Článek
Oslavy = přehlídka jídla, které bych si sama nikdy nedala
Partnerova rodina nás neustále zve. Narozeniny, obědy, kafe, svátky… a pokaždé je to stejný scénář. Obří zákusky s krémem, co chutná jako margarín smíchaný s cukrem. Rozpustná káva, kterou bych v kavárně nepřijala ani zadarmo. Levné sodovky, co chutnají jak tekutý cukr s barvivem. Chipsy, uzeniny, tyčinky… Prostě věci, které nejím, nepiju a ani nechci ochutnat.
A teď přichází problém – když to odmítnu, jsem za nevychovanou. Protože „přece každý si dá kousek dortu“ a „rozpustná káva je normální, my ji pijeme pořád.“ No a? Já ne.
Musím se přetvařovat, aby si o mně nemysleli, že jsem fracek?
Ze začátku jsem si ze slušnosti vždycky něco vzala. Ale proč? Proč bych měla jíst něco, co mi nechutná? Jen proto, abych nevyčnívala? Abych udělala radost někomu, kdo by měl spíš respektovat, že mám jiný vkus?
Navíc, kdybych byla vegetarián, nikdo by mě nenutil jíst maso. Kdybych měla alergii, taky by mi nikdo necpal lískové oříšky. Ale jakmile řeknu, že prostě jen nemám ráda uzeniny a levnou břečku z cukru a tuku, tak jsem vybíravá?
A co je nejlepší? Nikdo se ani nezeptá, co bych si třeba ráda dala. Prostě se očekává, že budu jíst to, co oni. A když ne, jsem divná.
Jídlo jako test společenského chování?
Fakt je ten, že u nás se pořád drží takový ten zvyk „host musí všechno sníst, jinak je to nezdvořilé“. Ale proč? Když pozvu návštěvu já, tak se vždycky zeptám, co jí a co ne. Protože chci, aby si pochutnali. Ne aby se u mě přemáhali a jedli něco, co jim nechutná.
Takže vážně… Jsem nevychovaná, když si prostě jen stojím za tím, co jím a nejím? Nebo je problém spíš v tom, že někteří lidé neumí přijmout, že ne každý chce jíst všechno, co je zrovna na stole?
