odvrácenost od činnosti nebo práce, loudavost, zahálku, nezaměstnanost a lhostejnost.
Práce jako racionální konání a chování užívající tělesné a duševní síly slouží k udržení a rozvinutí života člověka a společnosti. Jí si člověk přivlastňuje věci a nabývá vlastnické právo. Hospodářská činnost se zakládá na lidské práci. Nadto se díky ní člověk stává člověkem, a proto je jeho mravní povinností. Lenost naproti tomu se vnímá jako projev nespořádaného života. Prostřednictvím práce uskutečňujeme své lidské poslání a budujeme smysl pro oběť, bez níž je život ve vztazích složitý. Když druhá strana nechce přiložit ruku k dílu a vztah se stává jednosměrkou, boří to důvěru a bolí u srdce. Je ověřenou skutečností, že život ve společnosti i rodinách vypadá jinak, když lidé umějí „přiložit ruku k dílu“. Má smysl osvojovat si dovednosti, je tím možné vytvořit lepší podmínky a naladění ve společnosti i hezčí a účelný domov. A obdarovávat ty, které máme rádi.
Hodně radosti z povedeného díla, milí čtenáři!
